Chronická oběť

V každém dětském kolektivu se najdou jedinci, kteří jsou více či méně oblíbení. Oblíbené děti mají vliv na ostatní ve skupině, ostatní je považují za vzor, u neoblíbených je to naopak. I pracovním kolektivu máme kolegyni, která je vtipná, pohotová a všem sympatická, vedle kolegy, který se drží stranou od ostatních a na jeho názor málokdo dá. To nám přijde celkem pochopitelné. Skoro každá skupina lidí má takové jedince.

Šikana je ale něco jiného. Jde o sociální nemoc kolektivu, kde není místo pro empatii ani respekt. Nejde už jen o oblíbenost a neoblíbenost, ale o závažné narušení soukromí a osobních práv druhého.

Legrace, škádlení, nebo šikana?

Najít přesnou hranici, za kterou se určité chování už nazve šikanou, je složité. Rozdíl bývá hlavně v tom, jak celou situaci děti vnímají, jak na ně působí. Legrace je, když se smějí všichni. Vypravěč i posluchači považují vtip za srandovní a předmětem není nikdo ze zúčastněných.

Škádlením nazýváme legrácku, která se už týká konkrétní osoby, ale je myšlena mile. Například když chceme, aby druhý nebyl tak skleslý, uděláme na něj legrácku, aby se nebral tak vážně. Důležité je, že škádlení přijde vtipné i dotyčné osobě a role protagonistů se mohou kdykoli beze strachu vyměnit.

U šikany oběť „vtípky“ nevidí vůbec zábavně a naopak se jí osobně velmi dotýkají. Šikana je jednostranná, jsou přehlížena práva šikanovaného, který cítí stud, ponížení, nerespekt či strach. Dospělý – rodič nebo učitel, který není v dětském kolektivu přítomný neustále, může snadno jednání vyhodnotit nesprávně.

Agresor potřebuje demonstrovat svou moc před publikem. Tím dosáhne jakéhosi zvráceného respektu.

Šikana je opakující se dlouhodobé chování se záměrem ublížit. V případě velmi krutého zacházení tak označujeme i neopakující se událost. Psycholog Pavel Říčan šikanu definuje jako „tělesné, psychické nebo kombinované ponižování, případně týrání jedinců jinými, nejčastěji ve vrstevnických skupinách, původci bývají jedinci tělesně silnější, starší, vyspělejší či v početní převaze.“

Šikana je problém celé třídy, nejen agresora a oběti. I přihlížející spolužáci jsou do šikany zatažení, má na ně vliv, může jim způsobit trauma. Velmi často se stává, že se jedinci identifikují s agresorem, protože se ho bojí, a tak se do akce zapojuje čím dál více dětí. Je velmi důležité, ale ne vždy snadné, šikanu podchytit v začátcích jejího bujení.

Proč je někdy obtížné šikanu odhalit? Pokud se podíváme na školní třídu jako celek, agresor potřebuje demonstrovat svou moc před publikem. Tím dosáhne jakéhosi zvráceného respektu. Veřejným předváděním šikany si zajistí, že ostatní budou mlčet ze strachu, aby se jim nestalo něco podobného jako oběti. Agresor toho využívá a svou sílu demonstruje čím dál více – ve skutečnosti i proto, že se obává, aby se na jeho činy nepřišlo.

Rozdělení moci

Děti se učí především zkušeností. Vidí, jak mezi sebou řeší konflikty dospělí, ať už to jsou autoritativní rodiče, učitelé nebo sourozenci. Velmi často jsou svědky nerovných vztahů, kdy jeden má nad druhým převahu. Mezi agresorem a obětí je klíčový rozdíl v tom, kdo je mocný a kdo bezmocný. Vztah je nerovný, nerespektující.

Pak se může stát, že dítě přijme za své, že bude také tím, kdo má navrch. V mnoha jiných případech v životě je iniciátor šikany „podřízeným“ a díky ubližování druhému alespoň někdy „vítězí“. Druhé dítě, v tomto případě oběť šikany, se zase ze strachu či poslušnosti naučí k věcem nevyjadřovat, nechat si vše líbit a nenaučí se být v kontaktu se svými emocemi a pocity, aby si dokázalo včas uvědomit, že se mu daná věc nelíbí, není správná, a aby se adekvátně bránilo. Často jsou oběťmi šikany také děti z rodin, kde jsou rodiče úzkostnější a své děti velmi opatrují. Ty se pak nedokážou prosadit.

Není vhodné hned s horkou hlavou napochodovat do školy a uličníkovi za naše dítě vynadat. Domluvme se s naším synem či dcerou, jaké kroky podnikneme, a nedělejme nic za jejich zády.

Role agresora i oběti mají často překvapivě mnoho společného. Často se oba nacházejí v obtížné životní situaci jako je stěhování, úmrtí v rodině, rozvod rodičů, frustrace atd. Agresor se v daných situacích šikanou odreagovává, na straně šikanovaného je riziko v tom, že v zátěžových situacích se dítě stává zranitelnějším a snadnějším terčem svých spolužáků.

Jak poznat, že je moje dítě šikanované?

Bývá méně časté, že hned na počátku šikany za námi dítě přijde a řekne: „Ubližují mi ve škole.“ Pravděpodobněji se stává, že je dítě nápadně unavené, častěji nemocné, z ničeho nic se mu nechce do školy, potřebuje čím dál více peněz, chodí domů hladové, i když mu dáváme svačiny atd.

Děti mohou mít spoustu důvodů, proč neříct pravdu – pocit studu, viny, neschopnosti poradit si sám atd. Dítě může pouze naznačovat, že je šikanované, a tím testovat naši reakci. Pokud zachováme klid a zároveň nebudeme jeho náznaky přehlížet, spíše bude mít odvahu svěřit se.

Co dělat, když zjistím, že moje dítě je šikanované?

Nesmírně důležité je pokusit se zůstat v klidu i přes to, jaký strach o své dítě pocítíme. Nesnažme se celou věc bagatelizovat tím, že jde jen o dětské šarvátky. Je vhodné nechat dítě vypovídat, vyslechnout ho a doptat se na podrobnosti. Když bude mít pocit, že nás jeho situace a pocity zajímají, máme větší šanci, že se dozvíme více. Děti potřebují vědět, že jsme na jejich straně. Kdo nese odpovědnost?

Přednáška 24. října 2024