Čí jsou úkoly?

Julie uvažuje o změně školy u své osmileté dcery. Přiznávám, že to nedávám. V úterý si mě paní učitelka zavolala na kobereček a hodinu do mě hučela, že přece máme zodpovědnost za své dítě. Že je povinností rodičů zkontrolovat, jak má dítě vypracované úkoly a připravenou tašku. Ale já přece nebudu nad dcerou stát jako dráb! Přitom je to opravdu výjimečné, když Josefína něco zapomene. Stalo se jí to snad dvakrát a já si osobně myslím, že takovou zkušenost potřebuje. Vlastně jí ji ale ani nesmím dopřát…

A pohled z druhé strany katedry: Učím třeťáky angličtinu a teď jsem absolvovala třídní schůzku svolanou na žádost rodičů. Žádali po mně víc věcí, ale jako stěžejní se pro ně ukázalo, abych posílala zadání domácích úkolů e‑mailem. To, že dětem velmi důrazně a zřetelně říkám, co mají za domácí úkol, že jim to napíšu na tabuli, prý nestačí, vypráví Denisa a pokračuje mírně ironickým tónem: Protože Kuba je přece takový roztěkaný a nezapíše si to; Sašenka to vždycky zapomene a Mareček pokaždé tvrdí, že úkol nemají. A co mají chudáci rodiče dělat? Jak to mají zařídit, aby si dítě úkol vypracovalo? To, že to s dětmi řeším já, jim nestačí. Chtějí mít přehled, chtějí to řešit sami.

Kdo tedy má být za domácí úkol zodpovědný? Rodič, nebo dítě? Dovolím si naznačit, jak to vidím, kazuistikou.

Šimone, aktovku!

Katka přichází v dost zuboženém stavu. Má potíže se starším, osmiletým synem Šimonem: nechce si psát domácí úkoly. Katka se zlobí na sebe: „Já už ho nechci mlátit,“ slzí. Jenže vyzkoušela už všechno, a nic nezabírá… Dokonce i manžel – jinak kliďas – už se neudržel. Úkoly jsou samy o sobě zhruba na deset minut, ale u nich zkazí celé dny.

Katka vyzvedává syny po obědě, jednoho ve škole, druhého ve školce. Cestou domů si v klidu povídají o tom, co je čeká: svléknou si bundu, boty, umyjí ruce. „A pak: domácí úkoly,“ říká Katka milým hlasem. „Je to jen na deset minut. A pak si budeme moci celé odpoledne hrát nebo půjdeme ven, jak budete chtít.“ To Šíma odkýve. Ale pak, když už jsou boty sundané a ruce umyté, zakňourá, jak je unavený, a musí si chvilku odpočinout. A začne si hrát. A pořád je unavený nebo se mu zrovna teď nechce nebo…

Katka mi líčí, co všechno vyzkoušeli: piktogramy, budík, odměny. Pomáhal i brácha, který, ač malý, také vypracovával „domácí úkoly“. Jeden čas vymýšleli různé humorné náhražky, třeba místo sedni si ke stolu říkala Šimonku, vyskoč na lustr! apod. Dlouho pak Katka hrála zaseknutou gramofonovou desku: Sedni si ke stolu — sedni si ke stolu — sedni si ke stolu. Šimone, ke stolu… aktovku… Nakonec přestalo fungovat cokoli.

Takže si Šimon celé odpoledne hraje a úspěšně odolává všem matčiným pokusům o vypracování úkolů. V Katce narůstá pocit bezmoci a zoufalství, až v osm večer bouchne a posadí syna k úkolům násilím. Šimon se vzteká, brečí a křičí, že ho snad ani nemá ráda. A Katka zase křičí na něj. Je to tak poslední dobou denně, je to šílené a zoufalé. Dokonce Katku napadlo i to, že od rodiny odejde. Bila syna už i pěstmi, ví, že je to strašné. Tak raději odejde nebo si něco udělá. Manžel to s dětmi zvládne.

• „A co by se stalo, kdyby Šimon odešel do školy bez domácího úkolu?“ ptám se.
• Katka na mě chvíli nevěřícně hledí. „To přece není možné,“ odpoví po chvíli.
• „Proč ne?“ zajímá mě.
• „No — co by si o nás paní učitelka pomyslela?“ reaguje Katka.
• „O nás? Koho máte na mysli?“
• „No přece nás rodiče: mě a manžela.“

Dlouze hovoříme o tom, kdo dostává domácí úkoly, kdo je za ně zodpovědný. Katka odmítá připustit, že by jako rodiče mohli dopustit, že by dítě odešlo do školy s nevypracovaným úkolem.

• „Myslíte, že vypracovaný domácí úkol dítěte je důležitější než stabilita rodiny? Než vztah matky a dítěte?“ ptám se.
• Katka dlouze přemýšlí. „To asi ne,“ usoudí nakonec.

Pracujeme na tom, aby dokázala Šimonovy úkoly neřešit. Aby si prostě užila celé odpoledne s dětmi, aby šli klidně ven, i když úkoly nejsou hotové.

Stalo se, Katka přichází radostná: dokázala to! Mám radost spolu s ní a Katka se dává do vyprávění: To mi nebudete věřit: Já jsem kluky normálně vyzvedla a šli jsme ven. Na hřiště, pak domů a ani slovo o úkolech! Doma jsem vařila, kluci si hráli.

• Po večeři říkám: „Tak, kluci: jdeme si vyčistit zuby a pak půjdeme spát.“
• A Šíma: „Ale já nemám udělaný úkol!“
• „Ano, neudělal sis úkol. Teď ale není čas: běž si čistit zuby.“
• Šíma, zoufale: „Ale já nemám úkol!!“
• „Běž na zuby.“

No, co vám budu povídat: Šíma začal zběsile pobíhat: honem, taška — eh eh, penál — uf, sešit… a za pár minut úkol měl! Já myslela, že se radostí rozpláču. Předtím, když jsem se odhodlávala, tak jsem se v duchu viděla už u paní učitelky na koberečku, jak se snažně omlouvám a vysvětluju jí, jak to, že Šíma nemá úkoly… A ono to bylo takhle!

Neberme dětem zodpovědnost

Tento článek není o tom, zda dětem s úkoly pomáhat, či nepomáhat. To je určeno obtížností úkolu a povahou a schopnostmi dítěte. Rozdíl, na který upozorňuji, je v nastavení odpovědnosti, kde se domnívám, že by mělo být jasné, že zodpovědné za úkol je dítě.

Když považujeme za zodpovědné sebe, dítě se s námi o to většinou nepře. Naši „pomoc“ akceptuje. Někdy se při tom (až na to, že děti nepřebírají zodpovědnost) neděje nic dalšího špatného. Jiné děti se však bouří. Ve svém nitru tuší (i když si to nemusí uvědomovat), že je o něco okrádáme, že je zneschopňujeme a znekompetentňujeme.

A tak se hněvají. Až do puberty si přitom zpravidla nedovolí otevřeně říci: Nepleť se mi do mých záležitostí! Protestují většinou pasivně. Vypracování úkolů všelijak zdržují, zlobí se „na úkoly“, dávají okatě najevo, jaká je to otrava, nuda, opruz.

Když své děti o jejich odpovědnost neokrádáme, má to řadu pozitiv. Mimo jiné nám pak mohou být za naši pomoc vděčné – což je i pro ně příjemný pocit. Naopak pokud dítě považuje za vypracování úkolu zodpovědné nás, nemá zač být vděčné. Zato se na nás ovšem může oprávněně hněvat, pokud na úkol zapomeneme nebo není vypracován správně a paní učitelka má námitky.

Pedagogy proto nabádám k tomu, aby se i oni stavěli k domácím úkolům jako k povinnosti dětí, aby je zadávali dětem a neposílali je přes rodiče. A pokud dítě úkoly neplní, měl by to pedagog řešit primárně s ním. Teprve pokud se situace nelepší a pedagog nevidí jinou cestu, volila bych konzultaci s rodiči, případně setkání dítě + pedagog + rodič.

Rodiče hrají samozřejmě velmi důležitou roli ve vzdělávání svých potomků i v jejich vztahu ke škole. Přebíráním zodpovědnosti a povinností svého dítěte na sebe sama mu však prokazují medvědí službu.

Jak mohou vzdělanosti svého dítěte prospívat mnohem více? Když je vedou k pečlivosti a zodpovědnosti, sami se vzdělávají a považují vzdělání za důležité, rozvíjejí zvídavost dítěte. Když si s ním rádi čtou a přirozeně ho motivují ke čtení, psaní, počítání, poznávání přírody…