Citlivá témata

Poznámky z online přednášky psycholožky Elišky Remešové zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Celou přednášku si můžete pustit na konci článku.

Konfliktům vždy předchází citlivá témata, je to půda pro vznik konfliktů. A platí to i naopak: když budeme věnovat pozornost citlivým tématům a budeme se učit je otevírat, zpracovávat, pak můžeme konfliktům předcházet.

Jak to, že na začátku vztahu nám určitá věta nebo chování nevadí a po pár letech nás vytočí doběla? Nejde vlastně o to, co partner říká nebo dělá. Jde o celou naši vztahovou zkušenost, historii, a často se do situace promítají i naše osobní témata.

Vztahová kultura

Od první schůzky vytváříme vztahovou kulturu – naše vlastní nepsaná pravidla. Už na začátku vztahu nastavujeme, jestli umíme otevírat citlivá témata, vymezit se, otevřeně komunikovat. Často se chceme ukázat v lepším světle, proto se zdráháme nastavovat hranice, vymezovat se; ať už proto, že nechceme „dělat vlny“, nebo přímo cítíme strach z odmítnutí (nemůžu si dovolit říct, co mi vadí).

Vznikají tak mikrozranění: témata, která přecházíme, věci, které vnímáme jako nefér…, později, kdy už jsme ve fázi závazku, se k tomu obvykle vědomě nevracíme, ale tato drobná zranění se stávají součástí naší vztahové dynamiky a působí v ní proti tomu, co si přejeme, jaký vztah chceme.

Přitom zprvu jde mnohdy skutečně pouze o to, že druhý neví, jak se cítíme – nic jsme na sobě nedali znát. Určitá úzkost a nejistota je ale na začátku vztahu v pořádku. Místo popohánění řeky nebo hledání ujištění u partnera se učme s touto nejistotou zacházet u sebe: uvědomit si ji, připustit a přijmout. Pracujme s tím, co se děje.

Tenký led

Do citlivých vod se v komunikaci dostáváme takřka denně i mimo partnerský vztah: jsme svědky zraňujícího chování a přemýšlíme, jestli se ozvat, musíme odmítnout něčí prosbu nebo naopak sami o něco požádat… Citlivé téma je takové, kde předpokládáme nesouhlas, rozzlobení, zranění druhé strany.

Tyto situace vyžadují odvahu a my čekáme, že to bude náročné, anticipujeme. Rozhodujeme se i o tom, jestli do citlivého tématu půjdeme, nebo se pokusíme konfrontaci vyhnout. Víme, že když to necháme být, nakonec se budeme cítit zrazení, podvedení možná i sami sebou, tím, že se za sebe nedokážeme postavit. Vlastně i druhému bereme šanci zachovat se dobře.

Proč tedy váháme? Ztrácíme totiž kontrolu, když téma otevřeme, můžeme se dočkat zesměšnění, bagatelizace… Je možné, že nakonec budeme v nekomfortní situaci všichni, náš vztah to zhorší. A tak náročná témata otevíráme, až když už není zbytí. Jenže pak už je to obvykle docela vážné – najednou je to velké téma, máme v něm silné emoce a téměř jistě z toho bude drama.

Někdy také máme dojem, že je špatné něco od druhého „očekávat“. Nároky a očekávání podle odborníků ovlivňují kvalitu vztahu překvapivým způsobem: pevná partnerství drží laťku vysoko, mají vysoké nároky. Učí se vyjednávat, včas rozeznávat, že se něco děje, chránit své hranice. Vědí, že nesoulad nebo i dílčí odmítnutí neznamená konec světa, dokážou to unést – a trénují dovednost o tom mluvit. Procházejí krizemi a získávají zkušenost, že je zvládnou.

V každém vztahu nezbytně nastává konflikt. Pokud začneme o citlivých tématech mluvit už v symbiotické fázi, nastavujeme si způsoby komunikace, které nám v diferenciační fázi mohou posloužit. Bavíme se o tom, jak nám ve vztahu teď je, jak se cítíme, zda vnímáme napojení na druhého, nebo se míjíme a snahy o blízkost končí frustrací. Sdílíme svá očekávání o společném času, dělení povinností a podobně.

Když se nám daří o takových věcech mluvit, podporujeme ve vztahu bezpečí: učíme se, že nekomunikujeme jen tehdy, když je problém, věta „chci si promluvit“ neohlašuje žádné emoční drama. Postupně rozšiřujeme svůj repertoár reakcí, přes zkušenost a odezvu si upevňujeme komunikační strategie.

Abychom vnímali vztah jako uspokojivý, musí v něm být emoční odezva. Psycholožka Sue Johnson ji rozděluje do tří oblastí.

1. Dostupnost: jsi tu pro mě, můžu se s tebou spojit.
2. Dokážeš na mě reagovat, když vyšlu signál, budeš mě vnímat.
3. Vím, že mě neopustíš, když otevřu těžké téma, máš zapojení do vztahu, záleží ti na něm.

Když tyto tři věci fungují, lidé dokážou procházet konflikty a vracet se k sobě, neohrožuje to vztah jako takový; pokud emoční odezvu necítím, pak je jedno, že konflikty zažíváme jen občas, ale je to tak zraňující, že to ohrožuje mou identitu.

Začarovaný kruh konfliktů

Pokud komunikace v konfliktu sklouzne do vyjetých kolejí, jen málo párů to dokáže zvládnout bez intervence. Když už mě naštve prakticky cokoli, stačí dotek nebo věta a v krátkém čase přijde ohromná reakce, začarovaný kruh se zmenšuje a zrychluje. Jak z něj vystoupit? Uvědomit si vzorec, zpomalit, aby vznikl prostor pro jinou reakci. Chce to vysokou vnímavost vůči sobě, schopnost reflexe. Nereaguji už jen na druhého, ale i na moje vlastní emoce, které mi to spouští.

Proč se to děje? Sami sebe známe nejlíp – když něco uděláme, máme všechny informace, proč jsme to udělali takto, a partner má jen zlomek těchto informací. Děláme tu chybu, že se chováme, jako kdybychom měli přístup ke všem informacím o druhém, nedáváme si prostor pro postoj „já o tobě nevím všechno“. Druzí jsou mnohem složitější a rozmanitější, než si máme tendenci myslet. Každý vidíme jiný příběh.

Čím víc jsme spolu, tím jsme uvolněnější. Bezděčně se více zraňujeme a zároveň se místo vzájemného propojení obraz partnera čím dál víc redukuje: máme dojem, že ho už známe, a tím klesá zájem ho dále poznávat. Zaměňujeme však familiárnost s poznáním. Roky řešíme jen provozní věci – a najednou zjistíme, že druhý má celý vnitřní svět, o kterém nic nevíme.

Jak otevírat citlivá témata

Mít návyk bavit se o sobě a o našem vztahu je důležité – prohlubuje to blízkost a brání „procesní aroganci“. Je důležité otevírat témata se záměrem, abychom se lépe poznali, ne abychom druhého přesvědčili, změnili. Bezpečně, zvídavě a otevřeně můžeme přizvat druhého ke změně.

• Pokud nemáme vybudovaný návyk komunikovat, začínejme pozvolna.
• Pro začátek volme méně třaskavá témata.
• Můžeme si například vymezit čas, který rozhovoru věnujeme.
• V každém případě se ujistěme, že se tomu teď oba chceme věnovat.

Je důležité druhého nezahánět do kouta, ale vytvořit si zkušenost, že mluvit o vztahu, hodnotách, očekáváních či potřebách není problém – ten druhý není problém. Vztah posílí i to, když společně pojmenujeme nepříjemnou věc (v poslední době se jen míjíme). Je možné druhému dát signál, jak mi je, a nic z toho hned nevyvozovat. Tak se učíme vstupovat do zranitelnosti.