Čí život žiju?

Lidé v terapii (a nezřídka i mimo ni, zejména pod vlivem zásadních událostí) často docházejí k poznání, že žijí život někoho jiného, plní nevědomě přání ostatních či se jim přizpůsobují na svůj úkor. Dosud to nevnímali, nemohli nebo nechtěli si to uvědomit. A pak přichází změna, vlastní pocity začnou vystupovat na povrch a dochází k více či méně rychlému uvědomování sebe sama, svých pocitů a přání.

Ale je to výsledek terapie, nebo spíš času a zrání? A jak do této fáze dospět? Dostat instantní radu a začít se jí řídit? Začít praktikovat nejrůznější sebepoznávací techniky? Projít dlouhodobou psychoterapií? Počkat, až člověk skutečně dozraje? Ne vždy k tomu dojde. Občas se (asi jako všichni psychologové) trápím tím, že bych chtěla nabídnout rychlé a funkční řešení. Rychlou pomoc, radu. A samozřejmě vím, že to nejde, že nepředběhnu ani čas, ani klientův vývoj.

5 stadií cesty k sobě

Americký psycholog Robert Kegan srozumitelně popsal 5 stadií vývoje vztahu k sobě a okolí a celou věc ohledně žití vlastního života a přijetí zodpovědnosti za své pocity zpřehlednil, aspoň pro mne a pro mou práci s klienty.

1. Já chci!

První stadium je čistě dětské, tzv. impulsivní úroveň. Dítě podléhá svým impulsům a potřebuje připomínat pravidla – třeba že na zeď se nekreslí – každý den. Zatím je neudrží dlouho v hlavě a nechápe jejich rozsah. Třeba zda to platí jen pro zeď v pokoji, nebo i v kuchyni.

2. Odměna a trest

Ve druhém stadiu, tzv. instrumentální úrovni, si lidé – převážně děti – uvědomují, že jejich přesvědčení a pocity mají trvalejší charakter (mám rád čokoládu, nenávidím brambory). To jim pomáhá si uvědomit, že i názory ostatních a pravidla jsou konstantní: co bylo pravidlo včera, je pravidlo i dnes. Ovšem nejsou schopni sledovat svět najednou ze své perspektivy i z perspektivy někoho jiného. Zájmy druhých naplňují zejména proto, aby dosáhli odměny či se vyhnuli trestu (instrumentální chování). Lidé v tomto stadiu se orientují na pravidla, mohou se jevit jako sebestřední.

3. My to děláme takhle

Ve třetí úrovni, tzv. sociálně podmíněné mysli, si lidé uvědomují, že již nejde jen o naplnění vlastních potřeb. Důležitá se stává sociální skupina, názor o sobě si formujeme prostřednictvím názorů ostatních o nás. Postavení ve společnosti je ovlivněno tím, co si o nás myslí ostatní. Prověřujeme, zda je naše chování v souladu s vytyčenou normou (například starat se o ostatní je dobré), názory druhých jsou zásadní.

To s sebou nese i negativa: třeba to, že se řídíme (nejen) v rámci rodiny normami ostatních a vlastní pocity nevnímáme. Nemalá část lidí přijde do tohoto stadia již před dvacátým rokem, část až do třiceti let. Podle Kegana je pro řadu lidí tahle změna poslední.

4. Je to složitější

Přechod do čtvrté fáze, tzv. sebeurčující mysli, začíná tím, že si člověk uvědomí, že nemá jasno mezi rozpornými názory pro něj důležitých lidí. Neví, jak se má v důležitých situacích rozhodnout. Postupně začíná zvnitřku hodnotit vnější svět a přebírá zodpovědnost za to, jaký je člověk. Přestává usilovat o naplnění potřeb ostatních jako hlavní mety, ale také si uvědomuje zodpovědnost za své jednání a myšlení, přebírá zodpovědnost za vlastní emoce.

Ve třetím stadiu člověk říká naštval mě, ve čtvrtém už naštval jsem se. Je také schopen vidět, že druhý reaguje z nějakých vlastních důvodů, a může se na situaci podívat i jeho očima. Se sebeurčující myslí můžeme být partnerem druhému, můžeme s ním spolupracovat nebo mu pomoci, aniž bychom se sami nutně u toho museli cítit dobře. Jsme schopni pochopit, proč ostatní zastávají jiné názory, vnímat logiku ostatních, přestože s nimi nesouhlasíme.

5. Já ve světě

V páté úrovni, tzv. sebepřekračující mysli, je důležité přesvědčení, že naše názory nemusejí být správné, že potřebujeme ostatní, abychom si je formovali. Hlavním vodítkem chování a myšlení jsou principy jako čestnost, otevřenost, oceňování druhých a odvaha. Přechod do 5. stadia souvisí s poznáním, že naše rozhodování není neomylné, že je třeba okolního světa, abychom naše názory mohli konfrontovat a vylepšovat. Jsme schopni vidět různé roviny skutečnosti. Tohoto stadia dosáhne dle Kegana jen 10 % lidí.

Ne všichni tedy dojdou alespoň do stadia svého sebeurčení. Současná společnost, rodina i škola je schopna většinu z nás „dovést“ do třetího stadia, tedy k sociálně podmíněné mysli. Nebuď sobec, mysli na ostatní bývá v našich myslích většinou dostatečně zakořeněno.

Dobrodružství objevování sebe sama začíná podle mého vnímání mezi třetím a čtvrtým stadiem; lidé, kteří setrvali ve druhém stadiu, se zřejmě dobrovolně k terapeutům příliš nevydávají. Nespokojenost může začínat, když je ve třetím stadiu příliš těsno, když se objevují do té doby neznámé pocity či projevy chování. Ty člověka nezřídka dovedou k hledání další cesty. Anebo k nějakému psychosomatickému onemocnění.

Hledání sebe sama

Většinou se dá v terapii dojít poměrně rychle k tomu, že člověk nežije svůj život, že plní nevědomě přání druhých, často přijdeme na to, kde to má svůj původ. Pak nastává ta obvykle těžší fáze: najít rovnováhu mezi svými vlastními potřebami a potřebami druhých, se kterými jsme v nějakém vztahu (partnerském, rodičovském, dětském, přátelském) a kde vnímáme svou zodpovědnost. Najít rozumné hranice mezi zodpovědností a sebeobětováním je těžké. A nestačí k tomu věta žijte svůj život.

Je třeba porozumět svým motivacím, cílům, zhodnotit je očima (obvykle) dospělého člověka. Uvědomit si své skutečné pocity, zejména tam, kde máme automaticky nastaveno musím a měl bych. A pokud dojdeme k tomu, že chceme udělat změnu ve vztahu k sobě a ostatním, je třeba se změnou začít, udělat první reálné kroky.

Odmítnout zdvořilostní návštěvu, vyjednat si večer pro sebe, nastavit hranici kontaktům, které nás vyčerpávají. Říci ne. Nebo říci vědomé ano. Základní je vědět, co v dané situaci cítím a chci já. Co skutečně potřebuji a proč. Uvědomit si svoje pocity ve vztahu k situaci. Podle toho se můžu vědomě rozhodnout. K odmítnutí, ale i k vědomému přijetí.

Příklad? Pokud mě rodina požádá o něco, do čeho se mi fakt nechce, co musím, co je demonstrací „slušného vychování“, například bourat kůlnu či vařit řemeslníkům na druhém konci republiky, je užitečné se zastavit. Skutečně se zastavit a pozorovat svoje myšlenky a pocity. Odpovědět si poctivě na otázku: Chci to? Nechci to? Chci to skutečně? Pro sebe? Čí je to přání? A může být užitečné zapřemýšlet, proč mám pocit, že musím?

Pokud skutečně chci, je to v pořádku, nejsem v rozporu sám se sebou. Většinou pokud vnitřně chceme, tyhle situace nenastávají – prostě chci a udělám. Pokud dojdeme k tomu, že vnitřně nechceme, může být užitečné pokračovat dál ve zkoumání svých pocitů a myšlenek. Zvážit, jakou roli v nich hrají ostatní a zda je pro nás důležité jim nějak vyhovět. Můžeme si klást otázky jako: Čím je to pro mne důležité? Chci to udělat kvůli někomu jinému? Proč? Co to přinese mně, co to přinese mým vztahům?

Následně se vědomě rozhodnout, zda vyhovím, že udělám něco, co „musím“, co se mi nechce, co mě nebaví, zdržuje a podobně. A můžu se rozhodnout, že ano. Je pro mne důležité pomoci starším rodičům, vím, že je to pro tátu důležité, chci tohle jeho přání naplnit. A vím proč. Je to již vědomé ano, s respektem k sobě, zohledňující, že chci naplnit přání či potřeby ostatních. A je dobré si v tom uvědomit i naplánovat něco pro sebe, pro radost. Možná večerní posezení, setkání s kamarádem, cokoliv.

A taky se můžu rozhodnout, že ne. A sdělit, že ne. Pokud možno ne prostřednictvím výmluvy, ale férově, s respektem k druhým. A být připraven na reakci. Často to je právě obava z nepřijetí, nepochopení či výčitek, která nám brání říci ne některým věcem. Je to samozřejmě těžké, ale je to cesta dál, k dalšímu sebepoznání a žití svého života.

Je jasné, že v životě stojíme v řadě situací a žijeme v různých okolnostech, ne vždy tak jednoduchých a časově omezených, jako je bourání kůlny. Že vnímáme a neseme zodpovědnost za své děti, ve svých vztazích. O to více je užitečné, pokud se necítíme dobře, zkoumat, jak na tom jsme, zda jsme v souladu se svými potřebami a přáními. Ať už s terapeutem, koučem, nebo sami s využitím různých technik. Vždy to ovšem bude cesta, na níž je důležitá upřímnost k sobě a ochota dělat změny.