Čím míň, tím líp

K následující úvaze mě přivedl článek o podivné strategii, kterou jistý spisovatel využil při psaní své slavné knížky pro děti. Jednoho dne se dva pánové vsadili, a i když ve hře bylo pouze 50 dolarů, miliony lidí pocítily výsledek jejich sázky. Ta zněla: vsadím se, že nedokážeš napsat knížku pro děti, která bude hitem, s využitím pouze padesáti slov.

A onen umělec, Theo Geisel, který se brzy proslavil pod pseudonymem Dr. Seuss, toto omezení přijal jako výzvu. Knížečka s názvem Zelená vejce a šunka se záhy skutečně stala legendou. Do dnešního dne se jí prodalo víc než 200 milionů kusů, čímž jednoznačně vešla do historie dětské literatury.

Ano, mohl mít prostě jenom štěstí. Ale já myslím, že v této historce je ukryto víc moudrosti. Dámy a pánové, přivítejme na pódiu nepohodlí, limity a nedostatek v rolích našich učitelů. Co nám můžou přinést?

Vybudí naši kreativitu

Nastavená omezení povzbudí kreativní práci mnohem líp než otevřené možnosti. Strategie, kterou si Dr. Seuss osvojil a použil i později při psaní svých dalších knížek, má jasnou logiku: znám své pole působnosti. Padesát slov. Rámeček obrazu. Malý prostor, malé bojiště, málo času. Vím, s čím hraju, a nevyčerpávám se nekonečným množstvím dalších možností.

Nedávno jsem byla na návštěvě v rodině se čtyřmi dětmi. Prostor, ve kterém žili, působil velmi nezabydleně (vlastně to byl téměř holobyt), o hračkách si děti mohly nechat jen zdát. Najednou se ale přiřítí nejstarší potomek a s úsměvem od ucha k uchu hrdě nese srolovaný papír, celý pokreslený a vybarvený pastelkami. Rozprostře jej v kuchyni na zahradní stůl a pyšně mi ukazuje hru ve stylu Člověče, nezlob se, kterou si všichni společně vyrobili. Zahrát si s nimi byla má povinnost a čest a hra se vyrovnala jakékoli jiné deskovce.

Kdy byste v životě vymysleli a nakreslili vlastní deskovou hru, pokud byste odjakživa měli dostatek peněz a přísun hraček? Kdy jindy byste se u toho tak královsky bavili? Kdy jindy byste si pak své hry tak moc vážili?

Donutí nás k akci

Zažít situace na opačném konci spektra, tudíž mít přehršel možností, které vás paralyzují, je také dobrá lekce. Pamatuji si na dobu před dvěma lety. Vydala jsem se do Austrálie, kde jsem se víc než půl roku marně snažila najít si práci. Otevřených možností bylo tolik, že bylo neskutečně náročné někde začít. Všechno bylo možné, protože jsem záměrně neměla v Evropě žádné jiné závazky, a oblastí, ve kterých jsem hledala, bylo rovněž nespočet. Nespočet agentur a nabídek, na které jsem bez odpovědi reagovala. Mohla jsem se kdykoliv sbalit a procestovat Austrálii, nebo jet domů. Dokonce jsem se přistihla u myšlenky, že si přeju, aby se zjevil někdo, kdo by mi ty hranice nastavil, aspoň některé z těch dveří zavřel a řekl – tudy přece!

Nakonec jsem se rozhýbala, když mi došly peníze. To už bylo jasné hřiště. Rozhodla jsem se vrátit domů a začít zase pracovat tady. Ale věci se daly do pohybu, já ještě předtím viděla kus světa a hlavně – paralýza byla pryč.

Takže tvořivost a akčnost; tyto dva aspekty zmiňuje výše citovaný článek. Já bych k nim s dovolením ještě přidala několik dalších úvah.

Rozumně si nastavovat hranice, abychom dosáhli větší tvořivosti a produktivity, to je umění, které se snad dá zvládnout s troškou sebekoučinku a plánování. Pokud ale půjdeme ještě dál, můžeme se naučit vidět moudrost i v omezeních, která jsme si nenastavili sami, a využít je pro svůj rozvoj.

Od přírody jsme nedokonalí, a tedy limitovaní svým tělem, myslí, slovníkem, názory, výchovou… (tolik příležitostí!). Potom jsou zde ale i nejrůznější životní nezdary, nemoci, nedostatky, zkrátka okolnosti, které nás přímo nutí hledat nové způsoby uvažování, pokud přijmeme jejich výzvu.

Hmotný nedostatek a strach o přežití

Pocit nedostatku nám brnká na citlivou strunu evolučního strachu o přežití. To, že žijeme, kde žijeme, nám však dává prostor na experimentování. V duchu hesla Eckharta Tolleho „Máš‑li pocit, že se ti něčeho nedostává, jdi a dej to prvnímu, koho potkáš“ jsem se takto rozhodla zaexperimentovat si s vlastními strachy.

Je opravdu nepříjemné nevědět, zda vyjdete s penězi a budete si moci zajistit základní životní potřeby. Sama jsem mívala stavy úzkosti, které pramenily z té části mého mozku, která má v popisu práce bát se, jestli přežiju, a rozsvěcovat kvůli tomu výstražné kontrolky. A přitom vím, že vlastně žiju v blahobytu a že to, co mám, je dostačující. Nelíbilo se mi dělat životní rozhodnutí z pozice strachu a úzkosti.

Rozhodla jsem se proto s těmito pocity něco udělat: rozhodla jsem se je přivítat, chvíli s nimi pobýt a zase je nechat jít. Protože věřím, že čemu vzdorujeme, to bude přetrvávat. Nejen že jsem se vzdala jisté práce v korporátu, ale rozhodla jsem se ještě víc si to „osolit“ prací v neziskovém sektoru. Pořád totiž mám na mysli, že se pohybujeme ve vysokém patře Maslowovy pyramidy a že jsem se narodila na té nejšťastnější části zeměkoule.

A ono to funguje. Jsem naživu a dokonce šťastnější a vděčnější než předtím. Mám mnohem více času na život a nic mi nechybí. Předcházím své případné lenosti, přiměla jsem sama sebe naučit se říct si o peníze za svou práci a začala jsem víc psát, k čemuž jsem předtím neměla dostatečně silnou motivaci (ale nazývala jsem to nedostatkem času).

Nedostatek nám otevírá dveře ke vděčnosti

Možná znáte ten pocit ze snu, kdy se chcete rozběhnout, ale nejde to, i když vás honí sériový vrah nebo přízrak. To já se blížím co nejrychlejší chůzí k zastávce a hypnotizuji trolejbus, aby ještě chvíli zůstal stát. Ten ale, když mi chybí jen pár metrů, vyhodí směrovku a odjede. Chci se rozběhnout, ale kvůli nedávné operaci takového pohybu nejsem schopná.

Tohle není sen, ale situace z minulého týdne. Dívám se za odjíždějícím vozem a všímám si, jak ve mně roste, ale vzápětí zase odchází frustrace. Čas, který jsem „získala“, využiju k drobnému nákupu, odepíšu na zprávy, na které jsem si předtím nenašla čas, a spokojeně se pár chvil sluním. Neschopnost pohybu mi hned vzápětí přihrála tři dárečky.

Takové příhody se mi objevují neustále a já se vždy a znovu vracím k tomu, jaké štěstí to máme, že si můžeme své reakce vybírat a svou optiku přeměňovat a zaostřovat na vděčnost. Nejvíc se mi to děje na cestách. Proč asi? Protože tam jsem bdělejší než jindy.

Exponujme se, přátelé!

Do paměti se mi vryla věta jednoho našeho učitele na psychologii: „Exponujte se, přátelé, exponujte se, nic jiného vám nepomůže!“ Pro mě je nejlepší formou takového tréninku zmíněné cestování. Jeden batoh a nic víc. To je mých 50 slov. Mých padesát litrů prostoru. A vědomí, že všechno, co bych si koupila, když procházím městy, bych musela v tom batohu na zádech taky nést. Chci, nebo potřebuji tu věc? Ani jedno, ani druhé. A tak jdu dál. Vůbec nejlepší vlastně je, když ani nemám peníze. To je absolutní svoboda, protože vím, že se nemusím tímto rozhodováním zabývat.

A když něco chybí? To se pak domlouváte s cizinci gesty a doteky, kreslíte, hekáte, otvíráte víno různými zajímavými způsoby, co se pokazilo, spravujete tím, co najdete, anebo musíte potkat někoho dalšího a dát hlavy dohromady. To se týká věcí. A pak jsou ony veselé nepředvídatelné situace na cestách, kdy zůstanete na holičkách stát u cesty, protože autobus nepřijel nebo váš hostitel nebyl doma nebo z jakéhokoliv důvodu nemůžete dál. A tady přichází na řadu improvizace a kreativita. Musíte něco vymyslet. Určitě se dá panikařit, halekat a zoufat si. Ale k čemu to? Pár nádechů a pak seřadit řešení podle největší šance na úspěch.

Takové exponování vám zaručí, že časem se hrany vašich strachů obrousí a vy zjistíte, že i když vám nikdo půl dne nezastaví u cesty nebo zrovna musíte spát v nějakých šílených podmínkách, neumřete. Opravdu ne. A pak budete schopni se víc v klidu v nastalých situacích usmívat a světe div se, řešení budou přicházet jaksi rychleji a ve větším počtu. A skoro mohu zaručit, že se budou dostavovat v doprovodu zajímavých a inspirativních lidí.

Pojďme ještě kousek dál za vděčnost: věci jsou tak, jak jsou

Pro jistotu ještě jednou: nerada bych, abychom tady vzývali bohy askeze nebo nedejbože odpírání si všeho, co nám působí radost. Ale ráda uvažuji o štěstí a neštěstí v jejich podstatě, tudíž v jejich relativitě.

Možná znáte tu zenovou příhodu o starém chudém sedlákovi, kterému jednoho dne utekl kůň. Jeho soused se ihned jal projevit mu soustrast: „Sousede, jaké neštěstí tě postihlo!“ Na to sedlák klidně odpoví: „Neštěstí, štěstí, kdo ví?“

Za týden se kůň vrátí s dalšími několika hřebci a soused jásá: „Jaké štěstí se vám přihodilo! Neuvěřitelné!“ Hospodář zase jenom šeptne: „Štěstí, neštěstí. Kdo ví?“ A tak to pokračuje dál: kůň pokope sedlákova syna, což se jeví jako tragédie, ale rekruti jej pak nemůžou vzít s sebou k regimentu a tak dále.

Tato zenová pohádka mě vždy rychle uzemní, když si chci začít zoufat. Je to tak, jak to je. Jedeme dál.

Rozumně nastavené limity jsou našimi přáteli

Ale zpátky ke hře s vlastními limity. Jak to děláte, jestli vůbec? Zkoušíte si občas dělat život složitější? Nebo zkoušíte alespoň přijímat i ta „neštěstí“, co vám přinese, a vyhlížet, co dobrého z nich může vzejít? Vstáváte dřív, abyste mohli cvičit? Nebo si zaplatíte permanentku, aby se nešlo z režimu vyvléct?

Ano, stanovujme si limity, ale rozumně, laskavě. Cílem je mít „drajv“, ale nezbláznit se. Vyplnit čas produktivně, ale nebýt u toho ve stresu. A tady přichází na řadu naše znalost sebe sama – jak dobře máme zmapované své potřeby, svou případnou lenost, ambicióznost, potřebu učení a další.

Nemusí se jednat o velké a hrdinské odpírání nebo ty super‑působivé rozvrhy, které mě popravdě vždycky trochu vyvedou z míry. Když slyším, jak někdo vstává v pět, dá si studenou sprchu, jde si zaběhat, po meditaci si udělá smoothie a připraví celé rodině zdravou snídani, nedokážu nějak skrýt nedůvěru. V sedm už v práci nahrává ranní selfíčka do svého profilu a všechny poučuje, že by to takto rozhodně měli dělat taky.

Nemít ve své svobodě žádné záchytné body se nám nelíbí a je to pochopitelné. Svoboda bývá nesnesitelně lehká (Panebože, já přece můžu všechno!). A tak si kolem sebe stavíme ohrádky, dáváme si limity závazků, prací, vztahů a hovíme si v rolích vystresovaných maniaků posedlých růstem nebo obětních beránků (co všechno musíme!). O těchto limitech a o tom, odkud vychází naše rozhodnutí, ale až někdy jindy.

Pro mě zůstává inspirací stav mysli, který jsem si nazvala Bytí v kreativním střehu. A taky se na svou mysl pořád usmívám, i když je někdy líná a ani vnější, ani vnitřní limity nehodlá respektovat.

Až příště budete po něčem toužit, ale bude se vám zdát, že nemáte dost zdrojů, peněz, času, prostoru, nebo budete mít pocit, že je všechno proti vám, třeba vám pomůže myslet na příběh Dr. Seusse.

Nebo na příměr Jamese Cleara o vlajkách: když chcete navrhnout nejlepší vlajku, potřebujete být supertvořiví. Mohli byste si nechat přinést tuny barev a obrovské plátno a dopřát si neomezený čas. To, co ale ve skutečnosti potřebujete, říká James, je plátýnko o rozměrech 2,5 ×3,8 cm. Toto omezení váš návrh udělá lepším. Vlajka o rozměrech 1 ×1,5 metru tak totiž působí na sloupu vzdáleném od oka pozorovatele 30 metrů. Když se přidržíte tohoto omezení, dostojíte tolik potřebné jednoduchosti a přehlednosti navrženého designu, který pak bude fungovat i v životní velikosti.

Jinými slovy: podívejte se, jak velké je vaše plátno, na kterém můžete tvořit, a začněte. Je to dvacet minut, které vám denně daruje vaše mimino, abyste zvládli lekci angličtiny? Výborně. Dvacet minut je lepší než nic. Máte jen deset tisíc na rozjezd podnikání? No, tak to je vaše aktuální hřiště. Budete muset vymyslet, jak každý produkt ihned zpeněžit. Neodbaví vám větší zavazadlo než deset kilogramů? Ideální prostor k otestování vašich schopností minimalismu.

A pokud si náhodou připadáte nekreativní, mám pro vás jednu veselou paradoxní intenci: napište za deset minut na papír všechny způsoby a projevy toho, jak moc jste nekreativní. Jen tak pro začátek.