Citové protilátky

A tak vznikl Atlas emocí – nástroj, který nám může pomoci zvládat vlastní destruktivní emoce a stávat se vědomějšími a soucitnějšími lidmi.

Ke klidné mysli může člověku pomoci především to, když zná své emoce a rozumí jim. Na začátku si tedy dejme drobný teoretický úvod k emocím jako takovým. Emoce jsou univerzální – jejich výrazy ve tváři rozpoznávají lidé ze všech možných kultur po celém světě. Křovák nebo Eskymák se smějí, mračí a pláčou stejně jako obyvatelé Prahy nebo Veverské Bitýšky. Těch nejzákladnějších pocitů je dohromady pět:

1. Smutek zažíváme v reakci na ztrátu. Umožňuje nám na chvíli se stáhnout, ztrátu zpracovat a signalizovat okolí, že potřebujeme podporu.
2. Strach se nás zmocní, když se cítíme ohroženi. Chrání nás před nebezpečím, abychom neutrpěli fyzické ani psychické zranění.
3. Vztek slouží ke zvýraznění sebe sama, když nás něco nebo někdo blokuje, přehlíží, chce nám ublížit nebo s námi nejedná fér.
4. Znechucení prožíváme v kontaktu s něčím, co je pro náš organismus toxické.
5. Radost přichází v reakci na to, co je nám příjemné.

Počítejme s tím, že každá emoce má širokou škálu intenzity – takový vztek může začínat u lehké podrážděnosti a dospět až k zuřivosti. Tyto základní emoce nemáme jen my lidé, ale vidíme je i u zvířat. Zdá se, že jsou pro přežití a prosperitu organismu naprosto zásadní. Emoce totiž informují o tom, co organismus v danou chvíli potřebuje.

Hněv si říká o respekt, smutek o pevné pouto

Každá z prvních čtyř potenciálně nepříjemných emocí má podle Leslie Greenberg, zakladatelky na emoce zaměřené terapie, nějakou „protilátku“, antidotum, zkrátka něco, co při prožitku právě takovéto emoce potřebujeme. I to je napříč kulturami univerzální:

1. Když zažíváme smutek, pomůže nám pevné pouto. Potřebujeme být v dobrém a pevném vztahu – nechat se obejmout, pohladit, mluvit s někým, napsat někomu, zajít s kamarádem na pivo.
2. Když se nás zmocní strach, dobře nám udělá uklidnění, ujištění, pocit bezpečí.
3. Vztek nám říká, že potřebujeme respekt. A ten je také nejlepší protilátkou. Když jednáte s rozzlobeným člověkem, respekt je to, co ho uklidní.
4. Znechucení velí: Běž pryč! Tohle je jedovaté! Od tohohle se drž dál! A je jedno, jestli se to týká zkaženého masa nebo zkaženého prostředí v práci.

Už takovéhle poznání nám může o dost usnadnit, abychom se ve svých pocitech a potřebách vyznali.

Potíž je, že to nebývá vždycky tak přímočaré. Na primární emoce často navazují emoce sekundární. Jsou komplexní a tvoří jakousi řetězovou reakci. Na bolestný smutek nebo vztek bez viditelného východiska třeba může navazovat pocit bezmoci nebo zoufalství. Můžeme být taky naštvaní na to, že jsme naštvaní.

Leslie Greenberg také upozorňuje, že někdy je jedna emoce schovaná za druhou. U mužů se smutek často skrývá za vztekem – protože společenský tlak velí, že „chlapi nebrečí“, takže smutek bývá u muže považovaný za projev slabosti. U žen to bývá naopak. Snadno najdete rodiny, ve kterých ženy po celé generace mlčí, poslouchají, starají se o všechny kromě sebe a nemají vnitřně povoleno se rozzlobit. Když se rozčílí, nekřičí, ale pláčou.

A pak jsou tu emoce, které nemáme od narození, ale naučíme se je, jak vyrůstáme ve společnosti. Třeba stud, závist nebo žárlivost.

Stejný podnět, různé emoce

Všimli jste si ale, že na stejnou věc někdy reagujeme různě? Vypůjčme si nyní situaci právě z Atlasu emocí: Vidíte, že kamarád se na vás zlobí. Co to udělá s vámi? Jak zareagujete? Co vás napadne jako první, když si takovou situaci představíte?

Už vaše první myšlenky a odhady možná říkají něco o tom, jakou máte zkušenost s mezilidskými vztahy a v jakém jste právě stavu. Asi tušíte, že možnosti jsou různé. Zkusme si představit, jak může situace vypadat s různými pocity:

• Kamarád se na vás rozzlobí. – Cítíte hněv. – Začnete se s ním hádat.
• Kamarád se na vás rozzlobí. – Cítíte strach. – Hlavou vám proběhne představa, že vás opustí a že ho ztratíte.
• Kamarád se na vás rozzlobí. – Cítíte znechucení. – Znevažujete ho a jeho názor.
• Kamarád se na vás rozzlobí. – Cítíte smutek. – Stydíte se a omlouváte se.

Emoce jsou okamžité. Nevybíráme si je, mozek nám je pošle automaticky. Každá z nich má nějaký tělesný doprovod. Podle toho, co cítíme, se nám prokrvují určité části těla, mění kožní vodivost nebo tepová frekvence.

Na čem všem ale záleží, jaký pocit budete cítit? Zaprvé na situačním kontextu – na tom, kde jste, v jakém jste byli rozpoložení ještě před emočně náročnou situací, jestli jste nevyspalí nebo máte hlad. Zadruhé pak na tom, co jste dosud v životě zažili, jaké zážitky a vzpomínky máte ve své mentální databázi (a databází zde myslíme to, o čem víte, ale i veškeré nevědomí). Některé z těch emocí vám pomohou situací projít dobře a jiné vám ji jen zkomplikují.

Na vztek kamaráda tak můžete zareagovat vlastním vztekem třeba tehdy, když jste nevyspalí (a tím pádem už od rána podráždění) a navíc vám kamarád svým chováním v danou chvíli připomene spolužáka ze základní školy, který vás ve třetí třídě šikanoval – což je něco, co si ovšem v danou chvíli vůbec nemusíte uvědomit: