Citový vetřelec

„Já už nechci brečet. Je mi to trapný. Nechci cítit, co cítím,“ líčí roztřeseným hlasem Dita. „Tak moc bych chtěla umět být v klidu, brát všechno s nadhledem, nestresovat se. Ale nevím, jak to mám udělat. Dýchání ani relaxace mi nefunguje. Zkoušela jsem to tolikrát… Neustále cítím strach. O sebe, o blízké lidi, o práci, o zdraví. Nevím, co se mnou bude.

A pořád jen pláču. Jsem otravná sama sobě i okolí. Jedna kamarádka mi už řekla, že ji nebaví mě poslouchat, že jí beru energii. Tak se to snažím držet v sobě, jak se dá, ale ty protivný slzy lezou ven. Ostatní už nebaví pořád mě utěšovat. Já se tak nesnáším…“

A vskutku, Dita důležitý kus sebe nesnáší. Popírá ho, stydí se za něj. Má pocit, že to je kousek duše, který jí působí jen samé problémy. Pro mnoho jejích blízkých se její pláč skutečně stal něčím obtížným. Odvrací od něj zrak, nevědí, jak reagovat. Vadí jim. A o to víc vadí i Ditě: „Proč nemůžu fungovat jako normální lidi? Ostatní přece nebrečí skoro na potkání. Naučte mě zvládat emoce. Vymazat je. Aby prostě nebyly…“ Chápu to toužebné přání. A rozumím mu.

Dita věnuje velké úsilí tomu potlačit a racionalizovat co nejvíce svých pocitů: Vždyť se mi přece nic hrozného neděje! Nejsou to žádné tragické věci. Neměla bych brečet. Rozhodně ne tolik. Neměla bych být přecitlivělá. Nikdo mě k tomu nevedl…. A je pravda, že Ditě se v životě nestala traumata v pravém slova smyslu. Spíše mnoho malých zranění, kterých bylo až příliš.

City se nehodí

Dětství měla chladné. Záleželo hlavně na výkonech a výsledcích, o emocích se nikdy příliš nemluvilo. Nikdo se jí neptal, zda se cítí nervózně, nešťastně, zklamaně či opuštěně. Důležité bylo, co přinese za známku, zda uspěje ve školních či hudebních soutěžích, udělá všechny zkoušky.

Tolikrát si přála s někým promluvit o tom, co se děje uvnitř ní. Ale svět dospělých jí v té době dával jasně pocítit, že nic takového slyšet ani vidět nechce, není to důležité. Naopak žádoucí je, aby jakoukoliv slabost skryla a nedala ji najevo. Vždyť by pak byla jen pro smích. A život je přece jedna velká soutěž a uspěje jen ten nejtvrdší.

Dita prošla vzdělávacím systémem se skvělými výsledky. Drobné neúspěchy jí vadily. Moc dobře si uvědomovala, že jakmile se o sebemenším selhání doslechnou rodiče, přijdou výčitky. I teď se jí rozeznívaly v hlavě okamžitě: Jak to, že se ti to nepovedlo? Málo jsi trénovala. Musíš víc zabrat. Myslíš, že je někdo zvědavý na průměrnou holku? Bez vyznamenání nebudeš mít nic. Nečekej, že o tebe pak někdo bude mít zájem. Udělej se sebou něco. Takhle vypadáš neschopně…

Mnoho dětských neúspěchů se Ditě živě vybavuje i v dospělosti. Dává si pozor, aby její práce byla perfektní. Jenže občas, stejně jako každý člověk, udělá nějakou chybu. Kolegové či vedoucí ji obvykle přehlédnou – jsou to maličkosti.

Ale Ditě se v té chvíli rozezní vnitřní vyčítavý hlas: Jen si nemysli, že na to nepřijdou! Možná tě vyhodí a už si stejně dobrou práci nikdy nenajdeš. Myslíš, že by ti tohle mohlo projít? Co na to asi řeknou tvoji rodiče? A i když tě nevyhodí, budou si v práci myslet, jak jsi hloupá. Nesaháš jim ani po paty…

A tak stále dokola další výčitky, námitky, kritika a drsné hodnocení. Možná už cítíte, že to jsou přesně ty chvíle, kdy se Ditě spouští pláč. Kdy narůstá strach a obava ze selhání, protože to nikdy nebylo přípustné. Když selže, není nic. Pro ostatní je méněcenná, neviditelná a nedůležitá. Vlastně bez úspěchů je jen přítěží.

Dita si jen těžko hledá blízkou spřízněnou duši. Má pocit, že se s ní nikdo bavit nechce, že je nudná a nezajímavá. Z konverzací se rychle stahuje: Co kdybych řekla nějakou hloupost? Co kdyby poznali, že sem nepatřím? Co kdyby se mi smáli? Určitě nemůžu říct nic, co by je zajímalo.

Pocity osamělosti jsou též zdrojem mnoha slz. Večery, kdy všechny obavy víří v hlavě a Dita je na ně tak sama. A někteří čtenáři vědí, že samota může umocnit jakýkoliv strach či obavu nejméně dvojnásobně.

No a pak, po proplakaných chvílích přichází další smršť výčitek: Proč zase brečíš! Na co si, prosím tě, stěžuješ?! Vždyť máš všechno. Zdraví, peníze, bydlení. Co bys ještě chtěla? Ty jsi tak lítostivá! Celý obličej máš zarudlý, pro ostatní musí být hrůza se na tebe jen podívat!

Když za nás mluví tělo

Dita trochu tuší, odkud se tenhle vyčítavý hlas vlastně bere. Tolikrát tyto věty slyšela v dětství. Tolikrát se styděla za své slzy, snažila se je skrýt před učiteli, kteří neměli pochopení. Před spolužáky, kteří se jí posmívali. A nejvíce před vlastní rodinou, která se z ní snažila, třebas v dobré víře, vychovat silnou, samostatnou (a možná trochu necitelnou) ženu. Nicméně netušili, že ubližují někomu, kdo prožívá svět a život jinak než oni.

Dita toho vlastně nepotřebuje mnoho, ale potřebuje něco velmi důležitého: zažít pocit, že plakat je v pořádku. A ne jen tuto větu slyšet, ale vědět, že před jejím pláčem druhý člověk neuteče. Že může plakat a neznamená to, že je špatný člověk. Pokud půjdou slzy ven, je to v pořádku. Ona je v pořádku. Dita se klidně může s někým společně dívat, co se vlastně děje, když pláče.

• Co váš pláč teď znamená?
• Co cítíte v těle?
• Jak vám je poté, co se vypláčete?
• Co se děje v mysli, když pláčete?
• Je pro vás pláč v něčem dobrý?

Všechno, co naše tělo v nějaké chvíli dělá, má svůj důvod. Naše tělo je moudré. A v některých chvílích může vědět víc než my sami.

Dita má v sobě velký tlak. A zároveň požadavek, že o všem, co ji trápí, musí mlčet. Nakonec tedy nezbylo mnoho cest, jak by všechno to, co ji tíží, mohlo jít ven. Slzy jsou prostředek úlevy. Jsou nástrojem k uvolnění se, které v jejím případě nemá jak jinak přijít. Její tělo nedostalo mnoho jiných možností, jak si s velkým tlakem poradit, a tak zvolilo tuto cestu.

Pláč je ale symptomem. Symptomem mnoha myšlenek, starostí, obav a strachů, které v sobě Dita má. Už je to dlouho, co Dita přemýšlela, co její slzy vlastně říkají. Proč je jich tolik a proč jsou tak intenzivní. Veškerou svoji energii investovala do jejich potlačení.

Společně jsme jim daly prostor. Hodně prostoru. Tolik, kolik jen potřebovaly. Slzy byly vítané. Mluvily. Směřovaly k tomu, co Dita potřebuje. Byly projevem samoty a opuštění. Strachu a obav z nepřijetí. Byly zhmotněnou lítostí nad chladným dětstvím. Slz bylo stále mnoho, ale Dita je přestávala nenávidět. Neukazovaly její slabost, ale její cit. Zranitelnost, empatii, touhu po doteku a blízkosti.

I tohle jsem já

Dita podobně jako mnoho jiných lidí odmítá to, co její duši působí potíže. Odmítáme součásti našich těl nebo našeho chování s tím, že „nám jen komplikují život“. Ale ono to všechno k něčemu je. Ať už se naše tělo rozhodně něco dělat či nedělat, nebo se chováme způsobem, kterého později litujeme a vyčítáme si ho, pro něco to bylo.

Možná pro aktuální pocit úlevy. Možná proto, že doposud takový způsob chování fungoval a něco nám přinášel. Nebo jsme zatím neměli příležitost naučit se to jinak. Třeba jsme ani nemohli vidět část naší duše, kterou okolí za žádnou cenu nechtělo přijmout. Jak bychom ji potom mohli přijímat my sami?

I to, co je na první pohled nepohodlné nebo nepříjemné, je naší součástí. Část duše, která utíká ze vztahů, přejídá se, utíká k závislostem, nedokáže se učit, i když by měla… část našeho těla, která se potí, je nervózní, červená se nebo se zakoktává… Tahle naše část je naše.

Je naše a je takhle správně. Protože něco potřebuje. Svým chováním o něčem mluví nebo vypovídá. Ale dokud tuto část potlačujeme, bude se chovat nekontrolovaně a bude nás štvát. Jako kdyby nám házela klacky pod nohy. Jako kdyby byla naším úhlavním nepřítelem.

Co se však stane, když ji přijmeme? Co se stane, když si řekneme: I tohle jsem já. I tohle je v pořádku. Možná je to část mě, která potřebuje být slyšet nebo vidět, část mě, která něco chce. Možná to je část, která mi pomáhala něčeho dosáhnout, na něco mě upozorňovala. Nebo mě před něčím ochraňovala… měla svůj smysl.

Dovolit si sebe

Teď se vlastně čtenáři snažím dát jen drobnou představu úlevy, kterou můžeme pocítit, když něco ve svém životě přijmeme. Když alespoň na chvíli připustíme, že jsme velmi citliví, vzteklí či náladoví. Zkrátka to tak je. Když začneme komunikovat i s tím, „co na sobě tolik nemáme rádi“. Protože potom s tím opravdu můžeme začít pracovat.

Teď bych nerada v někom vyvolala myšlenku, že pracovat znamená „postupně odstraňovat“. Spíše bych řekla, že ten správný pojem je „zkoušet porozumět“. Porozumět tomu, v jakých chvílích se to nejčastěji děje a co tato naše část chce nebo dělá. Zkoušet porozumět důvodům, proč to dělá. Je možné, že více obav z onoho jednání či z oněch tělesných projevů je v našich hlavách než v myslích ostatních.

Až by se mi teď chtělo říct, že být člověkem někdy vůbec není jednoduché. Tolik věcí, které prožíváme, cítíme, děláme. Požadavků, které na sebe máme. Tolik cílů, přání, tužeb, mnohdy tak náročných na splnění. Náš emoční a vztahový svět má tolik rozměrů, tolik rovin, že je stále co objevovat a zkoumat. A pro to vše je někdy potřeba jedna důležitá věc: přijetí toho, jak to zrovna máme a co teď děláme.

Pokud se ještě na moment vrátíme k Ditě, to nejtěžší vlastně nebyly slzy. To nejtěžší bylo nepřijetí. Bolestné nepřijetí, které jí dávala nejen její rodina, ale později sama sobě i ona: To, jaká jsem, je špatné. Musím to skrýt. Musím se snažit být jiná. Musím být tvrdší, silnější. Nesmím být taková měkkota.

Dovolit si sebe i s tím, co jsme na sobě doposud neměli rádi, můžeme dát najevo například skrze vyjádření: I tohle je správně. I tohle ke mně patří. Nemusím to mít rád/a, ale chtěl/a bych o tom vědět. Je to součástí mě (…moje slzy jsou mojí součástí).

Kousky duše

Při psaní tohoto článku mi na pozadí vyskakuje citát Carla Gustava Junga: „Nesnažte se být dokonalí, snažte se být úplní.“ Jung hovořil o stínu, já bych to snad ani stínem nenazvala. Spíše dalším kouskem puzzle v naší osobnosti.

Zdálo se, že do naší skládačky vůbec nepatří, přesto se možná nakonec ukáže, že je velmi důležitý. Že něco znamená a je nám svým způsobem k užitku. Něco nám přináší. Bez něj by obraz nebyl celý.

V tomto článku směřujeme právě k přijetí. Je to stav, kdy vítáme to, co k nám přichází, ať už zvenčí, nebo zevnitř. Od druhých lidí, od různých událostí i od nás samotných. Obvykle mu předchází ochota otevřít se a vlídnost k tomu, jací jsme a čím jsme byli v minulosti. Laskavost a umění si odpustit.

Říct si: Takhle to zkrátka mám. Třeba ještě nevím úplně proč, ale chci to poznat. A teprve pak se uvidí, jestli s tím chci něco dělat, nebo se s tím jen budu učit žít. Možná, že je to něco, co ke mně zkrátka patří.

Dita je zvyklá k sobě být tvrdá a přísná. Stejně jako mnoho jiných lidí. Odsuzuje se za maličkosti, které podle ní v očích ostatních znamenají velké poklesky. A mnohdy je toto sebeodsouzení to nejtvrdší.

Carl Gustav Jung by možná řekl, že je v pořádku mít svůj vlastní stín. A já myslím, že je v pořádku, když jsme celiství. Když k nám patří věci, které nám na první pohled ztěžují život, ale na ten druhý nás dělají o mnoho silnější. Možná díky nim vyrosteme a něco se o sobě naučíme. Zjistíme, že jsme vlastně o to krásnější a celistvější.

Ditu dělá její pláč citlivou, starostlivou, plnou empatie, vlídnosti, laskavosti. Nikdy to ale světu nemohla dát najevo, jelikož to byly nežádoucí a nechtěné vlastnosti, které v její rodině nebyly vítané. Pláč se na to ale neptal.

Možná v tomto článku nějaký čtenář našel kousek svojí duše, který se podobně jako u Dity nikdy nemohl v celistvosti projevit. Každému takovému čtenáři přeji, aby se nebál tento kousek duše prozkoumat a poznat. Aby byl ochoten naslouchat tomu, co potřebuje a co cítí. Věřím, že se pak i to, co je nepříjemné, ukáže třeba jako „někdy docela užitečné“.