Chcete zkusit drogu?

Každý den se setkávám s desítkami lidí, těmi úplně nepoznamenanými jakoukoliv zkušeností i těmi, kteří mají za sebou dobrou půlku života. Lidé jsou neuvěřitelně rozmanití, podléhají různým vlivům, doufají, přemýšlejí… ta různorodost mě vždycky překvapí.

Kdyby za mnou přišel kterýkoliv z nich (nemyslím ty úplně nejmenší) a ptal se mě, co si myslím o drogách a jestli je mají vyzkoušet, nenarazili by zrovna na zastánce experimentů. Vyprávěla bych jim můj vlastní příběh a nechala pak samozřejmě na nich, ať se rozhodnou.

Nejprve bych se Kačky, Ríši, Martina, nebo jak by se jmenoval, ptala po důvodech. Proč? Většina by mi asi řekla, že jen tak z blbosti, touhy vyzkoušet něco nového. Dobrá půlka těch Ríšů a Kaček už přitom má na své duši nějaký ten šrám a stín, většinou z domova, a vidí v drogách únik před touto skutečností.

Mladá a pitomá

Co bych jim tedy řekla ? Řekla bych jim, že když jsem byla prcek, tak jsem samozřejmě byla taky pěkně pitomá, což jsem tedy pořád, ale možná trochu míň. Chtěla jsem vyzkoušet nevyzkoušené, vždyť to dělají všichni, tak co? A moje proč? Oba uvedené důvody: zvědavost, ale také snaha uniknout z nekonečných školních povinností i z možných stínů a šrámů na mé duši.

Vůbec si nepamatuji, jestli jsem kdy s měkkou drogou měla hezké zážitky, pocity vznášení, splynutí s přírodou… pamatuji si jen ten horor, který jsem zažila, když jsem si chtěla udělat hezké odpoledne. A budu si jej pamatovat do smrti.

Všechno, od požití marihuany až po ocitnutí se uprostřed bílých stěn, mohlo trvat tak tři čtyři hodiny.

Byl hezký dubnový den, jeden den ze svaťáku. Odjela jsem na chalupu s tím, že dopiluju poslední maturitní otázky. Udělala jsem si čaj, ohřála oběd, připravila na stůl skripta, že zpracuju Karla Hynka. Jo, Karel Hynek, všechno to viděl, co přišlo potom.

Místo pohody pád do hlubin

Co ještě chybí k úplné pohodě? Nějaká dobrá nálada, ne? Tak trocha marihuany. Vše ale dostalo úplně jiný spád. Žádná povznesená nálada, žádná inspirace. Tvrdý pád do hlubin. Dodnes moc nevím, co se proboha dělo. Přišel úplný black out: chvílemi jsem se probouzela z bezvědomí a zjistila, že jsem úplně na jiném místě, než jsem byla před chvílí.

Pohybovala jsem se po chalupě a nevěděla o tom. Dost mě to vyděsilo – tý jo, nevím, co dělám, až se příště probudím, tak budu třeba kde? Na hraně skály? Támhle v lese? Co když mě tam pak nikdo nenajde ? Hodně mě to vyděsilo.

Mobily ještě nebyly, tak je to dávno, celých patnáct let. Jak se dostat k nějaké pomoci? Bylo mi jasné, že na chalupě a sama za takových okolností opravdu zůstat nemohu. Šla jsem za nejbližším sousedem a ten mi zavřel dveře před nosem, když jsem mu řekla o pomoc. Aha, tudy cesta nevede. Tak si někoho stopnu, aby mě odvezl do města. Uf, povedlo se.

Praktický venkovský doktor. Vysvětlila jsem mu, co se stalo a že chci o tom s někým mluvit, asi snad na psychiatrii, nebo co. Zeptal se mě, kde mám kartičku pojištěnce.

Už jsem ale neříkala, že potřebuji pomoc, jen že chci svézt. V autě jsem měla opět nepříjemný pocit, že padám někam hodně hodně hluboko, ale byla jsem v nějaké situaci, něco se dělo, a tak moje vědomí zůstávalo se mnou. Ve městě jsem šla do nemocnice, že se nechám hospitalizovat.

Ale ouha, praktický venkovský doktor. Vysvětlila jsem mu, co se stalo a že chci o tom s někým mluvit, asi snad na psychiatrii, nebo co. Zeptal se mě, kde mám kartičku pojištěnce! Chtělo se mi křičet: ksakru, já zrovna prožívám nejhorší můru svého života, vůbec nevím, co se sebou, a vy chcete co?

Bože, udělaly se mi mžitky před očima, tak holt jinak. Sehrála jsem scénku jak vystřiženou z filmu: „Pane doktore, já vidím myši a ony jsou bílý a všude tu běhají a je jich tu spousta!“ Asi byl můj herecký výkon dobrý – už neváhal a posadil mě do sanitky. Před námi padesát kilometrů.

Přednáška 19. listopadu 2024