Citová nouze

Existuje mnoho lidí, kteří nevyrůstali v podporujícím a přijímajícím prostředí. Ne každý to zvládne ustát. Pokud rodiče například upřednostňují sourozence nebo na dítěti hledají neustále nějaké chyby, kritizují ho za každý neúspěch, srovnávají s jinými, dávají mu najevo pocit nedostatečnosti, bijí ho nebo ponižují, mají mezi sebou nenávistné vztahy a podobně, chybí prostor pro zdravý vývoj.

Pro ten je důležité mít podporující prostředí, kde vás budou rodiče bezpodmínečně přijímat, povzbuzovat při chybování, zdravě stavět na vlastní nohy a budovat vaši sebedůvěru. Pokud tomu tak není, výchova může snadno narušit váš přístup k sobě samým.

Pak si člověk nevěří, a proto hledá podporu a pomoc v okolním světě. Zprvu to bývá přílišné upínání se na lidi v okolí, jako jsou kamarádi ze škol, z kroužků, rodiče spolužáků – zkrátka někdo, kdo dá najevo zájem. Může také jít o velmi brzké navazování partnerských vztahů, které ale skutečně partnerské (tedy rovnocenné) nejsou.

V dětství nebyl prostor pro zdravý vývoj, při němž dítě díky podporujícímu a přijímajícímu prostředí má možnost bezpečně objevovat svět, zjišťovat, co má a co nemá rádo, kým je. Místo toho dítě řešilo, jak se chovat, aby ho mělo okolí rádo, co dělat, aby dostalo pozornost:

• „Musím být dobrý ve škole, aby ke mně rodiče byli hodní a konečně si mě vážili jako mého sourozence.“
• „Nesmím dostat špatnou známku, aby mě měli rádi.“
• „Nesmím rodičům přidělávat starosti a musím být hodná, hodný.“

V takových případech nezbývá prostor na to objevovat sám sebe a zakoušet se v životě. Místo toho dítě řeší, jak přežít v nezdravém prostředí. Člověk, který se v dětství nemohl opřít o své rodiče, bývá často bezradný. Chybí mu kontakt, blízkost, opora, a tak se stává, že vyhledává partnera jako náhražku toho, co mu chybělo v dětství. A tady už vzniká nezdravý partnerský vztah.

Od začátku špatně

Snadno se pak stane, že se takoví lidé snaží zajistit si od okolí podporu, zázemí a ochranu, kterou nedostali v primární rodině. Vstupují do partnerského vztahu s očekáváním, že partner o ně bude pečovat, dávat jim pozornost, udělá jejich nešťastný svět lepším.

Pokud ale druhé vidíme jako někoho, kdo nás má vysvobodit z vnitřní prázdnoty, smutku, zachránit nás a udělat náš život lepším, ve většině případů tyto vztahy nefungují. Nevybíráme si někoho, s kým nám je dobře, ale koho potřebujeme, kdo je ochoten o nás pečovat. Výběr partnera vychází z nesvobody a z potřeby.

Často na sebe v životě narazí dva „ranění“ lidé, kteří se potřebují o sebe opřít vzájemně. Motivem k navázání partnerského vztahu není láska, ale potřeba nebýt sám, za někoho se schovat, touha být chráněný před světem, z nějž mám strach, potřeba zázemí. Do vztahu se vrhají lidé, kteří neměli prostor poznat sami sebe, kdo jsou a co chtějí.

Kam až může člověka tento druh vztahu dovést? Podobné vztahy po nějaké době skončí, protože partneři si nevyhovují. Raněný člověk ale nevydrží být sám a přechází z jednoho vztahu rovnou do dalšího, podobně nezdravého.

Někdy ale mohou vydržet dlouho, třeba i celý život. Tito lidé často vyhledávají terapii kvůli depresím, úzkostem, derealizaci a podobně. Cítí, že ve vztahu jsou nešťastní, přizpůsobují se partnerovi, protože mívají například strach ze samoty, a jejich životní síla postupně klesá. Od partnera nedokážou odejít, protože mnohdy mají pocit, že to sami nezvládnou.

Aby v nevyhovujícím vztahu přežili, řeší to například alkoholem, paralelním vztahem či sexem, workoholismem, léky, přejídáním se, neustálým sledováním televize, celkovou rezignací, ale třeba i tím, že se přehnaně zaměří na životy jiných lidí, aby nemuseli řešit ten svůj.

Zkrátka, když člověk skrze životní zkušenosti dostatečně nepozná, kdo je, co chce, co se mu líbí a nelíbí, pak nemá vybudovanou zdravou sebeúctu a zdravé psychické mechanismy, aby se například nenechal citově vydírat nebo zneužívat.

Pokud rovnou naváže vztah pouze na základě zamilovanosti, nikoli hlubšího poznání, je to sázka do loterie. Začneme žít s někým, o kom toho vlastně moc nevíme. Pak dochází k neshodám, neboť partneři jsou povahově příliš rozdílní, nebo se spolu začnou nudit.

Budování sebedůvěry

Našli jste se v článku? Pokud trpíte tím, že si nevěříte, a v protějšku hledáte spásu, doporučuji dopřát si čas a prostor pro sebe. Začít se věnovat sobě. Například si vyzkoušet žít po nějakou dobu sami, abyste poznali, co všechno život obnáší, a naučili se neopírat o svého partnera.

Důležité je učit se postupně překonávat sami sebe a posilovat tak svou sebedůvěru a odolnost. Zpočátku to může být velmi těžké. Pro tyto chvíle je dobré mít okolo sebe blízké, na které se můžete spolehnout, kteří vás vyslechnou, nebo terapeuta, který vás provede těžkými stavy, kdy bude náročné vzdorovat samotě.

Prospěšné mohou být skupinové terapie, kdy člověk získá zázemí ve skupině, o kterou se může dočasně opřít. Dále je velmi účinné učit se to, v čem jste spoléhali na partnera. Pro někoho to bude vaření, pro jiného řízení auta. Může být potřeba zajistit si práci, která vás uživí, abyste na nikom nebyli závislí, naučit se lépe komunikovat, řešit různé poplatky – zkrátka všechny věci, kterým se v životě vyhýbáte a spoléháte se v nich až příliš na své okolí.

Důležité je naučit se důvěřovat sami sobě. Jestliže vkládáte veškerou důvěru do druhých lidí a máte od nich různá očekávání, snadno se zklamete. Zároveň se vaše nálada bude převážně odvíjet od toho, jak se zachová okolí. Vzájemná důvěra a vztah se budují dlouho, i několik měsíců až let.

Pokud se rozhodnete jít cestou soběstačnosti a nezávislosti, postupně budete vnitřně silnější, sebevědomější a názory okolí už vás nebudou tolik ovlivňovat, Nebudete mít zapotřebí být s kýmkoliv, za jakoukoliv cenu. Budete si sami sebe vážit a partnera hledat na základě toho, že vám je s ním dobře, ale zároveň dokážete být sami.