Citová vazba

John Bowlby považoval za základ pro zdravý vývoj dítěte vytvoření vztahu s mateřskou osobou. Záleží na tom, jak je tento vztah vřelý, láskyplný, něžný, předvídatelný, nebo naopak chladný, krutý, nevyzpytatelný apod. Tento vztah později nazýval připoutáním nebo přimknutím (attachment) a vystavěl na něm svou teorii o citové vazbě. Schopnost vazby vidí jako vrozenou – je to instinktivní chování, které je důležité pro naše přežití. Dítě se rodí s nastavením tuto vazbu navázat.

Bowlby zdůrazňoval důležitost vztahu s matkou, od kterého se odvíjejí podoby všech dalších vztahů jedince a také jeho tendence v rámci chování ve vztazích. Jde o jakýsi vztahový základ, na kterém se později staví vztahy další. V tomto ohledu vychází z psychoanalytického myšlení a zároveň do své teorie zahrnul hledisko etologické, a to v tom smyslu, že dítě disponuje vrozeným chováním, které ho směřuje k tomu vytvářet vazby s jinými lidmi.

První vztah v životě

V rané fázi života si tedy dítě vytváří vazbu s matkou nebo jinou pečující osobou. Dle toho, jak je tato vazba kvalitní a bezpečná, se poté vztahuje i k ostatním lidem a světu – závisí na tom jeho schopnost navazovat a udržovat vztahy v dospělosti. Pokud je matka k dítěti ohleduplná, vnímá a respektuje jeho potřeby, uspokojuje je a zároveň mu poskytuje dostatek prostoru pro objevování jeho okolí, nechává ho v rámci možností odpovídajících jeho věku prozkoumávat svět, dítě si díky tomu vytváří obraz sebe sama, který je jistý, zná svou hodnotu a věří si.

V případě, že je matka lhostejná k uspokojování jeho potřeb nebo dítěti nedovolí, aby samo objevovalo svět (například z toho důvodu, že je úzkostná), neustále mu něco zakazuje, aby si neublížilo, nebo usnadňuje, aby nemuselo překonávat žádné překážky, dítě si poté začne myslet, že je neschopné, že bez její pomoci nic nezvládne nebo se do ničeho nebude ani pouštět. Nevytváří si zdravé sebepojetí a sebedůvěru, není si jisté tím, že různé činnosti zvládne samo bez matky. To posiluje jeho nesamostatnost.

To, jakým způsobem budeme my reagovat na naše děti, bude pravděpodobně podmíněno tím, jaký typ vazby si odnášíme ze svého raného věku. Může však dojít k opačnému chování, kdy si dotyčný například uvědomí, že ho rodič nebo rodiče přehlíželi, nebyli vnímaví k jeho potřebám, a nechce, aby to stejné zažíval i jeho potomek. Proto se vůči němu začne chovat přesně opačně – mnohdy dojde i k tomu, že je jeho péče až přehnaná, protože nechce, aby jeho dítě zažívalo stejné pocity jako on. Tak ho zahltí láskou a péčí, což může mít na dítě opačný vliv, než je zamýšleno.

Podoba přimknutí v dětství se většinou opakuje v dospělosti: rané nastavení, které si odnášíme ze vztahu s mateřskou (nebo jinou) pečující osobou, se promítá do dalších vztahů. Jistota a kvalita přimknutí v raném věku je základem pro zdravé a odolné ego, kvalitnější schopnost pracovat se svými emocemi a usměrňovat je a také pro nižší míru úzkostnosti.

Čtyři typy vazby

John Bowlby spolu se svou kolegyní, americkou psycholožkou Mary Ainsworth, popsal typy vazeb, které se mohou v rámci vývoje dítěte vytvořit a ovlivňovat jeho vztahy v budoucnu. Za ideální typ je považována vazba jistá, další tři typy představují různé podoby vazby nejisté.

1. Jistá vazba

Vzniká tehdy, když je pečující osoba vůči dítěti zdravě vnímavá, dokáže rozpoznat jeho potřeby, adekvátně na ně reagovat a saturovat je. Je dítěti k dispozici, když ji potřebuje. Díky tomuto mechanismu v dítěti vzniká a roste pocit bezpečí a jistoty, který je zásadní pro jeho další vývoj. Dítě tak může samo poznávat okolí, prozkoumávat a seznamovat se s tím, co mu daný prostor nabízí. Neobává se od pečující osoby vzdálit, protože ví, že když ji bude potřebovat, bude tu pro něho. To mu umožňuje zdravé prospívání.

Jistá vazba značí bezpečné přimknutí, připoutání. Pokud dítě v raném dětství zažívá v rámci vztahu s matkou pocity bezpečí a jistoty, vytvoří si představu o vztazích, která bude odpovídat tomuto nastavení. V budoucnu tedy bude vstupovat do jiných vztahů s důvěrou a blízkost jiného člověka mu nebude nepříjemná. Vztah bude mít zakódovaný jako něco, co mu přináší libé pocity.

Dítě, které v raném věku prožívá vztah naplněný nejistotou, nepředvídatelností, nevyzpytatelností, lhostejností a odmítáním, bude s velkou pravděpodobností takto přistupovat ke všem budoucím vztahům. Bude k nim nedůvěřivé, podezíravé, na nevědomé úrovni bude chtít vztah zničit, rozpustit nebo opustit. Bude v něm vzbuzovat úzkost, protože bude prožívat pocity ohrožení, které zažívalo v dětství.

Je důležité zmínit, že nestačí, aby poskytovaná mateřská péče uspokojovala potřeby dítěte. Důležité také je, aby byla konzistentní, aby se na ni dítě mohlo spolehnout a mělo prožitek toho, že mu je k dispozici, když bude potřebovat. A funguje to i naopak: když se dítě takto samo vzdaluje, ale zároveň se k pečující osobě zase po nějaké chvíli vrátí, podporuje to jak jeho separaci, tak matčinu. Přiléhavě smýšlející matka ví, že dítě v rámci jeho vývojových možností potřebuje samo poznávat okolí a umožní mu to, není na něm závislá.

2. Vazba nejistá – úzkostná, vzdorující

Tento typ vazby vzniká, když rodičovská péče není dítěti k dispozici stabilně. Stane se například, že dítě matku potřebuje, ale ona z nějakého důvodu není přítomná buď fyzicky (budování kariéry, dlouhodobá hospitalizace apod.), nebo psychicky (deprese, různé druhy závislostí apod.). Dítě si pak není jisté tím, že tu matka bude, když ji bude potřebovat. Takové dítě prožívá neustále tenzi, že o matku přijde, že pro něho nebude k dispozici ani nahodile. Neustále matku hlídá a sleduje, bojí se, že bude opuštěno úplně. V nových situacích se dítě přehnaně drží u matky, jeho úzkost mu neumožní být zvídavé a prozkoumávat okolí.

V dospělosti se tento typ vazby může projevit neustálým podezíráním, potřebou stálých důkazů o partnerově lásce a náklonnosti, nejistotou a nedůvěřivostí ve vztazích. Dotyčný může být touto úzkostí až paralyzován a nevidět projevy lásky ze strany partnera nebo si je vykládat jiným způsobem. Stává se, že žádný důkaz nebude dostatečný, protože nejistota vyvěrá zvnitřku, nikoliv z objektivních důvodů.

3. Vazba nejistá – úzkostná, vyhýbavá

Tento typ vazby si dítě vytváří tehdy, když jakákoliv snaha o přiblížení se k rodiči, o dožádání se jeho pozornosti nebo lásky vyvolá odmítnutí, odpor nebo takovou pozornost, o kterou dítě v daném okamžiku nestojí. Takové dítě vůbec neočekává péči, láskyplné nebo něžné chování. Dítě nevyhledává kontakt s matkou, je k ní lhostejné, mnohdy se kontaktu s ní vyhýbá, protože si je vědomo toho, že bude odehnáno.

Paradoxní je, že se tento typ vazby může rozvinout i u dětí, které jsou zahlcovány mateřskou péčí, avšak matka není dostatečně vnímavá k tomu, aby rozpoznala, co dítě skutečně potřebuje, po čem volá. Věnuje mu svou pozornost, poskytuje mu nadbytek péče, ale neuspokojuje to, co dítěti chybí. Takto u něho může vzniknout tento druh vazby, protože nejsou vyslyšeny jeho potřeby.

V dospělých vztazích se tento typ může vyhýbat blízkým vztahům, protože si z dětství nese vědomí toho, že nepřináší nic dobrého. Také může působit odtažitě, nepustí si nikoho příliš k tělu.

4. Vazba nejistá – dezorganizovaná

Tato vazba se vytváří v případě, kdy dítě nezakusí pocit bezpečí plynoucí z poskytování péče, nemá ten prožitek. Vzniká většinou u dětí umístěných v různých zařízeních bez primární mateřské osoby a pod vlivem nestabilní či absentující péče, u dětí zanedbávaných a týraných.

Důležitost raných vztahů je nesporná. Nastavení, které získáme z těchto časných zkušeností, poté uplatňujeme v dospělosti a může pro nás být mnohdy těžké se přes ně přenést. Důležitý je opět náhled na celou situaci, na to, proč tomu tak je nebo co za tím může stát. Pochopení může přinést úlevu a také změnu v chování.

Pokud vás téma zaujalo, doporučujeme pokračovat článkem Uzdravení ve vztahu a knihou amerického psychoanalytika Johna Bowlbyho Vazba.