Chodit na terapii: odvaha, …
Změna může někdy vypadat jinak, než na začátku očekáváme.
Pracuji jako psychoterapeut a opakovaně se u svých klientů setkávám s pocity studu nebo trapnosti za to, že psychoterapii podstupují. A co vy? Zkuste si představit, že chodíte k psychoterapeutovi. Jaké by to bylo pro vás? Jak byste se cítili před přáteli, v rodině, v zaměstnání? Třeba do terapie skutečně chodíte nebo jste chodili. Jak se cítíte nebo jste se cítili před ostatními? Možná jste s tím „v pohodě“, ale dovedu si představit, že ne pro každého (a ne před každým) je snadné o takové zkušenosti mluvit, sdílet ji, být v tom otevřený. Mohou se objevit obavy z toho, co by na to ostatní řekli, jak by reagovali, co by si mysleli.
O každé oblasti existuje nějaké obecně rozšířené povědomí. Stejně tak u psychoterapie. Individuální pohledy se mohou různit, nicméně je tu určité nastavení, tendence, vliv, který ve společnosti určuje, jak na danou oblast lidé pohlížejí, jak o ní přemýšlejí a mluví. Někdy se tomuto nastavení říká diskurz. Diskurz spojuje asociace a chápání určité oblasti a vychází z aktuální doby.
Zkusme se zamyslet, jak asi mají lidé sklon chápat psychoterapii.
- Je to léčba bláznů?
- Je to služba pro ty, kdo něco nedokázali zvládnout sami?
- Je to forma rozvíjení se?
- Je to věc užitečná k tomu, abychom z „nenormálů“ dělali „normály“?
- Je určena lidem, kteří selhali, jsou slabí nebo přecitlivělí?
- Je to práce pro ty, kdo neumí nic jiného než dělat hmm, hmm (a ještě za to mají zaplaceno)?
- Je to obor, který pomáhá lidem žít lépe a vyrovnat se s tím, co je potkalo, co je aktuálně trápí?
Řekl bych, že obecné povědomí je spíše stigmatizující. Je prostě snadnější říct, že chodím každý týden plavat a dělám tak něco pro své tělo, než že chodím každý týden ke svému terapeutovi a dělám tak něco pro svou mysl.
Co nám dospělí neřekli
Překvapuje mě, jak často se lidé cítí hloupě za to, že psychoterapii využívají, jak se stydí nebo je to pro ně známkou osobního selhání. Po ulicích chodí lidé s různými osobními potížemi a trápeními, radostmi a starostmi. Všichni se během života setkáváme se situacemi, které vyžadují, abychom se s nimi vyrovnali, překonali je, našli skrze ně cestu. A ne všichni jsme získali během svého života dostatek výbavy, která by nám pomáhala obtíže překonávat.
Naučili nás počítat, ale ne počítat s tím, jak těžké to někdy může být. Naučili nás číst, ale ne číst v mezilidských vztazích.
Ne vždy máme rodiče, kteří nám dali dostatek lásky a pozornosti k tomu, abychom se o tento vklad mohli později opřít. Možná měli dost co dělat sami se sebou. Nejspíš se snažili, co to šlo, v rámci svých možností, a zbytek je na nás. Ani ve škole nás nenaučili mnoho o tom, jak zvládat všemožné situace, se kterými se v životě setkáváme. Naučili nás počítat, ale ne počítat s tím, jak těžké to někdy může být. Naučili nás číst, ale ne číst v mezilidských vztazích. Učili jsme se chápat historii lidstva, ale nikdo nás neučil chápat naši vlastní historii a to, jaký dopad má na naši přítomnost.
Proto je na místě mít k dispozici prostředky, které to, co nám k vyváženému žití chybí, mohou doplnit. Může jít o dobrou literaturu věnující se lidskému růstu, oporu v přátelích, sebezkušenostní a rozvojové kurzy a skupiny, získání rozhledu díky cestování – a také o psychoterapii.
Cesta ke změně
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..