Chce mě změnit

S manželem jsme pět let a je to nejvíce pečující a spolehlivý partner, kterého jsem kdy měla, napsala nám do redakce čtenářka Míša. Ale čím dál víc mě vnitřně ničí jeho neustálý tlak, abych byla (dostatečně) šťastná. Říká, že jeho smyslem je, aby mě učinil šťastnou, a skutečně toho pro mě dělá hodně, někdy i na svůj úkor. Zároveň mě pořád jako pod drobnohledem pozoruje, jak se tvářím a jestli vypadám dostatečně šťastně.

Cítím se být v hrozném tlaku, vnitřně mě to od něj odcizuje a přistihuji se, že před ním začínám nasazovat masku à la americký úsměv. Když s ním o tom mluvím, nerozumí, co mi vadí. Reaguje argumenty a výčitkami, že se přece snaží a že dřív jsem bývala šťastnější; přesně takhle komunikují jeho rodiče. Připadá mi, že mě tím staví do role malého dítěte nebo nějaké panenky. Cítím se pak vinna, ačkoliv racionálně vím, že to je nesmysl.

Potřebovala bych se naučit, jak na sebe nenechat tento jeho tlak působit, abych mohla být přirozená a nemusela se uchylovat k přetvářce, protože nechci zase slyšet, že se netvářím nebo neprojevuju dostatečně šťastně. Jak si uchovat zdravý nadhled, vnitřní stabilitu a vlastně i určitou svobodu v prožitcích?

Tlak na to, abychom byli jako partneři jiní, je starý a všudypřítomný jako partnerské vztahy samotné. A patří bohužel mezi ty nejvíce zhoubné vztahové jedy, jaké vůbec znám. Může nabývat různých podob, ale nejčastěji vidím dva základní typy.

První bych nazval lákání – partner nedělá to, co si přejeme, aby dělal. Třeba chceme, aby s námi jezdil na kole. Můžu s ním tuto radost sdílet, koupit mu zbytečně drahé prémiové kolo („aby se mu jezdilo dobře“), vzít ho na výlety. Může to zafungovat, ale častěji ho spíše cyklistika stejně nechá chladným.

Někteří lidé se od lákání posunou k druhému typu tlaku, jiní jím rovnou začínají. Druhý typ se jmenuje prudění. Začíná letmými poznámkami, končí jejich neustálým opakováním, pasivní agresí až vyčítáním, že druhý nedělá to, co chceme. Necvičí, nejí zdravě, není dostatečně šťastný, vídá se s lidmi moc nebo moc málo, nejezdí na lyžích, jezdí na lyžích, může to být cokoliv.

Přitom naším největším vztahovým přáním v blízkých (nejen partnerských) vztazích je, abychom byli přijímaní takoví, jací jsme. Abychom mohli ukázat naši esenci, naše pravé já v jeho nahosti – a aby toto já bylo druhými přijato bez podmínek na jeho změnu.

Buď jako já

Často se to děje na začátku vztahu, když jsme zamilovaní. Zamilovanost nasazuje růžové brýle (fyziologicky „vypíná“ kritické myšlení), takže člověk ani nemůže racionálně zhodnotit, co mu na druhém vadí. Zamilovanost tím vytváří u druhého zdání, že je přijat takový, jaký je – a to se nám samozřejmě moc líbí.

Teprve po pár letech vztahu, když se probudíme z hormonálního poblouznění, začneme vytvářet tlak na změnu druhého. Naším přáním totiž je, aby nám druhý byl co nejvíce podobný. Podobnost je ve vztazích synonymem kompatibility. Ostatně z výzkumů vyplývá, že si partnery podobné vybíráme – ať už třeba osobnostně, vzděláním, nebo třeba i podle toho, že konzumují stejné drogy jako my. Bohužel však náš výběr nikdy není dokonalý a partner/ka se bude vždy v něčem odlišovat. Tato odlišnost nás dráždí.

A jelikož v monogamní kultuře si nemůžeme najít dalšího partnera, který by měl pro nás ony další kýžené vlastnosti (třeba měl ten dostatečný americký úsměv) nebo naplnil naše opomíjené vztahové potřeby (například sexuální), jediné, co nám zbývá, je začít druhého formovat k obrazu svému.

A to, jak víte, má za efekt jediné: svého partnera máte méně a méně ráda, jeho poznámky jsou vám více a více nepříjemné a v konečném důsledku se začnete jako partneři postupně odcizovat. Tlak na změnu mezi vámi vytváří nerovnost (jak píšete, staví mě do role malého dítěte nebo nějaké panenky) a nerovnost vede ke konfliktu, protože ji nedokážeme snášet donekonečna.

Vymezit se včas

V ten moment přichází na řadu zdravá agrese a vymezení. Je potřeba se výrazně ozvat tak, aby si druhý všiml, že už je to moc. K tomu patří odvaha se ve vztazích hádat, nevyhýbat se konfliktu jenom proto, že to nemáme rádi a chceme udržet za každou cenu pohodu. Naopak v dlouhodobém kontextu vytváříme pohodu tím, že jdeme na malý čas do velké vztahové nepohody, do konfliktu.

Ve vašem případě se váš partner musí jasně dozvědět, jak moc vám to vadí, jak moc se od sebe odcizujete a že pravděpodobně takto opravdu ve vztahu nezvládnete být už dlouho. A pokud v tom bude pokračovat, tak s ním vztah ukončíte (pokud to tak skutečně teď máte). Dokonce bych řekl, že si to od vás „zaslouží“ slyšet před tím, než vás to od sebe nadobro odcizí.

V partnerských vztazích nám též vždy pomůže, když rozumíme tomu, co z naší individuální minulosti ovlivňuje naše opakované vztahové interakce a naše vlastní reakce na druhého. Proč je pro vás tak výrazné a bolestivé, že váš partner neustále „kontroluje“ vaše štěstí? Zažila jste to už v jiném vztahu, který skončil špatně? Dělali vaši rodiče něco podobného, co vám partner teď připomíná? Monitorovali vás a kontrolovali roky tak, že vás to nesmírně otravovalo?

A z druhé strany třeba: proč váš partner komunikuje stejně jako jeho rodiče? Proč je pro něj tak nesnesitelná představa, že nebudete šťastná? Stalo se mu už v minulosti, že za nějaké lidi cítil odpovědnost, ale nikdy je šťastnými učinit nedokázal? Když jsou partneři schopni rozpoznat, jakým způsobem se dostávají do potíží (jak vypadá jejich negativní vztahová interakce), umí to také lépe zastavit. Musí ale oba chtít.

Z přednášky jedné filozofky na vysoké škole si pamatuji, jak nám povídala o svém vztahu. Za nejšťastnější chvíli svého manželství označila moment po padesátce, kdy její manžel konečně přijal, že si neustále (například i při pečení jídla v kuchyni) čte nějaké filozofické knihy. A přestal jí to konečně po mnoha letech vztahu vyčítat. Tento příběh zazněl tak trochu mimochodem, ale ze všech těch přednášek o Hegelovi ve mně zanechal největší dojem.

Ukazuje totiž, že přijetí partnera s jeho nedostatky má obrovský vliv na naši vztahovou spokojenost a že se nám všem ve vztazích bude žít lépe, když se to všichni naučíme. To neznamená rezignaci na rozvoj druhého ve vztahu – partnera bychom ale měli podporovat v růstu jen směrem tam, kam chce sám. Pěkná otázka, na kterou bychom měli dobře znát odpověď druhého, zní: Do čeho chceš vyrůst?

Společné zrání

Problém ale je, že cesta k přijetí není vůbec snadná a jednoznačná a vlastně k ní neexistuje ani moc návod. Vyžaduje osobnostní zrání u obou partnerů nebo jejich schopnost své vztahové a životní potřeby naplňovat i individuálně – bez tlaku na partnera, aby se o ně postaral. A platí pro oba ve vztahu. Možná i vašemu partnerovi by se také líbilo, kdybyste si pořád nestěžovala, že chce, aby kolem něj lidé byli šťastní. Třeba takový prostě je a nic na tom změnit nechce a nedokáže.

Na druhou stranu k dobrému vztahu patří i to, že chceme druhému vyjít vstříc a že ho chceme potěšit. Že uděláme něco jen proto, že druhý to tak má rád. A my nalézáme smysl v tom, že toto potěšení partnerovi dopřejeme. A i když se mi tato metafora trochu příčí, v tomto smyslu připomínají partnerské vztahy obchod, kde se kupčí s radostmi a vyjednávají kompromisy.

Pokud se ale stejně nepotkáme, nezbývá nám než se naučit žít s vědomím toho, že partnera netěší, co a jak dělám. Navíc jsme‑li sami úzkostnější či depresivnější, jako rozvojový cíl je dobré si stanovit (ideálně společně s partnerem) více bezohlednosti.

Lidé, kteří se vyléčili z dlouhodobé deprese, často uvádějí jako podstatný moment léčby to, že vzali život do svých rukou. V principu se přestali tolik ohlížet na ostatní, na nároky rodičů či blízkých a začali být více bezohlední. Agresi místo dovnitř obrátili produktivně ven. Svoboda v prožitcích je také důležitá pro naši vztahovou pohodu – nikdo nechce být prožitkově sešněrován partnerovými očekáváními.

Nedávno ke mně přišel do terapie muž, který byl rodiči vychováván k velké ohleduplnosti v domácnosti. Po sestěhování se svou první partnerkou se ale cítil omezen pouhou její přítomností ve společném prostoru – nedokázal si sednout na „její kus pohovky“, ráno si pustit hudbu, dělat hluk, omylem ji vzbudit, nechávat nepořádek tam, kde to partnerce vadí. Zastavil se často daleko předtím, než by vůbec došel na hranice své partnerky a nějak ji omezil. Svobodu si odřezával sám, aniž by to partnerka vůbec chtěla.

V tom je váš příběh jiný – vy se potkáváte oba již na hranici a vy ustupujete. Vztahový princip je ale stejný u nich i u vás: prosadit se a realizovat bez pocitu viny. K tomu pomůže i to, že si zkusíte odhalit, odkud celá věc pramení a co ve chvílích, když se to mezi vámi odehrává, skutečně upřímně prožíváte.

Potom řešení situace možná ani jeden nebudete vnímat jako kompromis, ale jako nutnou cestu k dalšímu rozvoji vašeho vztahu. Vývoj v partnerských vztazích je totiž nezbytný. V průběhu života se oba partneři na individuální úrovni mění a v důsledku toho se musí změnit i jejich partnerský vztah. Odolávat změně znamená jediné: rozejít se.