Charakter stínu

Temné charakterové rysy jsou vždy prožívány jako méněcenné ve vztahu k osobnosti, za kterou se vydáváme. Takže tyto pocity jsou poměrně dobré vodítko, nejen pro terapeuta, ale hlavně pro člověka, který se učí rozlišovat stín ve vlastním nitru.

Pravděpodobně neexistuje žádný méněcenný komplex sám o sobě, existují pouze méněcenné pocity, které komplexy doprovázejí. Mezi nejčastěji prožívané méněcenné pocity v souvislosti se stínem řadím pocity studu, odporu, hnusu a trapnosti.

Při projekci se přenášené obsahy jeví, jako by patřily k druhé osobě. Přitom se nás osobně dotýkají, protože jsme to my, kdo je vnímá.

Dalším absolutně jasným vodítkem jsou emoce.  Stín jako takový má emocionální charakter sám o sobě. Nedělím tu nutně emoce na negativní či pozitivní, protože charakter a intenzita emocí, které výskyt stínu provázejí, hovoří o kvalitě a důležitosti jeho obsahu.

Nerozlišený stín má, stejně tak jako vše nevědomé, velkou autonomii. To znamená, že ovlivňuje cítění, myšlení a chování člověka tak, jak se mu zachce. Prostě stane se sám od sebe.

Dalším vodítkem pro rozlišení stínových aspektů je jejich povaha. Ta může být dvojí: rušivá či pohlcující. Obě dvě kvality povahy se od sebe liší mírou pohlcení vědomé osobnosti stínem. Méně intenzivní aspekty stínu já pouze ruší, jiné ho pohlcují.

Emoce a stín

Vraťme se však zpět k autonomii stínu. Nevědomé obsahy jsou přenášeny emocemi. Emoce jsou energetické nosiče. Emoce není činnost, ale spouští se vždy jako nevědomá, překvapující událost.

Během určitých událostí jsme neočekávaně neschopni reagovat jako rozumný civilizovaný tvor. Jsou situace, které se nás prostě dotknou, zahýbou našimi útrobami.

Emoce tedy není vědomá volba. Není to akt vůle. Stane se, přihodí se. Tomu se říká autonomie – tedy nezávislost na volním rozhodnutí. Emoce nepodléhají aktu vědomé volby s ohledem na jejich výskyt, ale pouze s ohledem na to, jak k nim přistoupíme. Výskyt a existence emocí má své zákonitosti.

Emoce se nám nikdy nedějí jen tak bez příčiny. Dějí se nám za situací, na které jednoduše nestačíme, které nezvládáme, protože jsme v nich z jakýchkoliv důvodů nedostateční či méněcenní. Emoce vždy ukazují na naše slabá místa. Navigují nás na příčinu toho, proč se nedokážeme přizpůsobit životu teď a tady.

Co lze vnímat jako snížené přizpůsobení, neschopnost adaptace na životní podmínky či jako slabé místo? Je to typ reakce, která se projeví v našem chování. Za určitých okolností a během určitých událostí jsme neočekávaně neschopni reagovat jako rozumný civilizovaný tvor. Jsou situace, které se nás prostě dotknou, zahýbou našimi útrobami, pocítíme je v břiše, v nohou či v hrudníku.

Člověk je v zajetí iluzorních vztahů. Skutečný vztah k okolnímu světu mu zůstává skryt pod nánosem sebeklamu.

Současně s tím prudce nastoupí emoce. Jednoduše řečeno, v takových situacích je nejupřímnější reakce ta primitivní. Nejradši bychom někomu skočili po krku nebo všechno kolem srovnali se zemí, prostě jako primitivové. Takových těžko kontrolovatelných událostí jsme všichni zažili a zažijeme ještě bezpočet.

Primitivní reakce je přirozená

Kámen úrazu je v tom, že ta tam je rozumnost. Nezpracovaná pudová energie vyletí jak granát, strhne nás spolu s emocí – a poraď si, jak umíš. A to právě v situacích, kdy to nejméně čekáme. Jsou části osobního nevědomí, potažmo stínu, které jsou terapeuticky velmi dobře zvládnutelné. Přijmout je za své nevyvolává v člověku až tak velký odpor. Určité pocity trapnosti či studu se naučíme překonávat. K tomu nám napomáhají vhledy, otevřené srdce a dobrá vůle.

Přednáška 24. října 2024