HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 31.03.2026

Cimrman psychologem

Známý všeuměl má co říct i k tématu osobního rozvoje a životní pohody.

Cimrmanovský humor není jen kulturní fenomén, ale také svébytný psychologický komentář lidského prožívání. Skrze nadsázku a sebeironii nám autoři umožňují čelit našim kognitivním zkreslením, obranným mechanismům i způsobům, jak se vyrovnáváme s neúspěchem a frustrací. Laskavě zpochybňují naše často nekritické myšlení, vědecký pokrok či snahu vytvářet a opečovávat vlastní žádoucí sebeobraz. Cimrman svými osobitými prostředky zachytil mnohé z toho, co se moderní psychologie snaží popsat systematicky.

Během seminářů uvádějí spoustu objevů, novot a událostí, které nejdou ani dokázat, ani vyvrátit. Jak Cimrman v Paraguayi založil loutkové divadlo nebo jak nezištně pomáhal jiným velikánům – manželům Curieovým nanosil do sklepa 45 puten smolince, Čechovovi pochválil knihu povídek a pohnojil Višňový sad…

Divák si tak bezpečně může užívat neškodnost podobných výmyslů. S úsměvem na rtech se nám ale připomíná i fakt, že žijeme ve světě plném polopravd a dezinformací. Pokud nejsme na pozoru ohledně jejich původu, můžeme se ztratit. Ne všechny jsou totiž takto neškodné.

Trošku jsem si zapřeháněl

Interpretovat relativně neutrální událost jako zásadní hrozbu je běžné kognitivní zkreslení známe jako katastrofizace. Kognitivně‑behaviorální terapie se snaží tyto přirozené tendence naší mysli odhalovat a korigovat. Cimrman postupuje oklikou: přežene vše ad absurdum.

A my se smějeme, protože se poznáváme, ale pěkně bezpečně, v divadelním sále. Smích zde navíc plní funkci metakognitivní – umožňuje odstup od vlastních myšlenek a emocí. Právě tento odstup nám umožní získat větší flexibilitu pro další vyhodnocování situací.

Sebeironická identita: znak zralého ega

Cimrman je génius a všeuměl, který zůstal nepochopen. Přesto není zatrpklý, závistivý ani pomstychtivý. Naopak – jeho neúspěch je nedílnou součástí jeho identity. Z pohledu psychologie obranných mechanismů jde o ukázku těch nejzralejších forem, jak je popsal George Vaillant: humor a sublimace.

Cimrman občas vede kvazivědecké či umělecké rozpravy s jinými odborníky, posílá jim dopisy a snaží se argumentovat, nikterak však jízlivě či agresivně. Vede kupříkladu obsáhlou korespondenci s G. B. Shawem, na niž bohužel zarputilý Ir neodpovídá.

Sebeironie umožňuje unést rozpor mezi ambicí a realitou bez nutnosti popření či projekce. Cimrman se nestaví do role oběti ani vítěze, ale pozorovatele vlastního osudu. Taková pozice je blízká konceptům self‑compassion a zdravé sebereflexe, které dnes považujeme za klíčové faktory duševní pohody.

Lidskou posedlost příběhy „slavných“ či pseudovědecké, seriózně se tvářící prezentace pravdy autoři hravě ironizují zejména během úvodních seminářů. Relativizují přitom důležitost údajů, jako je například datum a místo narození. Obojí je součástí naší samozřejmé výbavy a představy o naší identitě.

Tyto pro nás automatické stavební prvky podrobují umělci vtipu a zanechávají v nás zvláštní příchuť rozmlženosti hranic osobnosti. Nebo jsou snad tyto příběhy vždy tak trochu dotvořené? Jak se vlastně „dělá“ taková identita slavných? A kolik je zde prostoru pro zpochybnění a nepřesnost?

Identita kolektivní

Cimrmanologové se také se svou typickou jemností vysmívají lidské snaze podpořit svůj pocit patření a náležení prostřednictvím národní identity. Cíleně zveličují přínos smyšleného génia a jeho tvorby právě v Čechách, vedou různé diskuse s dalšími (neexistujícími) rakouskými a německými cimrmanology a vyvrací jejich závěry.

Kolektivní a národní rozměr nelze vynechat. Cimrman není individuální postavou, ale sdíleným kulturním konstruktem. Jeho popularita naznačuje, že sebeironie, relativizace autorit a laskavý humor fungují jako kolektivní copingová strategie malého národa s komplikovanou historií.

Smějeme se Cimrmanovi, ale zároveň skrze něj mluvíme o sobě: o omezené moci, nenaplněných ambicích i schopnosti přežít bez iluzí o vlastní výjimečnosti.

Tenhle národ střídá chvíle velikášství a naprosté méněcennosti. A Jára Cimrman zažil obojí a obojí reprezentuje – je buď génius, anebo naprosto neúspěšný vynálezce. A my Češi se v tom vidíme, protože se současně litujeme, ale zároveň si připadáme jako mistři světa, říká Miloň Čepelka, jeden ze zakladatelů divadla.

Jára Cimrman není psycholog a nikdy jím nebyl (což je vzhledem k šíři jeho zájmů hodno podivu). Přesto jeho dílo představuje pozoruhodně konzistentní „teorii člověka“ – teorii, která bere vážně lidskou nedokonalost a zároveň ji nezbavuje důstojnosti. Humor zde není únikem, ale způsobem poznání. Psychologie potvrzuje, že pochopení sebe sama nemusí bolet, pokud se umíme zasmát.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..