Čím si komplikujeme vztahy

V sekci populárně‑naučné psychologické literatury knihkupectví a knihoven si konkurují nejrůznější návody, jak partnera najít, jak s ním žít, jak ho neztratit, jak si ho opět připoutat, jak se vyrovnat s jeho ztrátou. Časopisy všech možných zaměření, cílené na široké spektrum čtenářských skupin a věkových kategorií, chrlí články o lásce a jejím chybění, o sexu a jeho nedostatku, o manželství a nemanželských vztazích, o krizích a jejich řešeních. V televizi běží nekonečné seriály na stejné téma. Dokonce i psychoanalytici, původně poslušní Freuda a hledící jen dovnitř mantinelů individuální psychiky pohovkového objektu, postupem času obrátili svou pozornost ke vztahovému dění mezi člověkem a světem, mezi pacientem a analytikem. Téma vztahů je všudypřítomné.

Jaká doba, takové vztahy

Znáte to nelichotivé rčení o sexuálních chlubilech, vycházející z pravidla (jež je samozřejmě přílišnou a často zavádějící generalizací, tak jako jí musí být každé pravidlo, aby mohlo být obecným pravidlem), že lidé nejvíc mluví o tom, co jim nejvíc chybí? Lze ho zajisté aplikovat i na vztahy, mezilidské, partnerské. I o těch mluvíme, čteme o nich, vzděláváme se, teoretizujeme nejvíce tehdy, kdy nám v nich něco skřípe, něco chybí. Dnešní individualistická, narcistická doba harmonickým vztahům příliš nepřeje (a když už jsme u frazeologických klišé, použijme i to o slepici a vejci a řekněme si, že to bude nejspíš platit i naopak – krize vztahů dělá naši dobu takovou, jaká je). To, co lze nazvat hezkým, fungujícím, dlouhodobým partnerským vztahem, ve vyspělém světě už vlastně téměř neexistuje.

Nežijeme již v době, kdy se lidé ženili a vdávali z donucení. Dnes si můžeme volit dle svého srdce a svého rozumu. Byla by škoda tohoto privilegia nevyužít a pak litovat a zlobit se a mstít, vědomě nebo nevědomě, aktivně nebo pasivně agresivně.

Naše vztahy jsou konzumnější než kdysi, tak jak je konzumnější doba; méně vydrží, tak jako jsou věci vyráběny na chvíli, aby mohly být brzo nahrazeny novými, modernějšími; staly se sobečtějšími, tak jako doba přeje egoismu; jsou povrchnější, stejně jako ta doba.… Ale jsou také svobodnější, otevřenější, méně autoritářské, více prodchnuté autenticitou vztahujících se osobností, jsou spontánnější, upřímnější, emocionálnější… Jsem daleka toho, abych naši dobu označila za dobu úpadku vztahů. Každá doba, každé společenské klima a každá politická konstelace lidem i vztahům něco bere a něco dává. Každá změna v individuální i kolektivní historii přináší pozitiva i negativa a každé negativum provokuje kompenzační reakci směrem k nápravě.

A ještě jedno klasické klišé: zákon nabídky a poptávky. Následkem stavu, v jakém se naše vztahy ocitly, žízníme po řešení, nebo alespoň pocitu, že o řešení usilujeme. Reakcí na poptávku je pak nabídka – všechny ty semináře, články, knihy by nevznikaly, všechny ty individuální i skupinové terapie a para‑ či pseudoterapie by nekvetly, kdyby nebylo krizí partnerských vztahů a manželství.

Konflikty, kolize a krize

Máme tedy na jedné straně komplikované, krachující vztahy, a na straně druhé teorie, rady a návody, co s tím. A že jich není málo. Samozřejmě se pak musí najít i takové, které si protiřečí. Což je v pořádku. Neexistuje obecný návod a byla by jen naše chyba, kdybychom kteroukoli z rad a doporučení za takový obecný návod považovali. – A to, že se obecné návody píší, vydávají a prodávají, není žádný protiargument. Prodá se kdeco. Ale všimněte si, že žádný všeobecně platný návod na partnerský život zatím nebyl patentován. Kdyby takový seznam pravidel, co v partnerských vztazích nedělat, čemu se vyhnout, před čím se mít na pozoru, protože je to zaručená cesta k rozchodu, rozvodu, či minimálně trvalému napětí mezi dvěma lidmi, kteří se ještě nedávno láskyplně tolerovali, existoval, určitě by už patentovaný dávno byl.

Vztah, v němž nedochází k žádným nedorozuměním a neporozuměním, k žádným názorovým a emočním střetům, není zřejmě dostatečně bezpečným rámcem, jenž by dovoloval a unesl pravdivé a svobodné vztahování se.

Někde chybí to a jinde ono. Někde chybí střízlivý rozum, jinde pocity. Některý vztah umírá na nedostatek emocí, jiný na jejich nadbytek. Někdo potřebuje do svého vztahu vnést více svobody a volnosti, někdo jiný potřebuje jasné hranice. Jedno manželství se rozpadá únavou ze striktně patriarchálního modelu, druhému nedělá dobře chybění mužské a ženské role.  Pro některé manželství platí plzákovské „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ (prý tu větu pan doktor nikdy neřekl, ale zatloukal by ji, myslím, marně), jiné zachrání a k ozdravné změně vyprovokuje tvrdá upřímnost. Některé dva lidi drží pohromadě jejich rozdílnost, jiní si rozumí, protože jsou téměř stejní. Kdyby mělo být řešení partnerských a manželských komplikací a krizí šito na míru, muselo by v podstatě existovat tolik vztahových teorií, kolik existuje vztahů, nenapodobitelně svérázně konfliktních.

A on ten konflikt je nevyhnutelný. Ke konfliktům, kolizím a krizím musí v nějaké míře nevyhnutelně docházet v každém vztahu. V každém opravdovém a autentickém vztahu – vztah, v němž nedochází k žádným nedorozuměním a neporozuměním, k žádným názorovým a emočním střetům, není totiž zřejmě dostatečně bezpečným rámcem. Takovým rámcem, jenž by dovoloval a unesl pravdivé a svobodné vztahování se, a to ve kterékoli části spektra partnerské polarity od velké lásky až po velkou nenávist.

Konflikty nejsou důkazy nelásky. A až dnes, v době nejrychlejších a nejjednodušších řešení, si partnerské krize vykládáme jako projevy nefunkčnosti partnerských vztahů. Opravdová, do hloubi sahající a plně prožitá krize je přitom ve většině případů naopak žádoucí křižovatkou vztahu. Zkouškou, kterou vztah buď vydrží a díky níž se posune dál, na kvalitativně vyšší úroveň, nebo kterou neustojí a na které zkrachuje.

Měl by nejspíš následovat můj výčet chytrých rad a šikovných návodů, jak předejít fatálnímu konfliktu. Všichni takových pravidel známe minimálně deset, spíše ale mnohem víc.

„Čím si komplikujeme a ruinujeme vztahy?“ Přibližně tak zněla otázka, která stála u vzniku tohoto zamyšlení. A já říkám, že si vztahy komplikujeme tisíci způsoby a že to nevadí, že to patří k vztahovému životu – dokud ty komplikace nevedou k fatální nevratné krizi. A dokonce i ta patří k životu a i tu je dobré alespoň jednou v životě zažít, dokud se to jednou netýká i společných dětí. Jakmile jsou ve vztahu děti, mění se, resp. mělo by se měnit pořadí priorit. Pak víc než o náš růst a naše uspokojení jde o zachování kompletního rodinného prostředí pro růst a spokojené dětství našich potomků. I s tímto pohledem lze polemizovat, ale s většinou čtenářů se snad na této premise shodneme.

Základní preventivní pravidlo

A nyní by nejspíš měl následovat můj výčet chytrých rad a šikovných návodů, jak předejít fatálnímu konfliktu. „Komunikujte.“ „Mějte se rádi, ale nebuďte na sobě závislí.“ „Vytvořte si vedle času pro děti i čas pro partnera.“ „Vytvořte si vedle času pro děti a pro partnera i čas čistě pro sebe.“ A tak dále – všichni takových pravidel známe minimálně deset, spíše ale mnohem víc. Věřím, že se nebudete zlobit, když tuto část přeskočíme – jistě najdete mnoho jiných zdrojů moudrosti tohoto typu.

Využívejte celý web.

Předplatné