Chci ti rozumět

Možná znáte pocit, když vám druhý člověk naslouchá. Když vás přijímá s jakýmkoliv názorem, který vyjádříte. Ta úleva. Můžu si to myslet. Můžu to tak mít. Neznamená to, že jsem pro druhého člověka špatně. Jen teď hledáme společnou cestu. On/ona to může mít jinak a je to v pořádku. I tak si můžeme naslouchat a rozumět.

Ne nadarmo Carl Rogers a jeho následovníci zmiňují akceptaci neboli přijetí jako zásadní pro terapeutickou léčbu. Přijetí dokáže hojit. V těchto chvílích máme vedle sebe skutečně naslouchajícího člověka. Trpělivého. Ochotného na chvilku pohlédnout na svět očima druhého. Přijímající člověk neodsuzuje. Je otevřený tomu, jací jsme.

Zní to krásně. Ideálně. Vlastně i náročně. Zřejmě je důvod, že mnoho lidí vyhledá terapeuta či psychologa, aby si tento pocit dopřáli. Pravdou je, že v běžném životě mnozí mají podobných chvil jak šafránu. A někteří dokonce žijí uvěznění ve vztazích, kde mohou říkat jenom něco. Mohou být jenom nějací, jinak je zle. Jsou přehlíženi, ignorováni, či dokonce odsuzováni. Jako třeba Meda.

Nechci to vůbec poslouchat

Štve mě. Hrozně mě štve. Tohle prostě nemá řešení. On se se mnou vůbec nechce bavit. Za něj je všechno v pořádku. Víte, jak je to pro mě těžké? Pokaždé, když to téma vytáhnu, prostě odejde. Vůbec mě nechápe. Podle něj je zkrátka normální skrblit každou korunu. Já už se skoro bojím říct, že jsem si koupila něco na sebe.

I když vydělávám, skoro jako bych byla nesvéprávná. Že prý máme společnou domácnost. No jasně že máme, ale přece nebudeme žít takhle asketicky. Buď opakuje svoje fráze, nebo mlčí. A když na něj začnu tlačit, tak prostě odejde. Můžeme spolu mít vůbec vztah? Co až přijdou děti, když si v tomhle nerozumíme?

Meda by tak moc chtěla mluvit, sdílet, diskutovat, ale druhá strana je uzavřená. Jistá si ve svém názoru a svém jednání. Nechce nic měnit. Meda neřeší takovou zapeklitou komunikační situaci sama.

Plno témat, vztahových i společenských, může být třaskavých. Někteří se o nich vůbec nechtějí bavit, aby náhodou nevyvolávali zbytečné konflikty. V blízkých vztazích na ně ale často dojde řeč: peníze, politika, válka, covid, výchova dětí, pravidla úklidu, styl trávení volného času a mnoho dalších. Jsou to témata, kde hovor někdy vázne. Kde je těžké hledat porozumění a lidé, kteří jinak čelí životním strastem pospolu, stojí proti sobě.

Stejně jako mluvíme o konfliktech, sporech a nedorozuměních, je dle mého názoru potřeba mluvit i o toleranci, vlídnosti, kompromisech a naslouchání.

U případu Medy vás možná napadlo: No tak to má holka smůlu. Jestli se ten její nechce bavit o penězích a je zkrátka jistý ve svém názoru, nic s tím neudělá. Prostě se s tím musí smířit nebo jít dál. Holt může přistoupit na jeho pravidla, nebo si to dělat po svém. Nic s ním nezmůže…

V některých případech jsme opravdu radikální: buď musím vyhrát, nebo nemá cenu s druhým diskutovat. Některá témata neotvíráme nebo otvíráme až přímo v konfliktních situacích. Jako by prostor k obyčejné diskuzi a sdílení názorů zmizel. Namísto zájmu (Kdo ví, proč má tenhle člověk takový radikální postoj? Co ho k tomu vede? Neobává se něčeho? Jaké jsou jeho zkušenosti? Čím to, že se o tom nechce bavit?) dáváme druhým jasné stanovisko (Já to mám takhle, a jestli to máš jinak, je to špatně!).

Nebo vás možná u Medy napadlo: Chudák holka. Ona by to chtěla řešit, ale její přítel nechce. Má to těžké a možná i neřešitelné.

Dle mého názoru je však ještě brzy soudit. Co konkrétně vlastně Medě vadí? Co by potřebovala? Čeho se bojí ona a jaké jsou její zkušenosti? Jak vlastně se svým přítelem mluví o svých obavách? Kdy, při jaké příležitosti spolu diskutují? Jakým způsobem začíná Meda rozhovor? Kdy dochází ke konfrontaci?

To jsou velmi důležité otázky. Pokud řešíme obdobnou situaci, i nám samotným mohou dát zajímavou perspektivu.

V konfliktu

Mnoho konfliktů vzniká v nevhodných situacích. Pominu‑li teď sociální sítě a budu‑li se soustředit pouze na nedorozumění odehrávající se tváří v tvář, častokrát se hádáme v okamžicích, kdy jeden nebo druhý je vyčerpaný, hladový, nevyspalý nebo prostě jen zrovna v mysli řeší něco jiného.

Možná si snadno představíme, že zrovna řešíme obtížný pracovní problém. Jsme ponoření ve svých myšlenkách a v tom okamžiku slyšíme výčitku: To vážně nemůžeš přestat pracovat alespoň na chvíli? Neuděláš si na mě čas ani takhle odpoledne? Víš, jaké to pro mě je? Ty se chováš tak sobecky! Pořád jen práce, práce, práce a já nic! Všechno doma musím řešit já…

Možná je pracovní nasazení jednoho z partnerů opravdu závažné téma k diskuzi. Možná opravdu ohrožuje vztah a je potřeba o něm mluvit, ale načasování se zdá být v tomto případě víc než špatné. Namísto otevřené diskuse, kdy jeden nebo druhý má možnost mluvit o svých pocitech, sdílet myšlenky nebo konstruktivní návrhy, stává se z toho přestřelka výčitek, obvinění a někdy i ultimát.

Takže, co tedy vlastně dělat pro větší porozumění? Pro lepší naladění mezi dvěma partnery?

Dalo by se skoro říct, že je to spíše komunikační přístup k druhému člověku. Namísto výčitek v duchu „vadí mi, že to nemáš jako já“ k druhému můžeme přistoupit se zvědavostí: Chci se dozvědět, proč si to takhle myslíš, proč to tak máš. Chci vědět, co se u tebe v životě děje. Z čeho vznikl tento názor. Chci vědět, co je na pozadí našeho konfliktu. A stejně tak i já ti chci říct svůj úhel pohledu.

Meda má pocit, že jí přítel vůbec nenaslouchá. Že ani nemá možnost vyjádřit svůj stísněný a nepříjemný pocit z neustálého šetření každé koruny. Cítí se pod drobnohledem, nekompetentně. Měl však její partner možnost vyjádřit své obavy? Jaký je důvod jeho spořivosti? Co je jeho zkušenost? Jaký má k šetření důvod? V čem vyrůstal a na jaký přístup byl zvyklý z domu?

A stejně tak, pokud by se konflikt týkal pracovního nasazení. Je objektivní důvod k velkému pracovnímu vypětí? Je potřeba řešit nějaký urgentní případ? Co vlastně pro partnera práce znamená? Proč si nechce odpočinout?

Zajímáš mě

Možná zde cítíte jisté rozvolnění. Namísto útočných výroků vyjadřujeme zájem. Ptáme se, v jaké situaci je náš partner, kamarád, kdokoliv, s kým se dostáváme do křížku. Zajímáme se o důvody a tím vyjadřujeme i přijetí. Nechci hned soudit, že to máš jinak. Řekni mi víc. Je pro mě důležité vědět, proč si to takhle myslíš, proč to v životě takto máš.

Jedno psychologické rčení praví: Každé chování má svůj smysl, známe‑li jeho původ. Možná Medin partner zažil krušné dětství. Možná je zvyklý šetřit, aby přežil. Třeba má velké obavy o budoucnost, chce šetřit pro své děti… Kdo ví. Zatím ani Meda neví. Ale teď je rozhodnutá to zjistit. Dozvědět se tím o svém partnerovi víc. Pochopit jej. I když se třeba v jeho způsobu spoření a utrácení nic nezmění, Meda mu možná víc porozumí.

Načasování a zájem jsou důležité věci. Stejně tak je dobré druhého nezahrnovat prohlášeními typu: vždycky, nikdy, jenom já/jenom ty, ty jsi takový a tak dále. Je jedině k užitku vyjadřovat své pocity, názory, postoje a zkušenosti. Držet se u sebe. Já to tak mám. V tomto případě jsem se cítil/a… Mně osobně je nepříjemné, nepohodlné… Je mi úzko, smutno, když se děje…

Meda zvolila pro příští hovor o penězích čas víkendové procházky po společné snídani. Ví, že tehdy je její přítel nejuvolněnější. Není ponořen v pracovních problémech a není vyčerpaný jako v běžný všední den. Diskuze proběhla zcela jinak. Dozvěděla se plno informací, které doposud netušila, a měla možnost mluvit i o svých pocitech. O potřebě užívat si každý den svého života a nehledět na každou korunu, jelikož vyrůstala v duchu životního motta peníze budou, my nebudeme.

Meda i její partner k sobě byli o něco blíž. Nesdílí stejný názor a pohled, ale vzájemně se mohli obohatit. Přístupem, zkušeností, lehkostí a zároveň zodpovědností.

Hledání společné cesty

A teď zpátky do našich životů. Do konfliktů a nedorozumění, které můžeme prožívat v práci, doma, v našich vztazích blízkých i vzdálených. Mnohdy není lehké najít společnou cestu, kompromis. Sdílet svůj postoj, názor nebo pocit a neprožívat odsouzení či opovržení.

Možná bude dobré, když se nejprve zamyslíme nad sebou. Jak my projevujeme ostatním zájem a přijetí? Kdy nejčastěji se dostáváme do konfliktu a s kým? Zajímáme se o kontext, o pozadí, důvody? Zajímáme se o člověka, který stojí „proti nám“?

Někdy k tomu nemáme příležitost – člověk nám vejde do života jen na okamžik a nemáme možnost zjistit žádný z důvodů jeho chování. Ale v mnoha případech, a zvláště v těch, na kterých nám hodně záleží, jsme si s lidmi velmi blízko. Jedná se o naši rodinu, partnery, kamarády či kolegy, se kterými prožíváme konfliktní situace.

Třeba příště, až konfliktní situace opět přijde, namísto bojovného postoje zkusme pocitově druhého obejmout. Zajímat se. Přijmout ho i s odlišným postojem, myšlenkou, pocitem, než máme my samotní. Můžeme zkusit namísto odmítnutí či odsouzení projevit náklonnost: Máš to jinak. To nevadí. Klidně mi to řekni. Nebudu tě soudit. Budu rád/a, když též budu moct vyjádřit svoje myšlenky a pocity, a uvidíme, kam nás to společně povede.

Mezilidské vztahy mohou být obtížné. Nemám rozhodně ambice tímto článkem napravovat složité konflikty plné bolestné historie. Spíše nabídnout trochu jiný přístup – nadhled nebo perspektivu, že existuje jiná cesta než ta přesvědčovací, útočná či manipulativní.

Možná je to cesta, kdy my sami děláme první krok ve vstřícnosti, toleranci a vlídnosti, aniž bychom to čekali od druhého člověka.