Chovat se sám k sobě slušně

Kdyby měla zaznít nějaká obecně platná rada k tomu, co lidem pomáhá být v životě spokojenější, většinou by to byla rada druhu to se snadno řekne, ale těžko udělá.

Určitě se na světě má líp člověk, který…

• má sám sebe rád nebo prostě sám sebe přijímá i s nedokonalostmi
• dovede rozpoznat své potřeby a dovede se o ně postarat nebo si říct o podporu druhých tak, že mu porozumí
• vnímá, že má jako člověk hodnotu
• žije opravdově a nelže sobě ani druhým
• věří, že může ovlivnit svůj život, a ustojí zodpovědnost za svá rozhodnutí

Jenže každému je asi jasné, že získávat takové kvality může být nikdy nekončící, dlouhá a někdy nelehká cesta, zvlášť pokud jste k tomu dosud neměli v životě zrovna nejlepší předpoklady. Psychologie má k dispozici jen málo expertních lékařských rad typu dejte si třikrát denně Paralen a vyhýbejte se průvanu.

Jistě můžete nejistému člověku říct „člověče, prostě si víc věřte“ a závislému „tak ten pervitin neberte a všechno bude lepší“. Ale ani v nejmenším jim to nepomůže, protože nemají jak se takovou radou řídit. Mají pravdu, když říkají „kdybych věděl, jak na to, tak tu nesedím“. I když je současně fakt, že na to nikdo jiný než oni sami přijít nemůže.

Jedna obecná věc se ale poradit přeci jen dá. Buďte sami na sebe hodní.

Chovat se sám k sobě slušně znamená třeba…

• vnímat, co potřebuji, co mě těší, co mi dělá radost – a dělat takové věci pro sebe
• mluvit k sobě laskavě ve vnitřních dialozích
• když mi není dobře, umět zachytit, co se mi děje a co by mi pomohlo

Pro někoho je vůbec o sobě dobře smýšlet úplně nová zkušenost. Lidé se často bojí, jestli není sobecké nebo namyšlené sám sebe pochválit nebo se starat o vlastní potřeby. Ve skutečnosti je to spíš tak, že péče a zájem o sebe je životní nutnost. Jinak snadno vyhoříte, onemocníte nebo se budete trápit ve vztazích.

Když se sebou máte dobrý vztah, staráte se o sebe tak nějak automaticky. Protože starat se o to, co máme rádi, je docela přirozené. I když sami sebe ale zrovna teď vlastně moc nemusíte, má smysl učit se slušnému zacházení se sebou. I kdybyste to dělali jen proto, ať je pro vás život snesitelnější. Nebo ať jste vy snesitelnější pro své okolí. Navíc je dobrá pravděpodobnost, že když někdo změní své zacházení se sebou, odrazí se to i do jeho postoje k sobě.

Říkáte si: Dobrá, ale jak se do toho pustit? Zase jsme u toho, že každý musí najít svoji cestu. Ale možná vás inspiruje, co často pomáhá druhým. Začněte třeba tím, že si zmapujete, co ve vašem životě funguje. Pro začátek stačí se nad tím zamyslet.

• Co vás těší?
• Co rádi děláte, co vás baví?
• U čeho si odpočinete?
• Kde je vám dobře?
• S kým je vám dobře?
• Kteří lidé vás podporují?
• Na co nebo na koho se můžete spolehnout?
• Za co jste v životě vděční?
• Z čeho máte radost?
• Jaká maličkost vás umí potěšit nebo uklidnit?
• Na co v sobě se můžete spolehnout?
• Jaké jsou vaše vnitřní zdroje?
• Co už jste dokázali, co se vám povedlo?
• Co se vám povedlo dnes?

Může být fajn si to napsat. V prvním kole vás možná budou napadat ty nejzjevnější věci – nebo naopak nic moc. Ve druhém se můžete zkusit zamyslet nad naprostými drobnostmi. Že máte radost, když na vás svítí sluníčko, když se vám povede uvařit dobrou večeři nebo když si na trhu koupíte jahody.

I když už budete přesvědčení, že dál nevíte, dejte tomu ještě chvíli. Spousta věcí může být tak samozřejmých, že vás na první zamyšlení ani nenapadnou.

Někomu pomáhá si to všechno rovnou nakreslit.

Jak vypadá vaše síť podpory?

Je na to jednoduchá technika. Začnete odpovědi na položené otázky zakreslovat do něčeho jako je mapa. Libovolným způsobem. Někomu vyhovuje dát si na jednu hromádku činnosti, na druhou lidi, na třetí třeba vnitřní zdroje. Jiní malují podle vzájemných vztahů, začnou od nejbližších lidí, pomalu jdou ke vzdálenějším, ale důležitým přátelům, a mezi to si kreslí související činnosti a prostředí.

Vznikne vám něco jako mapa dobrých věcí ve vašem životě.

Pracovat se s ní dá různě. Můžete si ji schovat, a když potřebujete, připomenout si své zdroje. Podívat se, komu byste mohli napsat, zavolat nebo s ním zajít popovídat. Nebo si ve volné chvíli vybrat z mapy nějakou činnost, do které byste se mohli pustit nebo kterou byste si mohli naplánovat.

Když nevíte, co vás těší, zkuste na to jít přes monitorování dní

Když se člověku zrovna moc nedaří, někdy není jednoduché všimnout si něčeho pozitivního. Co hůř, s postupujícím špatným obdobím je běžné přestat dělat to, co vás dřív dobíjelo, protože na to nemáte energii nebo protože vás už prostě netěší ani to.

Tehdy může zabrat jít na to pomocí pozorování. Jednoduše sledovat sám sebe v průběhu dne a všimnout si, kdy je vám třeba jen o maličko líp. Nebo kdy se cítíte dobře, uvolněně, spokojeně. Kdy si věříte o kousek víc než jindy. A nebo si večer zpětně projít den, od rána do večera, událost po události, a vzpomínat. Třeba si uvědomíte i to, co jste udělali s nepříjemnými situacemi, jak si je sami dokážete zhoršit nebo zlepšit.

A zase si to můžete zapsat. Začne vám tak vznikat něco jako kuchařka pozitivních situací. Ještě lepší je, když si o tom můžete s někým popovídat a zjistit víc o tom, co mají ty dobré chvíle společného a jak to můžete využít.

Pěstujte ohleduplné vnitřní dialogy

Spousta lidí k sobě mluví tak, jak by nikdy nemluvila k cizímu člověku. Je dost jednoduché začít sám sebe soudit a hodnotit, po nějaké chybě nebo nepříjemné situaci si říct já jsem fakt blbej nebo to bylo trapný, co si teď o mně musí myslet.

Zatím nejjednodušší pomůcka, o které jsem slyšela, je technika To se mi moc nepovedlo.

Je to jednoduché. Když uděláte chybu, zaplašíte automatické já jsem blbec větou to se mi moc nepovedlo. Pokud takto svoji činnost komentujeme nahlas, pak i v tom slovním komentáři. Líp se to trénuje s kamarády, kteří jsou do toho zasvěcení a zkouší to taky. Hodnotící komentář vám ze začátku naskočí dřív, takže to většinou vypadá jako: Já jsem blbá… totiž, to se mi moc nepovedlo!

V čem je to lepší? V tom, že za chybu neodsoudíte celého člověka. Trénujete vědomí, že se vám může něco nepovést, ale jiné věci se vám povedou. Že i s chybou jste pořád ještě hodnotný člověk. A postupem času se vám dost možná začne stávat, že blbce rovnou přeskočíte.

Takových poselství si můžete vymyslet víc. Slyšela jsem třeba tohle se dalo udělat i jednodušeji, neboj holka, i tímhle projdem nebo mírně paradoxní, ale přátelské buď na sebe hodnej, vole.

Lepší než sto rozvojových knih je poslouchat se – teď

Spoustě lidí pomáhá mít vytvořenou jakousi databázi věcí, po kterých můžou sáhnout, když mají špatný den nebo pro sebe jen chtějí udělat něco příjemného. Činností, které zaberou pět minut a pomohou jim cítit se o kousíček líp. K takovému zmapování vám pomůžou i různé výše popsané techniky.

A taky článků na toto téma najdete na internetu tisíce. Nápadů, že máte zavolat kamarádovi, udělat si rituály, vylepšit něco na svém domově nebo poprosit přátele ať pro vás připraví nějaké překvapení.

Takové tipy jsou skvělé pro inspiraci a všechny ty doporučované věci vám skutečně mohou velmi pomoci. Ale pokud vám takové rady zrovna nepadnou do vašeho rozpoložení a přemýšlení, nejspíš si je jen přečtete a zase zapomenete.

A tak je nakonec asi vůbec nejlepší nesnažit se laskavost k sobě samému vyčíst v knihách, ale prostě se začít víc ptát sebe sama. Jak mi je, co by mi teď pomohlo, na co mám teď chuť. A tím se kruhem vracím ke včerejšímu článku o spontaneitě.

A když nevíte a když se to nedaří, pořád ještě se dá vrátit k ohleduplnému dialogu: „A jéje, ty vážně nevíš, co teď potřebuješ, viď. No, to nevadí. Tak se tím nestresuj, dáme tomu chvilku a uvidíš.“