Citoví hypochondři

Když jsem poprvé četla článek Bez slitování, velmi rychle jsem vklouzla do příběhu čtenářky a uvědomila si, jak některá její slova důrazně oslovují tu část mne, která je asi dosud zraněná a slabá. Ano, také znám pocit, že jsem na obtíž a nedostatečně výkonná. Jenomže pak mne napadlo, že si vůbec nejsem jistá, jestli je to opravdu můj aktuální stav, nebo jen vzpomínka a sugesce posílená čtivostí a dynamikou článku.

Možná to znáte. Začtete se do skvělé knihy nebo se necháte vtáhnout příběhem ve filmu… a najednou cítíte a zažíváte totéž, co postavy, jejichž osudy sledujete. Radost z lásky, smutek ze smrti, frustraci ze selhání. Kolikrát vám po dočtení nebo dokoukání zůstala v ústech jakási pachuť těžko definovatelného pocitu?

Víte, že vám se to neděje, a přesto zřetelně cítíte, že to byl opravdový emoční zážitek. Reálný a váš. A dost možná se u vás i objevila nečekaná chuť něco v životě změnit, udělat jinak, zkrátka žít tak jako hlavní hrdina. Anebo přesně naopak než on. Záleží na typu příběhu.

Ale zrodil se ten pocit opravdu uvnitř nás? Netvrdím, že knihy, filmy, lidé nepřinášejí inspiraci. Ani že ten prožitek není opravdový. Napadá mne jen, že může být uměle vyvolaný, a tudíž v daný moment irelevantní vzhledem k našemu životu. A že to může být okamžik, kdy začneme rozebírat a spravovat něco, co do teď vcelku dobře fungovalo.

Umím si dokonce i představit, že pod náporem opravdu silného prožitku podnikneme konkrétní kroky ke změně (ukončíme vztah, prodáme dům, odejdeme z práce), ale někde v průběhu dění už původní pocit vyvane. Motiv převzatý z příběhu někoho jiného zeslábne a my se zmateně ptáme sami sebe, jak je možné, že jsme tam, kde jsme.

Jednou jsem někde narazila na spojení „emocionální hypochondrie“. Není to tak docela odborný termín, ale podle mne vystihuje přesně ten stav, kdy se nejdříve identifikujeme s příběhem, poté ho začneme prožívat a mnohdy jím i trpět – v představě, že se nás to týká, protože to v nás přece vyvolalo emoce. A v zajetí tvrzení o potrefené huse, co se vždycky ozve, nás ani nenapadne pochybovat, že to, co cítíme, není tak úplně reálný odraz naší aktuální situace, ale jen reakce na příběh někoho jiného nebo obnovená vzpomínka na něco z naší minulosti. Opakuji, že věřím, že naše emoce opravdové jsou, ale ne vždy nutně odráží naší současnou realitu.

Sklon vžít se a svézt se po zážitkové vlně někoho jiného je podle mého tím silnější, čím vyhraněnější je prezentace daného příběhu (silné projevy citu, otevřenost, sem tam lehce peprný výraz, jednoznačné hodnocení…) a čím empatičtější je posluchač.

Emoční houby

Nedávno jsem na toto téma vedla rozhovor se svým kamarádem a narazili jsme na to, co to vlastně ta empatie je a kde má své hranice. Definice říká, že „empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky.“

Kamarád tehdy podotkl, že přehnanou empatií trpí lidé, kteří právě nemají své hodnoty a názory ani dost vlastních zážitků, a proto je hledají u jiných. Nevědomě. Chvíli jsme o tom diskutovali. Věřím, že to tak opravdu může být.

Sociální sítě, média, televize i přátelé na nás dnes chrlí obrovskou míru impulsů. Sebeprezentace nejen na internetu často obsahuje vyprávění o skvělých zážitcích a úspěších včetně rozesmátých fotek a videí. Už méně blyštivé je vyprávět o selhání, bolesti nebo nudě.

Někteří z nás pak mohou snadno podlehnout dojmu, že „tohle“ je běžný standard či míra prožívání, které my nejsme schopni dostát. Protože například chodíme „jen“ do práce a nemáme tolik líbivých zážitků, fotek a zkušeností jako všichni kolem. A umím si představit, že v takový moment se může naše touha zažívat a cítit přesunout ven a začneme vyhledávat impulsy jinde než ve svém vlastním životě. Začneme svoji schopnost empatie využívat pro dosycení své potřeby po prožívání.

A tak se rádi necháme vtáhnout knihou, filmem či příběhem našich přátel, abychom alespoň něco cítili. Kamarád použil přirovnání, že takový člověk je jako emoční houba. Dokud může, nasaje všechno, co se dá. Bohužel houbě pak stačí sebemenší tlak, aby o všechno přišla a skončila doslova vyždímaná.

Emoční stabilita

Říkám si, že protipólem takové emoční hypochondrie bude emoční stabilita. Co to je? V mém pojetí se jedná o schopnost plně si uvědomovat již zmíněné názory, hodnoty a hlavně pocity a pracovat s nimi.

Mám za to, že jedním z důvodů, proč hledáme stále „adrenalinovější“ zážitky, výjimečnější události nebo třeba i alternativní způsoby života, může být neschopnost vnímat tu spoustu malých a nenásilných impulsů, které k nám přicházejí zevnitř.

Naučili jsme se chodit k lékaři, až když máme bolesti. Emoce často vnímáme až tehdy, když nás odstaví z každodenního fungování.

Nezřídka se setkávám s klienty, kteří řadu let fungovali na „autopilota“ a teď se zdá, že téměř ze dne na den trpí nesnesitelnou bolestí zad, pocity osamělosti a prázdnoty, záněty močových cest a podobně. Pomalu pak většinou přicházíme na to, že během těch let přicházela celá řada náznaků, že je něco v nepořádku, ale oni je v té době neuměli zaznamenat nebo je přímo ignorovali.

O tom, jak vnímat své emoce a pracovat s nimi, perfektně píše Michal Mynář ve svém článku Čtyři kroky ke zvládání emocí.

Je to moje?

A to je dle mého jedna z cest, jak se v životě nenechat mást a nenaskakovat na vlnu emocí někoho jiného. Naučit se vnímat, zaznamenat a rozpoznat, co se děje uvnitř nás.

Dalším indikátorem toho, zda jsou naše prožitky odrazem naší aktuální životní situace, nebo jsme je přejali od někoho zvenčí, může být okamžik jejich zrodu. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že prožíváme něco silného a neodbytného, je dobré zkusit se vrátit po časové ose zpátky a hledat moment, ve kterém emoce vznikla.

• Byla to chvíle, kdy jsme byli sami se svými myšlenkami?
• Nebo při rozhovoru s přítelem či rodinou?
• Nebo to bylo při čtení té skvělé knihy, sledování filmu?
• A je to opravdu tak, že prožívám to samé, co ten druhý?
• Je to opravdu tak?
• Opravdu?

Pokládat si dokola otázku Je to opravdu tak? může znít zprvu banálně. Časem ale možná zjistíte, že odpovědi na ni jsou velmi bohaté. Můžete ji ještě doplnit otázkou Je to opravdu moje? a důvěřovat svému nitru, že vám dá odpověď. Jasná a všeobecně aplikovatelná pravidla, jak rozlišit své prožívání od prožívání příběhu někoho jiného, podle mého totiž neexistují. Každá situace, ve které emoci cítíme, je jedinečná a neopakovatelná.

Během rozhovoru s kamarádem jsme narazili i na otázku, jestli to není nějak moc náročné a složité. To prožívání a žití. Je a není. Moje zkušenost mě naučila, že čím vnímavější a vědomější k sobě jsem, tím snáze se ve svém životě orientuji. I když mám stále v živé paměti, jak frustrující a obtížné byly začátky a první objevování celé široké škály pocitů a jejich variací.

A tak si dovolím na závěr jen drobné doporučení. Pokud se vám zdá, že s vámi život mává ze strany na stranu, že nemáte pod kontrolou své emoce a překvapujete sami sebe svými reakcemi, zkuste se na moment zastavit, pozorovat a zaznamenávat, co se ve vás odehrává. A pak si položit dvě otázky:

• Je to opravdu tak?
• Je to moje?