Cítím tvou bolest

Krátká povídka Ursuly Le Guin se sice řadí mezi fantasy, nejednoho psychologa (jako mě) však strhne svou morální hloubkou a zneklidňujícím popisem dilematu, ve které dennodenně žijeme: Jak můžeme být šťastní, když víme o utrpení všude kolem? Čím můžeme přispět a jak to udělat, abychom je neignorovali, ale aby to nás samotné nenutilo trpět výčitkami nebo se vzdát všech radostí? A jak při tom všem nevyhořet a nenechat se vysát?

Vraťme se ještě na chvíli k povídce. Když se jde někdo nový podívat do onoho temného sklepa, často se diví tomu, co vidí, nebo se vzteká a pohoršuje. Ale jakmile to místo opustí, časem zapomene nebo si tyto podmínky ospravedlní – co by tak slabomyslnému dítěti mohlo přinést vysvobození? Snad jen trochu radosti, kdyby je pustili na světlo, umyli a nakrmili. Ale ne o moc víc. V porovnání se štěstím celého města… A tak vše pokračuje den za dnem. Až na jednu výjimku. Občas některý z obyvatel navštíví vězně a sice ho neosvobodí, ale tiše odkráčí směrem k horám, někam, kde to nezná, kde ani neví, zda to vůbec existuje, a opustí brány města.

Omelas jako morální iluze

Co je vlastně na tomto myšlenkovém experimentu tak zneklidňujícího? Ono podmíněné štěstí obyvatel města se jeví jako zrůdnost, protože o něm všichni vědí a všichni se těší ze skutečnosti, že nejsou oním dítětem. A autorka se nás snaží přimět, abychom se cítili hůř, než se ve skutečnosti cítíme kvůli nespravedlnosti tohoto světa. Ale pravdou je, že Omelas je mnohem lepší než jakékoliv jiné místo na zemi. Nikdo snad nemůže rozporovat, že je lepší, když trpí jeden člověk než dva, dvacet nebo milión.

A my, my přece dennodenně akceptujeme utrpení ne jednoho, ale tisíců „dětí ve sklepeních“ a sami sebe máme za ty, kteří mají to štěstí, že nejsou jedním z nich. Protože je to daleko, protože se nás to netýká? Protože nevíme, jak pomoci? Protože se bojíme odejít za brány města a vyjádřit nesouhlas s danými podmínkami?

Malá odbočka: zkuste se na chvíli zastavit, přehrát si, jak jste dosud strávili svůj den. Kvůli čemu jste se rozčílili, čemu jste věnovali pozornost? A pak si vzpomeňte na to, co se aktuálně děje například v Sýrii nebo Jemenu a kolik nás dnes stálo úsilí tato fakta ignorovat.

Jsme si vědomi toho, jak nespravedlivě je štěstí na tomto světě přidělováno a že neexistuje žádný důvod, proč jsme se třeba zrovna my nenarodili v Jemenu. Tento příběh nás konfrontuje s jistou zvláštností: dennodenně žijeme s tímto věděním, ale když máme přijmout, že jeden malý kluk nebo holka se budou mít mizerně, jsme pohoršeni nad nelidskostí těch, kdo to dopouštějí.

A přece je tady jeden zásadní rozdíl mezi naší situací a situací lidí z Omelasu. Náš svět je sice horší po všech stránkách, ale také máme způsoby a možnosti, jak můžeme zmírnit tuto nerovnováhu, což se může stát zdrojem dalšího uspokojení. Jenže co nám slouží jako kompas pro rozhodování, kdy a jak pomáhat? Jsou to emoce, nebo argumenty? Soucit, empatie? A jak se v tom vlastně vyznat?

Proč empatie nestačí

Protože nás při řešení morálních hlavolamů vede nesprávným směrem. Jak říká Paul Bloom, autor knížky Proti empatii, mnohem lepším průvodcem na cestě k dělání dobra na světě je rozum. Měli bychom se rozhodovat s chladnou hlavou a zvažovat hlavně fakta: Jaké jsou příčiny největšího utrpení a co s nimi můžeme udělat? A potom je potřeba tuto reakci zautomatizovat. Proč? Protože by nás stálo nekonečné množství energie se každé ráno probouzet s vědomím a výčitkami, kolik lidí ještě pořád trpí malárií. A také proto, že v naší každodennosti jednoduše zapomínáme.

Je možné udržet si vědomí toho, že jsme jedním z těch šťastlivců žijících v Omelasu, a přitom se nepřizpůsobit daným podmínkám. Odpovědí je rozvážně rozdělit vlastní zdroje a příjmy tam, kde je to pro nás nejméně akceptovatelné, a tím přispívat ke zmenšení nerovnováhy. Nejdůležitější je nenechat se vést pouze emočními impulsy, ale rozhodnout se vědomě.

Emoce versus rozum – empatie versus racionalita

Být proti empatii, to je jako být proti koťatům, popisuje některé dotčené reakce svých čtenářů Paul Bloom. Jako by empatie byla lékem na všechny problémy světa. Autor ale nabízí několik přesvědčivých argumentů, které říkají, že máme i jiné zdroje, z nichž můžeme čerpat při morálních rozhodnutích: náš vlastní racionální úsudek, sebekontrolu, inteligenci a co nejširší soucit.

Současně říká, že empatie není koncept, který bychom snad měli chtít úplně vymýtit. Pouze ve věcech morálních, kdy mluvíme o stávání se lepšími lidmi, nás nesmí vést. Není proti laskavosti, bytí dobrým sousedem, morálnosti, soucitu, lásce ani „dělání dobra“. Uznává, že empatie je potřebná a užitečná pro kvalitní vztahy, prožívání uměleckých děl a další oblasti. Je však špatným rádcem tehdy, kdy se snažíme udělat svět lepším.

Přitom máme na mysli tu definici empatie, která znamená, že zažíváme pocity a zkušenosti tak, jak si myslíme, že je zažívá někdo jiný. Cítíme se být v jeho kůži a zažíváme jeho bolest.

• Empatie je totiž víc než prostý reflex. Může být ovlivňovaná, vyživovaná, proměňovaná a směřovaná vůlí. Bohužel ne nutně tou naší.
• Je jako reflektor. Zaměřuje naši pozornost tam, kde si myslíme, že je to potřeba. Jenže reflektor svítí rovně a spousta důležitého zůstává ve tmě. Raději ho nasvítíme na ty, kteří jsou nám bližší, kterých se nebojíme, kteří jsou víc zranitelní nebo přitažliví.
• Je citlivá na (ne)přítomnost podnětů a rozdělování pozornosti. Názorně to ukazuje experiment, ve kterém jedna skupina hodnotila na škále, jak silnou empatii cítí při pohledu na fotku a popis hladovějícího dítěte. Druhá měla za úkol totéž, ale před koncem procesu se fotka z obrazovky ztratila. Ve druhém případě byla subjektivně prožívaná empatie mnohem nižší.
• Má omezenou kapacitu. Nikdo na světě nedokáže být empatický ke všem bytostem. Autor nás zve vyzkoušet si cvičení, kdy se „nacítíme“ na jednoho člověka, postupně přidáváme další a další, dva, tři, deset, třicet, tisíc, deset tisíc. Děje se ve vás ještě něco?
• Naše schopnost uplatňovat empatii (cítit utrpení druhého) nutně klesá s počtem lidí, jak ukazují výzkumy vědců oregonského týmu pod vedením Paula Slovica. Pokud máme přispět na podporu jednoho hladovějícího dítěte, uděláme to, rozdíl však nastane již při „přidání“ dalšího dítka na fotku, s každým dalším naše schopnosti vcítit se klesají – společně s výší příspěvku, kterou jsme ochotni darovat. Při desítce se již blíží nule.
• Mnohem víc se zabýváme tragédií jednoho člověka než tím, že jsme součástí celku, kde trpí miliony lidí. Víc nás rozhodí opuštěné štěně než zpráva o kalamitě, víc nás vystraší, kdybychom se dozvěděli, že zítra přijdeme o malíček, než že Čína byla vymazána z mapy světa. Vzpomeňte na to dítě ve sklepení – hrozné, že?

Námitka: I náš logický úsudek je přece zkreslený

Empatie je náchylná ke všem možným druhům zkreslení, ale není to tak i s dalšími procesy? Ano, zkreslením podléhá i rozumové uvažování, soucit, zájem či obavy a my vždy budeme inklinovat víc k pečování o ty, kteří jsou nám bližší. Nicméně je zde určité kontinuum, tvrdí Bloom. Na jednom konci je empatie, někde kolem středu je soucit a na druhém konci je racionální uvažování a uplatňování logiky.

V poslední době však psychologové hodně diskutují o tom, že jsme v usuzování dost neschopní: dbáme víc na svoje vlastní zájmy, věříme příslibům jiných lidí, je lehké náš úsudek zmást různými strategiemi. Bloom však namítá, že problematické je samotné usuzování, ne používání rozumu jako takového.

Poukazuje i na zajímavý paradox: když budete se stoupenci empatie diskutovat o tom, zda je nám k užitku nebo na škodu, budou místo emocí používat argumenty a čísla. Budou tvrdit, že racionalita je dnes v krizi a že se řídíme (jsme řízeni) především naší intuicí a emocemi. Budou přitom používat precizní a logicky vystavěnou argumentaci, odkazovat na výzkumy a citovat. Je to zkrátka, jako by napsali dlouhý veršovaný elaborát o tom, že poezie neexistuje.

Další námitka: soucit je přece to samé jako empatie

Není. A rozdíl je naprosto zásadní. Empatie rovná se „cítím tvou bolest“, ale soucit znamená „přeji ti, ať tvé utrpení skončí“.

Empatie znamená, že když je někdo veselý, jsme také veselí. Když pláče, pláčeme. Je rozhodně dobré mít schopnost propojit se takto s jinou lidskou bytostí. Ale všeho moc škodí. Extrémní empatie nepomáhá ani vám, ani tomu, komu chcete pomoci, a končí vyčerpáním.

Soucit na rozdíl od toho sice empatií začíná, ale zahrnuje také motivaci něco s utrpením druhého udělat. To může být vyslechnutí, objetí nebo jiná akce. Je to také mnohem více kognitivní proces než jen záplava pocitů. Zahrnuje vědomí sebe sama a hlavně – nechává prostor mezi námi a člověkem, který trpí. Zůstává nám jasné vědomí, že jsme oddělení, a tudíž nám zbývá více sil pomáhat. Přidejme ještě důležité uvědomění toho, že utrpení druhého pomine jako všechno ostatní. Můžeme tedy pracovat na vizualizaci pozitivnějšího stavu jeho či její mysli a pokusit se ho případně navodit. Soucit je zkrátka cítění pro druhé, ne s druhými.

Co na to výzkum?

Čerpám zde z výsledků celoživotní práce Matthieu Ricarda, neurovědce, mnicha a spisovatele, který bývá označován za nejšťastnějšího muže na světě (šťastlivec jeden). Pracoval experimentálně s různými skupinami, ale nechal bezpočtukrát zkoumat i svůj vlastní mozek.

Výsledky opakovaně ukazují, že pokud uplatňujeme pouze empatii ve smyslu „trpím, když trpíš ty“, velmi rychle se unavíme. Když však uplatnil on sám nebo ve skupině svých žáků spíše princip soucitu, k vyhoření nedocházelo. Praxe zaměřená na rozvíjení soucitu přinášela účastníkům radost, cítili se fyzicky lépe a měli signifikantně vyšší prosociální chování zaměřené na druhé než druhá skupina.

A co na to jejich mozky? Ve skupině „empatiků“ se aktivovala centra spojená s emocemi a vědomím sebe sama a také emoční centrum a uvědomění bolesti. „Soucitná“ skupina zaznamenala aktivaci v oblastech učení a pocitu zadostiučinění z dělání rozhodnutí. Zřejmě když uplatňujeme soucit, přemýšlíme, jak udělat pozitivní změnu, a už to nám přináší uspokojení.

Neuroložka Tania Singer, která se empatií celoživotně zabývá, pozvala Ricarda do své moderní laboratoře a dala mu instrukci, aby prováděl meditaci a navodil si stav empatie. Matthieu však prováděl meditaci soucitu. Po deseti minutách se ho kolegyně do mikrofonu ptá: Co to děláš? Vůbec se nám nezobrazují aktivně centra, která obvykle svítí. Můžeš prostě jen znovu a znovu myslet na utrpení druhých a vciťovat se do něj?

Po čtyřiceti minutách vybavování si nejrůznějších neštěstí zobrazovací technika ukázala, co se očekávalo, avšak „subjekt“ cítil obrovskou únavu a stres. Poté se opět přesunul k soucitu, který je vlastně nepodmíněnou láskou ke všem trpícím, a opět získal vládu nad zahlcujícími pocity bolesti. Rovněž se aktivovaly úplně jiné oblasti mozku. Silný altruistický přístup se ukázal být dobrou ochranou proti vyhoření.

Revoluce v altruismu a lék proti vyhoření

Našim hlavním nástrojem je naše mysl. A pokud se tříští, nejsme schopni ji používat smysluplně, ale jsme jí spíše používaní. Je to takové kolečko: pozornost vyvolává pocity a ty nás motivují k akci. Avšak pozornost a mysl lze ovládat a trénovat. I když je to jako s každým jiným cvičením a svaly zpočátku vzdorují, s postupnými lekcemi se zlepšíme a cítíme se silnější, zdatnější.

Deset minut nebo hodinu denně: představme si neohraničenou a nepodmíněnou lásku k někomu, kdo je nám opravdu blízký, naše dítě, partner, rodič. Přejme jim, aby byli šťastní, prosperovali a byli naplnění. Za měsíc takové praxe se náš mozek změní funkčně i svou stavbou. A potom to pojďme zkusit šířeji a šířeji – třeba se nám tam podaří nakonec zahrnout i naše nepřátele.

Vciťování se do stavů někoho jiného dlouhodobě a vytrvale je zkrátka extrémně náročné. Představte si lidi v pomáhajících profesích. Pacient za pacientem, den za dnem, osm hodin denně. Znovu a znovu se nechávají rozvibrovat a utrpení druhých je zahltí natolik, až zcela vyhasnou.

Přemýšlím, zda by mohl být odchod z města Omelas paralelou například k mladým aktivistům, kteří neunesou pocit viny za to, že naše šťastné životy jsou vykoupené nespravedlností, odmítnou nastavený systém a nepomůžou nakonec ani sobě, ani tomu, kdo trpí. Nebo by mohlo opuštění ráje znamenat (jejich) sebevraždu?

Altruismus založený na usuzování a soucitu však není nějakým naivním konceptem, ale naprosto pragmatickým přístupem k přežití v 21. století. Nejen pro ty, kdo pracují v pomáhajících profesích nebo se snaží být tomuto světu jinak užiteční, je zásadní znát svoje pohnutky a motivace a kultivovat své empatické já. Kvůli těm, se kterými spolupracují, ale i kvůli sobě. Jak říká nejšťastnější muž světa: potřebujeme empatii, ale nesmíme ji nechat o samotě.