Chybí mi soukromí

Přestěhovali jsme se, když jsem nastupovala na střední školu. Finance na úpravu podkroví, mého vysněného království, se využily k úhradě závažnější záležitosti, než je pohodlí. Spím tedy s mamkou v ložnici a otec denně usíná na pohovce v obývacím pokoji.

Kvalitní spánek považuji za základ pohodlí. A soukromí je hned po něm. Ovšem doma nemám ani jedno. Věřím, že nejsem jediná, komu to v naší domácnosti vadí. Mámu mám moc ráda, ale věk, kdy jsem s ní chtěla spát v jedné posteli, už je dávno za mnou. To je jasný. První rok jsem přespávala v obýváku místo otce, jenže ten nechodí spát před půlnocí a v kuchyni, která je s obývákem propojená, si ještě večer dopřává cigarety. To už jsem nechtěla snášet, tudíž přespávám v ložnici.

Přes den se nikam neschovám. Všichni tři sdílíme tu jednu velkou místnost a soukromí má permanentní absenci. Nemůžu si domů ani nikoho pozvat. V době, kdy jsem studovala střední,  jsem to dokázala překousnout. Doma jsem byla dva víkendy v měsíci. Spásou mi byl intr a domov mého přítele. Jistě si řeknete, že na internátě toho soukromí taky moc není. Pokoj ve čtyřech, koupelnu jsme sdíleli v osmi. Ale proto se má přeci člověk těšit na víkend domů, do svého. Já se netěšila, tak jsem jezdila k příteli.

Není úniku

Pak se můj vztah s přítelem rozpadl, dostudovala jsem střední a teď není úniku. Nedokážu se tu uvolnit, pořád jsem ve střehu a neumím vypnout. Ani když jdu spát. Snažím se relaxovat. Třeba ve vaně s vonnými oleji. Venku v přírodě. Ale stále v sobě cítím určité napětí. Už mě nebaví ten neklid a mám pocit, že ho překonám jedině pomocí zařízením vlastního domova, kde budu moct být sama se sebou, nikým nerušená.

Dřív jsem se vždy urazila, řekla svůj názor a odešla. Teď už se prostě ani nezastavuji, neodpovídám. Jenže mám v sobě za tu dobu už spoustu uloženého vzteku.

Opravdu ráda jsem sama. Ne pořád. Ale především doma nechci být nikým pozorována. Co dělám. Proč to dělám. A strašně mě štve obývat jeden dům s otcem. Například předevčírem mi se smíchem sdělil, že vypadám fakt hrozně. Jasně že nevypadám hezky, když mám pocit, že místo mozku mám obří nudli. V krku mě škrábe, jak kdybych spolkla struhadlo. A kvůli bolesti hlavy skoro nespím. S jeho komentářem mi bylo zase o něco hůř.

Dřív jsem se vždy urazila, řekla mu svůj názor a odešla. Teď už se prostě ani nezastavuji, neodpovídám. Snažím se tím zbytečně nestresovat. Jenže mám v sobě za tu dobu už spoustu uloženého vzteku a nejhorší na tom je, že se nemám komu svěřit. Je toho tolik co mám na srdci. Jediný člověk, se kterým jsem řešila cokoliv, je bývalý přítel. Ten už tu není. Spoustu věcí nedokážu říct ani své kamarádce, mamce, sestře.

U mamky je spíš ten problém, že ji nechci ničím zatěžovat a přidávat ji ještě trápením s tím, co trápí mě. Ale i když se nejedná o důvěrná témata, pořád nahlížím na lidi s jistým odstupem. Dokonce jsem rok byla s jedním klukem a ani za ten rok si u mě nezískal důvěru. I k němu jsem chovala odstup. Proč lidem nevěřím? A hlavně mužům. Snažím se najít si důvody, abych s tím něco mohla dělat.

Nedůvěra v rodině

Přednáška 19. listopadu 2024