Chuť k životu

Milá Simono, kladete velmi těžkou otázku. Otázku o životě a smrti, dalo by se říci a nebylo by to přehánění. Vyslovujete vlastně tu samou otázku, již sobě a vaší rodině slovy, vyslovenými i nevyslovenými, pocity zjevnými i skrytými, činy nebo nečiněním klade vaše mladičká neteř: Jak to udělat, aby člověk mohl, uměl žít? Aby chtěl žít, když se mu žít nechce?

Přičemž nechutí žít nemyslím přímočarou touhu umřít. I když vaše neteř nepochybně už myslela i na sebevraždu a nejspíše ne jen jednou – kdo by na ni v její situaci nepomyslel? – a chová se sama k sobě destruktivním, sebepoškozujícím způsobem, kterým si „sahá na život“ nepřímo. Nechutí žít myslím odmítání života nebo ustupování před jeho tíhou.

Neschopnost naladit se na život, jaký je, i se vší bolestí, kterou kromě radostí přináší, se vším těžkým, čemu se nelze vyhnout ani to změnit, zvlášť když toho člověk dostane naděleno bez vlastního přičinění víc než jiní, se vší prázdnotou a nesmyslností, které je bezmocně vystaven. Kde vzít chuť a motivaci žít? Jak chtít žít, když chuť do života nevzniká přirozeně, beze snahy, sama ze sebe, ze žitého života, naplněného smyslem, vůbec plného?

S těmito „otázkami života“ bojuje a škobrtá o ně mnoho dospělých. Co pak má říkat dívka, která zažila spoustu zlého a nenaučila se zatím vytvářet si to dobré sama?

Je mnoho způsobů, jakými se lidé snaží vyřešit tuto těžkou rovnici. Nedobrým, ubližujícím způsobem, ale přece nějak. Někdo se poškozuje. Někdo nejí nebo se přejídá a zvrací. Někdo užívá návykové látky. Někdo se s ubolenou duší uzavře před světem. Někdo zkouší hranice možného a někdo jiný hranice druhých lidí. Třeba tím, že se chová konfliktně a agresivně. A někdo má cukrovku a neužívá inzulín…

Společným jmenovatelem všech těchto způsobů sabotáže života, sebe, rodiny a světa jako dobrého místa k žití je – právě to nežití. Život, který není k žití, existence, která subjektivně není životem. A začarovaný kruh se uzavírá. Ničím si život a takový zničený život si nezaslouží nic jiného než další ničení. JÁ si nezasloužím nic jiného. Kde to ti lidé asi slyšeli…

Přísady zdravého žití

K tomu, aby se náš život mohl přirozeně rozvíjet, abychom jej mohli žít bez velkého přemýšlení o jeho ceně a smyslu, jednoduše naplňujíce onu cenu a smysl každodenním žitím, s jeho pády i vzestupy, tu vesele, tu nevesele, tu obyčejně, tu neobyčejně, ale stále živě, je potřeba několika prostých, ale nade vše hodnotných – a žel vůbec ne samozřejmých – věcí.

Dostali jsme je většinou od svých rodin, od nejbližších lidí. Pokud ne od nich, a přesto jsou součástí našeho světa a naší osobnosti, pak jsme je nejspíš získali v jiných bezpečných vztazích. Nebo jsme je možná načerpali z víry, ze spirituality, z přírody, z umění…

Takovou potřebnou součástí zdravého života, přesněji jeho bází, je například důvěra. Důvěra v život, v lidi, ve vztahy, v sebe. Z takové důvěry s mnohem větší pravděpodobností než při jejím chybění může vyrůst přirozená láska k životu, přirozené tíhnutí ke všemu vitálnímu, krásnému, dobrému, ale také odolnost vůči nedobrému a nehezkému.

Další jsou zdravé hranice. Vnější, mezilidské, vztahové hranice přímo souvisí s naším vnitřním systémem hranic, s jeho stabilitou i schopností přizpůsobit je konkrétním situacím a konkrétním lidem: udělat naše hranice tu propustnějšími, tu je zpevnit, aby se udržela vnitřní rovnováha. Takový malý geopolitický systém v hlavě, spravedlivý i laskavý, otevřený, ale bezpečný. I ten bývá důsledkem zdravého emočního ovzduší a zdravých pravidel v rodině a ve skupinách, jichž jsme byli a jsme součástí.

Umožňuje nám například vydržet frustraci, když se něco neděje tak, jak bychom chtěli. A jindy se naopak nenechat frustrovat a zapojit svou vůli do prosazení našich potřeb. Umožňuje nám říkat ne, když je to pro nás nejlepší, ale také vycítit, kdy by naše „ne“ ublížilo nebo bylo destruktivní nebo když nestojí za to mermomocí si za ním stát – a pak umět říci „tak jo“.

V každodenním životě to znamená například vydržet počkat na věc, po které toužím, nemuset ji mít okamžitě (a tím zároveň být chráněn před různými druhy závislostí), ale také si třeba uklidit pokoj, i když to nepovažuji za podstatné nebo prostě nemám chuť.

Proč si ubližujeme

Každý člověk je jedinečný a každý člověk, který sám sebe poškozuje, to dělá sobě vlastním způsobem. Přesto jsou dvě věci, které u mladých lidí se sklonem ničit a poškozovat sebe a své vztahy často pozoruji: Všechno mohli a nic nemuseli. Rodiče jim to neukázali, nevštípili jinak. Hezky sebereflexivně takovýto typ výchovy nedávno komentoval tatínek jedné dívky, stejně staré jako je vaše neteř: „Ach ano, ta odvaha být rodičem…“

Není to žádná záruka, i děti těch nejlepších a nejobětavějších rodičů, ochotných vzít na sebe nevděčnou roli toho, kdo něco zakazuje a něco vyžaduje, se mohou poškozovat. A naopak životaschopné a životachtivé děti mohou mít ve své historii zcela nanicovatou výchovu, ne‑výchovu či naprostou lhostejnost rodičů. Na každý pád, zdá se, že hranice jsou nevyhnutelná položka zdravého mentálního systému. Stejně jako svoboda překračovat je, když už je „nastavené“ máme. Na prvním místě hranice rodičů nebo pečujících osob a díky nim hranice dětí.

A když už jsem u zjednodušujících generalizací: Děti a mladí lidé a nakonec i dospělí, kteří jakoukoli formou sami sebe ničí, sami na sebe útočí, sami sebe „zabíjejí“, mívají společnou ještě jednu charakteristiku. Bývá v nich spousta agrese, vůle prosadit se, bojovat, třeba i (metaforicky) bodnout, zničit, zabít nebo jen vypustit napětí, zlobit se, vybuchnout – ale té agresi a „agresi“ se nedostává ventilace a uvolnění.

Smůlu mají právě děti povahově prapůvodně, v útlém věku živější, asertivnější, spontánnější, s velkou potřebou prosadit se, nebojící se konfliktu, ochotné bojovat, které ale z různých důvodů tuto agresi a potřebu sebeprosazení otočily do svého nitra. Ale i člověk s přirozeně nepříliš vášnivou povahou, klidný a nekonfrontační, může v sobě nést dost neventilované agrese, pokud tu svou trochu „zla“ nikdy neměl šanci projevit.

Za jeden z úkolů rodičů považuji pomoc dítěti s jeho agresivními vnitřními impulzy. A jsme zase zpátky u hranic. Pevných, ale měkčených laskavostí, zasazených do kontextu rozumění a bezpodmínečného přijímání afektivní individuality dítěte, jeho emočních potřeb. To neznamená nechat dítě házet sebou u každého nákupu v supermarketu o zem nebo se jako rodič nechat dítětem mlátit.

Znamená to rozumět, proč něco takového potřebuje, snažit se to „něco“ měnit, ale přijímat jej i s touto potřebou. A hlavně trpělivě, každý den tu hlídat řád a rodinná či společenská pravidla, tu naopak dovolit afekt vypustit, když jediným negativním důsledkem, který z něj poplyne, bude staré známé „co na to řeknu lidé“… A po většinu času hledat kompromisy někde mezi. A uprostřed všech těch nekonečných kompromisů mít své dítě stále rádi takové, jaké je.

Pomoc mladé duši

To už jsme se ale příliš vzdálily vaší otázce, Simono – snad to nevadí, snad mé širší pojetí tématu zodpoví i otázky jiných lidí s příbuznými dilematy. Vy se ptáte, jak sedmnáctiletou slečnu, která ničí sama sebe, motivovat k tomu, aby to nedělala. A zda je možné, aby po dětství v problematickém prostředí a se vším, co musí nést, má šanci na obyčejný spokojený život.

Na druhou otázku mám jasnou odpověď: ANO. Mnoha lidem s těžkými traumaty v životním příběhu se povedlo najít v životě smysl, harmonii, zdravé vztahy. Mnohým se povedlo, řečeno slovy Freuda, umět „milovat a pracovat“ tak, aby se cítili spokojeně a přijatě.

Na první otázku umím odpovědět jen mnohem abstraktněji: Odpovědí na nechuť dobře a zdravě žít nebývají vysvětlující slova. Slovy, argumenty téměř nikdy nelze vysvětlit věci, které je potřeba cítit, zakoušet, žít. Odpověď na otázku po smyslu života je život sám. Přeloženo do konkrétnější řeči, a neřeknu nejspíš nic, co byste vy všichni, kdo chcete slečně pomoci, nevěděli: Musí chtít ona sama. Sama v sobě musí objevit motivaci, chuť, sílu.

Naštěstí jí v tom objevování lze zásadně léčivě pomoci. Umí to dobří psychoterapeuti. Umí to fungující, milující rodina, která je bezpečným zázemím, ale také důkazem, že žitý život může být smyslem sám o sobě. Protože jsou v něm lidé, kterým lze důvěřovat, vztahy, v nichž lze být sám nebo sama sebou, včetně vlastní agresivity, kterou se časem naučíme přetvářet ve vitalitu, zdravou touhu pro seberealizaci – anebo prostě budeme občas výbušní a zlí a naši blízcí nám to prominou.

Bude to tím jednodušší, čím více se rodině a blízkým povede vypořádat se s vlastními traumaty, žít spokojeněji, zdravěji, bez zhoubného sebeničení. Pokud toho vlastní rodina není schopna, může vždy povzbudit a podpořit mladou slečnu v jejím právu najít si svou cestu mimo její rámec.

Vaše neteř a vy s ní to nebudete mít lehké. Ale je velká naděje, že (zejména s dobrým terapeutem a v láskyplném prostředí) se mladé dívce povede proměnit to, co ji léta nutí podkopávat vlastní vůli a ochotu žít, v energii a touhu po životě. S bojem i bez, s hněvem i bez, se svobodou bytí a s hranicemi, které je třeba respektovat. I s diabetem na inzulinu, i se stopami traumat z dětství. I s občasnými pocity beznaděje, i s prchavými myšlenkami na smrt.

Moc vám všem přeji štěstí, trpělivost a lásku. Léčivou lásku k člověku, lidem a lásku k životu zejména.