Citlivé hranice

Jak může vypadat, když si hypersenzitivní člověk nechává překračovat hranice? Stojí to za rozbor, protože z pohledu člověka, který hypersenzitivní není, se často zdá, že nejde o nic zásadního, a proto když se my hypersenzitivní v takových situacích srovnáváme s druhými, lehce dojdeme k myšlence, že nejsme v pořádku a že nic nevydržíme.

Asi už tušíte, že nerespektování své hypersenzitivní části může vést k nepříjemným fyzickým problémům, jako je například vyčerpání, a samozřejmě k vnitřním psychickým konfliktům – nízké sebehodnotě, nevyrovnaným vztahům a podobně.

Nejít přes sebe

Jsem žena středního věku se dvěma dětmi, mám ráda společnost, ale v posledních letech zjišťuji, že pod vlivem mateřství musím se svou energií a časem stráveným s přáteli šetřit. To, co dříve šlo bez problémů, jako třeba posezení dlouho do noci doplněné více sklenkami vína, prostě dál není možné. Už se téměř neúčastním večerních akcí nebo na nich popíjím jen minerálku.

Jako psycholožka mám také práci, ke které cítím zodpovědnost, a čím jsem starší, tím více energie potřebuji pro práci s klienty. Když jí někde vyčerpám moc, druhý den (a možná i celý týden) mi chybí a to si už nechci dovolit.

Setkávám se kvůli tomu s pochopením i nepochopením. Pochopení mi dělá dobře na duši, s nepochopením už je to těžší. Jako hypersenzitivní člověk si rychle všimnu toho, jak druhý reaguje na moje chování, jestli se mu to líbí, anebo nelíbí. Protože jsem jako většina ostatních byla vychovaná tak, abych poslouchala, je to ještě umocněno vzorcem z dětství: neprotivit se vůli druhého.

Americká psycholožka Elaine Aron, která se hypersenzitivitou zabývá, uvádí, že vysoce citliví už v dětství byli jemní, opatrní, niterní, zasnění, což často není okolím pozitivně vnímáno (mě k tomu ještě napadá, že to často vede k válcování ze strany okolí), proto si nesou do života nižší pocit hodnoty. A to vede k tomu, že je někdy tak těžké druhého odmítnout a věřit tomu, že moje pocity a potřeby jsou adekvátní.

Takže se někdy stane, že místo abych respektovala svoje tempo a potřebu odpočinku, souhlasím se setkáním, když už se cítím unavená. Nebo s ním souhlasím ve „výživném“ období, kdy mám spoustu materiálu na přemýšlení a více než sociální kontakt by mi prospěla lekce jógy nebo masáž – jednoduše si od své neustále pracující hlavy odpočinout. Když se totiž na dané setkání necítím, a přesto do něj jdu, zaručeně budu působit zmateně a roztěkaně.

I za normálních okolností na hypersenzitivního člověka působí různé podněty, nálady druhých, a tak někdy než se stačí pořádně zamyslet, co k tématu chtěl říci, konverzace uteče jinam. Zároveň také dochází k většímu nabuzení (což se projevuje například zvýšeným srdečním tepem, červenáním, třesem, pocitem, že jsem v mlze), takže najednou neví, co to vlastně chtěl a potřeboval.

V takovém setkání pak hypersenzitivní lidé právě kvůli zmatenosti můžou říci věci, které ani nechtěli. K tomu, že si nechají překračovat vlastní hranice, už pak není daleko. V důsledku pak mnohdy cítí naštvání na druhého, že je do setkání dotlačil, a mají tendenci svádět vinu na něj. K odsudku, že takového buldozera už ve svém životě nechci, pak není daleko.

Co s tím?

Jako řešení se nabízí na „tom“ všem pracovat dopředu, což ovšem ubírá na spontaneitě. Ale právě spontaneita, když necháme věci jen tak plynout, se pro hypersenzitivního člověka nese ve znamení zmatenosti a pocitu přehlcenosti. To pak vede k tomu, že řekneme něco nepatřičného, protože jsme prostě příliš nabuzení a v ten moment bychom spíše potřebovali být sami. Jak tedy na vědomí sebe sama a svých hranic pracovat?

1. Co nejvíce si uvědomovat, jak se cítím a co právě potřebuji

• Mám dost energie?
• Potřebuji dobít baterky?
• Co pro sebe můžu dnes, tento týden udělat, abych se cítil/a v rovnováze?

Pracovat na své sebehodnotě a sebeúctě, což je celoživotní proces. Už jen vědomí, že si s druhými nevěřím, vede k odstupu a k možné budoucí práci na tom, v čem jsem dobrý či dobrá a v čem si věřím.

Práce na sebehodnotě je dle Elaine Aron pro hypersenzitivní lidi stěžejní také z toho důvodu, že během svého života získávají spíše zprávu, že s nimi není něco v pořádku, a tak si snadno připadají vadní.

2. Uvědomit si, jaký kontakt mě čeká a co od něj očekávám já

Je to pracovní schůzka? Je to posezení s kamarádkami? Od pracovní schůzky budu spíše očekávat analýzu dané situace, nové nápady a na to se připravím. S kamarádkami si třeba uvědomím, že doposud jsem byla vždy spíše vrbou a že je to sice často i legrace, ale pokud chci změnu, je potřeba začít se více prosazovat a mluvit o mých tématech. Dát najevo, že mám na něco jiný názor, že chci něco jinak.

Sama jsem překvapená, jak moc nakonec lidé ocení právě hranice ve vztahu, což například znamená říkat „ne“ a nastavit jasná pravidla, co očekávám.

3. Vnímat svou zvláštnost jako specifickou kvalitu, ne nutně jako chybu

Když se nám nepodaří vyjádřit přesně, co jsme chtěli, nevadí – nemusíme se tlačit do toho být tak jasní, přesní a srozumitelní jako někteří jiní. Vždycky se můžeme k danému tématu vrátit. Není pro nás ale prospěšné si to vyčítat a opět si tím snižovat sebehodnotu. Naše „jinakost” nám také dodává určité koření a zajímavost.

4. Nikam nespěchat

V jakémkoliv kontaktu si dát čas, sledovat nejprve své tělo, svůj dech, vzít si na sebe něco, v čem se cítíme dobře. Pokud máme dojem, že se cítíme přehlceně a ztrácíme vědomí sebe sama (což se pozná tak, že najednou nevím, co si myslím, co chci, případně mi v hlavě běží hodnotící myšlenky), vyplatí se dojít si na WC, chvíli zhluboka dýchat, zavřít oči a představit si sebe jako dospělého člověka, který ví, co chce.

5. Cesta je cíl

Věřím tomu, že naši blízcí na nás mají občasnou zmatenost rádi a nepotřebují vedle sebe superčlověka. Proto na sebe netlačme za každou cenu – nemusíme být perfektní a nevadí, když se občas stane, že svoje hranice dostatečně nedržíme. Zároveň se vyplatí na svých hranicích pracovat, protože odměnou pak nám jsou momenty a setkání, kdy uplatníme svou originalitu, vhled a tvořivost a kdy se cítíme opravdu více jako tvůrci svého života než oběti.