Čirá radost
Stačí na ničem nelpět, nic neočekávat, a nebudeme se trápit. Ale jde to vůbec?
Kdybychom se tolik nesnažili být nešťastní, byli bychom šťastní. Kdybychom nelpěli na tom, co a jak má být, nepodmiňovali své štěstí okolnostmi, lidmi, věcmi, byli bychom prostě v pohodě a spokojení. Toto tvrdí – ve zkratce – Anthony de Mello ve své knize Čirá radost. V knize, která mne nadchla, aby mne posléze naštvala a přiměla k nesnadnému zamyšlení, jak to tedy je.
Můžeme být šťastní i v neštěstí? Když se nám nedaří, když do života zasáhnou různé náročné věci? Nemoci, smrt, problémy s financemi, problémy se vztahy, nejistota… Co když se věci nakumulují a je toho víc, než je únosné? Nebo když situace není až tak vážná, ale stejně si s ní neumíme poradit?
De Mello netvrdí, že nemůžeme být při svém štěstí unavení, naštvaní, smutní, že bychom se měli vznášet na obláčku blaženosti. Píše o něčem, co můžeme zakoušet i společně s těmito lidskými a přirozenými prožitky. Trochu jako když prší a k tomu svítí slunce, takže vznikne duha.
Naše čirá radost není zalitá jen sluncem, a přece může být krásná. Autor dokonce popisuje své umírající přátele, kteří tu čirou radost objevili. Zúžení prostoru a obzoru, není co a kam, a přece – třeba jen koukat z okna na drobné, snadno přehlédnutelné zázraky.
Prý jsme k nešťastnosti naprogramováni a nejde jen tak se toho zbavit. Přesto: každé drobné uvědomění si svého vnitřního programu a možnosti konat jinak je cesta, je osvobození, je naděje, je… čirá radost.
Štěstí ve smíření
Proč mě ta kniha potěšila a pak naštvala? Otevřela mi dvířka do prostoru té čiré radosti. To bylo moc fajn. Ale taky jsem zrovna bojovala se dvěma ztrátami blízkých lidí, jednou nevratnou (odhlédneme‑li od možnosti života po smrti, který nelze dokázat ani vyvrátit), druhou, jak se později ukázalo, vratnou jinak a lépe.
Když jsem četla, jak strašně důležité je nelpět, měla jsem na de Mella vztek. „Jó, to se ti to píše, autore, duchovní, bez rodiny, v klídečku si meditující v kostelích, nepřipoutaný k druhým běžnými vazbami, nevíš, co je život,“ napadalo mne poněkud nesnášenlivě k již nežijícímu spisovateli. A pak mě to přešlo.
Samozřejmě, že určitě sám dobře znal, co je život. A i duchovní, který žije trochu jinak, se narodí rodičům, může mít sourozence, bratrance, sestřenice, prarodiče, přátele, kolegy, spolumnichy, členy stejné komunity a tak dále. Nežije ve vzduchoprázdnu, bojuje jako každý.
Ale jak je to s tím lpěním a nelpěním? Jde vůbec nelpět na nikom, na ničem? Nebyla by to známka smrti zaživa? Bez‑vztahovosti? Asi to jde pochopit tak, že si představíme jednotlivá vývojová stadia člověka, směs přibližování a oddalování, lpění a nelpění.
Malé miminko bude brečet, jen když se zajdeme vyčůrat. Lpí a je to v pořádku, i když náročné. Větší dítě nám může říct: „Běž pryč, chci tu být s kamarády.“ I to je přirozené. Všelijak se nám to v životě ještě prostřídá a závěr života je různý: snad ideálně smíření těch protikladů, kdy se osvobozujeme od lpění i hluboce lpíme, kdy jsme hluboce závislí i hluboce nezávislí.
Život, naše deště, naše slunce, naše duha. Jak by řekl hrdina ilustrovaného seriálu Opráski sčeskí historje Zmikund Lucembrusky: „Se stim smiř!“
Perceive, čtenářka Psychologie.cz
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..