Citlivá péče

Vysoce citliví (Highly Sensitive Person, HSP) mohou být díky svým specifickým vlastnostem velmi dobří v tom, co dělají. Zejména pokud se ocitnou v rolích pomocníků – jak profesionálů, tak neformálních pečovatelů. Dělení na vysoce citlivé a ty ostatní je jistě pouze pomocné, nikoli fixní a determinující. Přesto lze říci, že (oproti běžným postupům psychohygieny potřebným v praxi pomáhajících) HSP musí více ošetřovat sebe sama. Obohatit každodenní péči o fyzické a duševní zdraví určitými prvky.

Vysoká citlivost je spojena s hlubším zpracováním smyslových údajů plynoucím (patrně) z odlišné povahy vrozeného centrálního nervového systému. Jeho nastavení přináší nositelům větší intenzitu kognitivního zpracování podnětu a vysokou citovou reaktivitu. To představuje pro organismus zvýšenou energetickou náročnost. Největší potíží HSP je pak rychlé přetížení podněty.

I když je SPS (Sensory Processing Sensitivity, vysoká senzorická citlivost) pravděpodobně vrozená, nutně to neznamená, že se s ní nedá nic dělat. Pro vysoce citlivé jedince je důležité, aby své základní osobnostní rysy a nastavení nervové soustavy pochopili a mohli se naučit využívat různé strategie k řízení zátěže organismu přílišnou stimulací. To obnáší důsledné respektování vlastních emočních a energetických limitů, hranic kapacity.

Jak vyplynulo z minulého článku, u vysoce citlivých osob je základem zmírnění potíží spojených s SPS péče o sebe. Ta začíná u akceptace reality, kterou vysoká senzorická senzitivita do života přináší. Bez pochybností o ní a její povaze. Podobně jako je nutné smířit se s jiným psychofyzickým „postižením“ nebo chcete‑li „obdařením“.

Nemohu jinak

Přerámujeme‑li coby vysoce citliví pohled na sebe sama (a své dětství) z perspektivy odlišnosti senzorické senzitivity, přinese to do našeho života zpravidla nejprve úlevu. Z upřímného přijetí reality se pak může odvíjet účinná strategie péče o sebe i druhé. Abychom s SPS mohli dobře prospívat, potřebujeme opustit představu, že můžeme žít jako ostatních 80 % populace. Což v žádném případě neznamená, že jsme nějak lepší než oněch 80 % ne‑HSP nebo že máme nějaké výjimečné schopnosti či lepší smysly!

Jde o nezávislé hledání vlastní rovnováhy mezi nástrahami vnitřního nastavení a nároky vnějšího prostředí, bez srovnávání s ostatními. Pokud pracujeme v pomáhajících profesích, pak potřebujeme zanechat snahy být jako většina ostatních pomáhajících profesionálů. Například ve velikosti pracovní kapacity, objemu a náročnosti činností a interakcí, které můžeme zvládnout.

Jako vysoce citliví lidé nejsme samozřejmě jeden jako druhý. V každé pomyslné kategorii se vyskytuje diverzita, mnoho individuálních variant a podob. Jednou jsme třeba tiší, trochu mystičtí, ale ne nutně nepraktičtí, možná inspirativní a samotářští idealisté. Jindy nadšené, kreativní a přátelské duše, které si vždy najdou důvod k úsměvu. Poetičtí, milí a dobrosrdeční lidé, vždy ochotní přispět prospěšným věcem. Můžeme být i charismatickými vášnivými altruistickými lídry se schopností lehce získávat následovníky. Naší společnou vlastností může být, že jsme „rození“ pomocníci, utěšovatelé a podporovatelé druhých. Hledači řešení a léků na nejrůznější trápení.

Pokud se nám daří dobře a máme dobré podmínky pro naše nastavení, míváme rádi kvalitní a hluboká spojení s ostatními lidmi a býváme platnou součástí sociálního prostředí. Navzdory tomu někteří z nás mohou vypadat velmi asociálně. Potřebují a touží trávit velkou část života o samotě.

Můžeme mít osobnostní rysy na celé škále introverze – extroverze, bývá nám ale společná schopnost vcítění, empatie, tendence vyvažovat vlastním aktérstvím situace uvnitř sebe i venku. Někteří to ale například dělají tak, že osobně zachraňují, druzí tak, že vymýšlejí a hledají možnosti, jak vyřešit problém komplexně, aby nebylo nutné nikoho zachraňovat.

Bohužel, ať na sebe bereme jakoukoli podobu, vzhledem k senzorické citlivosti se v mnoha aktivitách a zejména interakcích s druhými rychle vyčerpáváme. Nenajdeme‑li způsob, jak svou vysokou citlivost (a s ní spojené nastavení) vyvážit s nároky každodenního života, můžeme se snadno měnit ve svůj pravý opak: v popudlivé, vzteklé, nesnášenlivé, útočné, vyčerpané, deprivované, frustrované tvory, dokonce až misantropy.

Radar, který nevypíná

Pokud jsme vysoce citliví, je možné, že ve své osobní historii najdeme tendence vyrovnávat disbalance ve svém okolí už od dětství. Když zapátráme v minulosti, můžeme sami sebe uvidět, jak jsme se jako malí snažili zajišťovat harmonii, radost, klid, soulad v rodině. Dávat, co druzí očekávají, co jim na očích vidíme.

Už jako děti jsme možná pečovali o potřeby někoho v nejbližším okolí – sourozenců, rodičů, přátel, zvířat. Vyplňovali mezery v rolích. Cítili, co komu chybí. Zachraňovali, spojovali, slepovali, zajišťovali péči, trápili se, soucítili. Brali ohledy na potřeby a city druhých. A potlačovali nebo nebrali přitom v potaz své vlastní. Neučili jsme se je rozpoznávat a v dospělosti v tom nezřídka automaticky pokračujeme.

Býváme „přirozeně“ citliví vůči všem okolo, ale necitliví vůči sobě. Jako vysoce citliví investujeme sebe sama do druhých více než jiní. Aniž si to uvědomujeme a mnohdy aniž bychom tak úplně chtěli. A to nejen pokud pracujeme v pomáhajících profesích, ale i když se staráme o své vlastní děti, rodinu, přátele, komunitu, v níž žijeme. Někdy je pro vysoce citlivé svět plný nedokonalosti, nerovnosti, velkých i malých trápení, která by nemusela být.

Už jako děti cítíme hluboce a silně, čímž spotřebováváme velkou část kapacity potřebné pro sebepodporu a růst. Pokud nejsme v době zrání dobře podpořeni okolím, SPS může přinášet do našeho života nesnesitelně velké emoce, rozrušení a problémy. Díky vysoké citlivosti s druhými spoluprožíváme vlastním tělem víceméně vše: od emoční bolesti až po velkou radost. Tak trochu rezonujeme jako radar s každým, kdo projde okolo.

Energeticky se tím vysílíme rychleji než většina ostatních lidí. Zejména tehdy, když jsme ve společnosti nějak „nevyrovnaných“ osob. HSP přitom bývají vnějšími podmínkami – ať již dobrými, či špatnými – zasaženi jinak, více a hlouběji než druzí. Mívají také různá minulá i současná emoční zranění, která potřebují dobře léčit a nechávat hojit. Jak píše Pavla Koucká: Pokud měli vysoce citliví lidé problematické dětství, riziko rozvoje deprese, přehnaného studu či úzkostné poruchy je u nich vyšší než u lidí, kteří HSP nejsou.

Coby vysoce citliví tak potřebujeme sami sobě neustále připomínat, že při senzitivitě vůči druhým a světu obecně, snaze o utišení utrpení nebo zdokonalení běhu věcí, se musíme nejprve postarat o sebe. Automatická kompatie a afektivní empatie může být bez regulace i vysoce destruktivní. A to nejen pro druhé, ale v prvé řadě pro náš vlastní organismus. Ten se při dlouhodobém přetížení emočním laděním na druhé dostává do tzv. sekundárního traumatického napětí, známého také jako compassion fatigue – únava ze soucítění.

Únava ze soucítění

Jde o stav charakterizovaný postupným ubýváním a otupováním schopnosti soucitu v průběhu času. Může vést až k celkovému vyčerpání organismu, vyhoření. Tento stav ohrožuje všechny, kdo pracují s lidmi (ale třeba i s trpícími zvířaty).

Únava ze soucitu se objevuje nejen u těch, kteří pracují přímo s traumatizovanými oběťmi v první linii, ale jednoduše u všech, kdo podporují druhé svou péčí, ladí na jejich potřeby a nastavení. Týká se to samozřejmě i neformálních dlouhodobých pečovatelů o děti, seniory, lidi trpící chronickým onemocněním v rámci rodiny atp.

Vysoce citliví lidé jsou únavou ze soucitu ohroženi extrémně. Rychleji než u jiných se u nich mohou vyskytnout její příznaky: vyčerpání, pocity beznaděje, snížení citlivosti k radosti a potěšení, stres, úzkost, panika. Nespavost, noční můry, všudypřítomný negativní postoj, jistý druh paranoidního vnímání a myšlení atd.

To může mít škodlivé účinky nejen na kvalitu profesionality, ale i na osobní život a celkové tělesné zdraví. Ruku v ruce s přetížením péčí jde snížení produktivity, neschopnost soustředit se, sekundární rozvoj pocitů neschopnosti, vážných pochybností o sobě a smyslu života, depresí.

Různé tváře citlivosti

Jak se žije s vysokou citlivostí? Jak se konkrétní osoby vypořádávají s nástrahami a zátěží přicházející zevnitř nervové soustavy? Jak o sebe pečují, aby mohly dělat to, co dělají? O zkušenosti s tím, jak se žije vysoce citlivým v rolích profesionálních pomocníků, se podělily tři ženy – psycholožka Lucie, sociální pracovnice Míša a dula Eliška.

Je pro mě těžké vidět, že ostatní zvládají víc

Cítila jsem se odmala jako podivín. Nedostatečná, neschopná. Vždyť ostatní zvládají více, jsou akční, takoví, „jací mají být!“ říká psycholožka Lucie, kterou podle jejích slov charakterizuje vysoká citlivost především v oblasti senzitivity těla, tendencích k perfekcionismu, velké potřebě samotářství.

Už jako dítě jsem si přišla „divně“. Když mi umřela kočka, potřebovala jsem ji pořádně obrečet a nikdo to nechápal. Připadala jsem si se svými pocity sama a nepatřičně. Stahovala jsem se. Tíhla jsem ke zvířatům, kterým není třeba nic vysvětlovat. Později jsem se snažila sama sebe překonávat. Zatnout zuby, podávat větší výkon. Být dobrá. Výkonná, bezproblémová, abych na sebe neupozorňovala. Byla jsem ale raději sama. Psala jsem si deník, mluvila sama se sebou, kreslila, tvořila.

Až v dospělosti jsem i díky profesi sebe sama podpořila vlastní terapií a pozorněji se dívala, co se to se mnou děje, kdo opravdu jsem, více se poznávala. Díky studiu a psychoterapeutickému výcviku jsem začala také lépe vnímat tělesné signály. Přestala jsem se snažit je umlčovat, ale naopak učila se je brát jako důležitá sdělení. To jsem o sobě ještě moc nepřemýšlela jako o osobě vysoce citlivé.

Výcvik mě inspiroval hlavně v tom, že jsem se o sebe více starala a zažívala jsem, že změny jsou možné. Dostavil se zájem o psychosomatiku, jógu. To že jde v mém případě o větší citlivost, jsem si ale spojila až v poslední době, když jsem narazila na nějaké články k tématu vysoké citlivosti a přečetla si o tom knihu. Přišla docela úleva, ve smyslu „nejsem v tom sama“.

Pracuji jako psycholog ve zdravotnictví. Díky vysoké citlivosti automaticky vnímám, jak se lidi cítí, co se v nich děje, i když říkají něco jiného. Někdy ale bývám zmatená, čemu věřit, na co se spolehnout. Vyvolává to ve mně rozpaky a konflikt. Vynořují se zážitky z dětství ve smyslu – to přece nemůžeš tak prožívat, cítit, vnímat. Když druhé konfrontuji s tím, co vnímám já, často jsou podráždění a útočí, což je pro mě jako „harmonizanta“ konfliktů těžké.

Partner to respektuje. Už se naučil, že když něco nechci, nemá smysl mě nutit. Že opravdu potřebuju hodně času o samotě, více než lidé, které má kolem sebe. Podporuje mě v tom, abych se nepřetěžovala. Myslím, že i on je vysoce citlivý, ale naučil se „vypínat“ a odpojovat i kvůli své práci záchranáře. Občas na sebe narážíme při každodenních věcech, jako je poslech hudby, sledování filmu atd. Nesnesu hlasitý zvuk nebo třeba souběh hrající hudby a telefonování, nedokážu si při hudbě zároveň číst a podobně – podnětů je hodně, neumím je odfiltrovat.

V práci jsem dlouhodobě vnímala, jak se oproti jiným přemáhám a překonávám. Je pro mne těžké sledovat, že ostatní zvládají více (klientů, zpráv, všeho), objevují se pak pocity selhání a nároky na sebe.

Chci hned druhému pomoci, aby mu bylo líp

V dětství byla moje vysoká citlivost – hlavně ze strany rodičů – zesměšňována, navazuje se svou zkušeností na introvertní Lucii extrovertnější Míša. Povoláním sociální pracovnice a vysokoškolská učitelka v přípravě pomáhajících profesionálů. V pubertě jsem se cítila nepochopena ze strany partnerů. Přátelé brali mou senzitivitu a empatii jako dobrou vlastnost: Jsem tu pro druhé, je na mne spolehnutí, aktivně pomáhám. Líbilo se jim to. V dospělosti byla ale ze strany partnerů hodnocena jako soubor vlastností nevhodných do současného světa. Prý na něj jen doplatím.

Nejvýrazněji se má citlivost vždy týkala osobního života. Zejména ve vztahu k rodinným příslušníkům – otci, matce. Dokázala jsem a dokážu „vycítit“ jejich – ale nejen jejich – emoce, pocity, smutek, bolest, intenzivně vnímám nesoulad, konflikt a snažím se ho „vyřešit“, zmírnit, předcházet prohlubování. Zkrátka chci hned druhému pomoci, aby mu bylo líp. Na vlastní úkor. V současnosti mne vysoká citlivost zasahuje v oblasti péče o cizí rodiny s dětmi v rámci pomáhající profese. Navíc se velmi zintenzivnila mateřstvím.

Neustále řeším, jak žijí moji nejbližší, a s obavami předjímám, že může nastat nějaká negativní situace. Ladím na jejich nálady a pocity automaticky, vypráví Míša. Nejvíce mi bere energii, pokud vycítím zlo, se kterým nemohu hnout. Zasahuje mne to více než jiné, mám snahu to změnit, napravit. A jsem pak samozřejmě neúspěšná ve svém konání a vyčerpaná.

Pochopila jsem, že některé věci nemohu měnit a nejsem za to odpovědná. Nejdřív jsem se ale musela zcela vyčerpat, aby mi to došlo. V souvislosti s vysokou citlivostí mne oslabují silné emoce, reaktivita, občasné výbuchy zloby, pláče i jistý druh verbálních útoků, nervozity vůči těm, kteří za situaci nemohou. Měla jsem tendence dokonce řešit potíže vzniklé kombinací vysoké citlivosti a zranění získaných v dětství alkoholem a lehkými drogami.

Chápu obě strany a chci je dovést ke konsenzu

Ovlivňují mne nálady druhých. V každém hledám to dobré, cítím, proč a jak jedná. Každého „skenuji“, přidává se k Lucii a Míše Eliška, maminka tří dětí, profesně aktivní v rozvoji péče o seniory a zároveň dula doprovázející ženy k porodu. Klienti mou vysokou citlivost většinou vyžadují. Přátelé (nechci‑li je zachraňovat, když oni nechtějí), jsou s ní zadobře. Potíže s vysokou citlivostí vnímám, nejde totiž vypnout. Je se mnou stále.

Vnímáním detaily vždycky a všude. Ztrácím díky tomu nadhled. Zmítám se v rozhodovací pasti. A pořád se něčím dojímám. Mám trochu potíže s překračováním hranic – svých i druhých, s potřebou pomáhat, i když to nikdo nechce. Nerada řeším konflikty. Vnímám obě strany a jejich důvody jako oprávněné, podložené dobrými úmysly. Tyto situace nějak podvědomě vyhledávám a snažím se všem vyhovět, najít řešení. „Vyladit“ obě strany ke konsenzu.

Pak jsem úplně vyčerpaná nebo naopak nakopnutá. Občas to přepísknu a mám potřebu řešit věci, které se mě netýkají. Mám silnou extrovertní stránku a miluji společnost, vyhledávám senzace. Po chvíli jsem ale natolik přehlcená pocity ostatních, že se nemohu na nikoho soustředit. Přetížím se. Pak utíkám, potřebuji se z kontaktů stáhnout a je mi smutno, objasňuje svůj život s vysokou citlivostí.

Mechanismy zvládání

Jak už zaznělo, pro všechny vysoce citlivé je nejdůležitější postarat se o sebe. Jakmile se dar vysoké citlivosti vymkne z ruky, stává se prokletím. Zdrojem vyčerpání, slabosti, silného stresu. Pokud si vysoce citliví lidé nedají pozor, mohou se sami sobě ztratit při pomáhání a hledání dobra a zapomenout na každodenní údržbu, kterou život s vysokou citlivostí nezbytně vyžaduje.

Výjimkou pak nebývají ani maladaptivní strategie zvládání situací – abúzus alkoholu, léků, jiných návykových látek, excesivní jednání, různé druhy závislostí, včetně závislosti na vztazích.

Mnozí lidé s vysokou senzitivitou od dětství spotřebovávají část energie na skrývání své senzitivity. Schovávají se za různé masky, znecitlivují se a vyhýbají určitým situacím. Nevědí, jak jinak se vypořádat s nadměrnou stimulací. Nechtějí se také vystavovat odsudkům, hodnocení, výsměchu druhých, ale i zklamání ze sebe.

Občas jsem se pod tíhou prožitků odstřihávala a znecitlivovala, mluví o svých strategiích zvládání vysoké citlivosti Lucie. Chvíli to bylo fajn a chránilo to, ale pak přicházela velká nespokojenost, cítila jsem se jako mrtvá, začala být depresivní.

Já svou citlivost schovávám za neustálý úsměv, smích, dělání srandy, vyprávění historek, navštěvování akcí, kde zapomenu na sebe a předvedu ten živý obraz, který od sebe očekávám. A zcela se tím vyčerpám, uvádí Míša. Jakmile jsem bez publika, měním se, spíše mlčím, věnuju se jednoduchým aktivitám, soustředím se syna, na práci, drobné činnosti, úklid. Vysoká citlivost tvoří určitě jakousi základnu mých témat. Senzitivní lidé jsou díky svému nastavení sugestibilnější, zranitelnější!, dá se říct, že i já jsem někdy snadno zmanipulovatelná, až naivní. Druzí vědí, že vždy pomůžu, a někdy toho zneužívají. Když se k tomu přidají náročné životní podmínky a zátěž traumatizací v blízkých vztazích, jako se to stalo v dětství mně, je co zpracovávat víceméně na celý život. Moje baterie se vybíjejí rychle a obrovská část energie se spotřebovává na pouhé odbourávání reakcí na podněty a každodenní realitu, nutnost v ní vůbec žít.

Můj problém je také vytyčení hranic, říká Eliška. Trpím neschopností odhadnout, kolik toho ještě snesu. Když mám dojem, že jsem přehlcená, mám tendenci si nakládat ještě víc, abych nemusela řešit sebelítost a pocity nedostatečnosti. Musela jsem to dopracovat až k momentu, kdy nastoupily fyzické projevy těla ze stresu a přišlo vyhoření. Teprve pak jsem byla schopná se zastavit a dát sama sobě, co potřebuji.

I když rysy osobnosti je Eliška někde mezi introvertní Lucií a extrovertní Míšou (považuje se za ambiverta), ve spojení s empatickým pomáháním je jako většina vysoce citlivých lidí enormně zatížena zvenku i zevnitř: Supervize v rámci praxe mi sice teoreticky dala dost, ale dokud mě tělo nepoložilo a neupozornilo, tak jsem pro to prakticky nedělala nic. Jen jsem si odškrtla v diáři, že mám splněno, a jela jsem dál. Dopracovala jsem se tak k návalům paniky. Musela jsem se nejprve složit, abych byla schopna něco změnit. Poté jsem si našla vhodnou terapii, začala víc odpočívat, relaxovat, být sama. Řekla jsem ne klientkám, vzala si delší volno a začala navštěvovat skupinu pro pomáhající profesionály. Tam jsem dostala možnost potkat se s „podobně postiženými“ a uvědomit si, jak rozdílní sice jsme, ale že máme mnoho společného, například právě vysokou citlivost.

Strategie vyrovnání

Lidé s vysokou citlivostí mívají dojem, že s nimi je něco špatně, a snaží se to napravit. Je pro ně těžké tolerovat vlastní i cizí nedokonalosti a nezabývat se jimi. Velmi se potřebují učit spojení s druhými v rámci racionálně stanovených hranic, kdy řeknou asertivně ne a sami určí, jak daleko zajdou s něčím a někým, dovolí si uhájit pravidelný čas jen a jen pro sebe.

Je dobré, pokud oni sami i jejich okolí akceptuje, že jistá forma plachosti a nutnost stahovat se do ústraní neznamená, že jsou slabí, ale že vychází z potřeby organismu přežít. Vzhledem k vrozené citlivosti je „plachost“ organismu HSP biologicky důležitou součástí režimu vlastní ochrany.

Jsem ráda sama a druzí to považují až za asociálnost, uvádí Lucie. Dříve jsem to posuzovala jako úzkost a neuroticismus. Myslela jsem, že se situacím a akcím s větším počtem lidí vyhýbám ze strachu. Postupně jsem ale došla k tomu, že mi nic nedávají. Jen berou energii a já o ně nestojím. Samotu si tak více užívám. Naučila jsem se tuto potřebu více nevysvětlovat – že první odcházím z večírku, protože jsem přehlcená a chce se mi spát, že nemusím každý víkend trávit s partou dalších lidí, že si radši doma pletu svetr. Prostě nechci každou volnou chvíli vyplňovat nějakou aktivitou. Někdo má možná pocit, že se musím nudit. Já se ale nenudím. Stahovat se z kontaktů a zpomalovat v práci je pro mne nutnost. Tělo přestávalo být zdravé. Musím si stále hlídat hranice a vymezovat se. Učila jsem se dát sebe sama na první místo, abych mohla fungovat.

Míša říká: Naučit se skutečně odpočívat v souladu s tím, co potřebuji, mi trvalo dlouho. Pomalu se učím říkat NE druhým a více ANO sama sobě. Je to pro mne každodenní nezbytnost. Dost mi pomáhá mluvit o vysoké citlivosti na rovinu. Moje tělo začalo protestovat a hodně dávat najevo, že toho má dost. Donutilo mě udělat změnu. A já přišla na to, že mnohem efektivnější a lepší, než se dál točit v začarovaném kruhu masek, bude říci si o účinnější podporu. Sebrala jsem odvahu najít si psychoterapeuta a skupinu pro pomáhající profesionály. Zároveň jsem musela začít uvažovat o tom, zda úplně nepřestat pracovat jako sociální pracovnice.

Extrovertnější Eliška po mnoha zkušenostech se sebou a světem také došla k tomu, že hodně citlivosti a emocí je nutné korigovat a regulovat racionalitou a dobrým vnímáním vlastního těla. Bez toho jsou vysoce citliví rychle přemoženi: Vysoká citlivost samozřejmě ovlivňuje i moje nejbližší vztahy. Ale rodina – i když je docela početná – mi musí dávat prostor, abych se mohla věnovat sama sobě. A být pak v pohodě s nimi. Vyčerpání zdrojů mi přineslo jasné poznání, že se musím učit se jasně vytyčovat hranice, mít se ráda taková, jaká jsem. Hodně odpočívat. Poslouchat svoje tělo, nejlépe hned po prvních signálech udělat změnu, „zmenšit si výběh“. Minimalizovat stresové situace. Hlavně ty, které se mě netýkají.

Uvědomuji si, že se přepínám pouze v zaměstnání, pokračuje Lucie. Ne proto, že já bych chtěla, ale že nějak neumím fungovat v podmínkách, kdy práce je nárazově hodně a nemohu to ovlivnit a je potřeba pracovat rychle. Potřebuji klid a čas. Užitečné je nejít sama proti sobě. Když potřebuju podat větší výkon, zajistím si vhodné podmínky – postarám se o své potřeby, promyslím si, co a jak, udělám si plán, rozvrhnu si úkol a i síly, do plánu zapracuji i prostor na větší odpočinek. A hlavně se nenechávám strhnout tím, co dělají a říkají o mých potřebách druzí. Čerpám ze svého těla, z toho, co mi hlásí. Pečuji o své potřeby i v drobnostech. Jdu přes smysly (vůně, hudba, kvalitní jídlo). Hodně mi dává fyzický pohyb. Občas tvoření. Nabíjí mě příroda a kontakt se zvířaty. Sdílím s blízkými kamarády, i když máme k sobě daleko vzdálenostně, užívám si vztahovou blízkost, dlouhotrvající kvalitní přátelství a nemusím si na nic hrát. Velkou kapitolou je práce s vlastními nároky a tlaky. Zpomaluji. „Nicnedělám“.

Život bez vysoké citlivosti? Ne, děkuji

Kdybych nebyla HSP? Spousta věcí by bylo jednodušších, uvažuje Eliška. Dokázala bych si užít divadelní představení. Ale asi bych měla omezenější pohled na svět.

Lucie připojuje: Vidím se najednou jako úplně ztracená, vyplašená, jak vůbec nechápu, co to druzí kolem mě dělají, jaké mají priority a jak žijí. Zároveň se mi vynořuje jakási pohoda a klid, že v tomto bláznivém světě by bylo i fajn nebýt hned přehlcená, vše si tolik nebrat a někdy jen tak klouzat po povrchu.

Byla bych určitě o trošku šťastnější, dodává Míša. Nepotřebovala bych zachraňovat druhé, nepracovala v oblasti pomáhajících profesí a netrápila se cizími životy, politikou, katastrofami, chudobou a nemocemi společnosti. Vzalo by mi to současný život, skvělého muže a syna, mnoho intenzivních přátelství a známostí, možností proměňovat sebe i druhé. Neustálé objevování sebe sama, svých hranic. Překvapení, dojetí, sílu momentu. Vlastně bych si spíš přála, aby bylo víc citlivých lidí. Nebyl by naopak svět nádherný, kdyby bylo „háespéček“ více?

Zářit, ale nevyhořet

Pokud se jako vysoce citliví lidé nenaučíme, jak svou vysokou citlivost regulovat, můžeme velmi trpět. Ohrožení ztrátou rovnováhy mezi nároky zvnějšku a potřebami našeho organismu je značné. Máme‑li navíc tendence k sebeobětování, téměř vždy se nás týká poměrně rychlá emocionální deprivace, vyhoření a vyčerpání zdrojů.

Je nezbytností, abychom se naučili soustředit se na ovládnutí umění „sobecké nesobeckosti“: zaměření empatie nejprve k sobě (alespoň v takové míře, v jaké ji zaměřujeme na ostatní), schopnosti brát v potaz vlastní specifické potřeby a rozeznávat je od potřeb druhých, respektovat své i cizí hranice.

Více než druzí potřebujeme:

• dobře vnímat své tělo a jeho signály
• odpočívat, dělat častější pauzy
• brát si delší volno
• mít čas jen sami pro sebe
• odmítat práci s vysoce náročnými a nejtěžšími klienty, pacienty atp.
• snížit svou kapacitu pro práci a péči o druhé
• najít podporu pro sebe – od blízkých, partnerů, přátel, profesionálů (konzultace, supervize, terapie)
• dávat ze svých přebytků, ne ze základních zdrojů
• uvědomovat si, že pomáhání je především řemeslo

Je obzvláště důležité, pokud s vysokou citlivostí o někoho pečujeme, abychom se na jedné straně co nejméně opotřebovávali a na druhé straně poskytovali pomoc příjemci co nejefektivněji. Spíše jen krátkodobě, s důsledně racionálně nastavenými hranicemi a z pozice aktéra dobře saturovaného z hlediska vlastních potřeb. Koneckonců (jak radí Radkin Honzák) i v pohádkách se dobrý pomocník zjeví jen nakrátko, předá svůj dar a… zmizí! Nijak dál se hrdinovi do cesty nemotá.

Jako vysoce citliví nemůžeme až tak změnit sebe. Můžeme ale zkusit vytvořit pro sebe vhodné podmínky. Existují pro nás dva způsoby řešení problémů, které SPS přináší: můžeme se zatěžujícím situacím vyhnout nebo je opustit, případně se pokusit o jejich zmírnění. Pochopení a uvědomění si, jakou roli vysoká citlivost v našem životě hraje, jaká zátěž s ní přichází zevnitř i zvenku, se zdá být základním kamenem na cestě změny.