Cesty k radosti

Milá Lilly, váš dopis jsem četl víckrát. Měl jsem potřebu se k němu vracet a snažil jsem se zachytit, jak na mě „ochutnání“ vašeho příběhu působí, abych měl nějaká hlubší vodítka pro reakci. Potřeboval jsem na napsání reakce prostor, čas, chtělo se mi najít víc úhlů pohledu, abych pak zjistil, že tak trochu smlouvám se smutkem, kudy by šel obejít a jak by se dalo rychle dostat k té vaší vytoužené radosti.

Tento drobný zážitek a uvědomění dal směr tomu, jak jsem s vaším dotazem naložil. Kdybych to shrnul do jedné věty – cesta k radosti může vést přes smutek. Bohužel nevím víc o tom, co jste už na cestě sebepoznání ušla, ani to, co přesně vás trápí emočně, mentálně a fyzicky, jak zobrazuje váš příběh vaše tělo apod., což mi neumožňuje lépe volit slova a trefit se do místa, kde nyní jste. Do značné míry je to takový empaticko‑projekční materiál.

Pokud bude s vámi něco z mých úvah rezonovat, tam by bylo třeba zůstat. Pro psychickou změnu je většinou nutné, aby se nějaký podnět (myšlenka, pocit, interpretace) dotknul něčeho živého, aby se zvýšila energie (arousal). Pak se může zážitek, vzpomínka či vzorec posunout. Vycházím také z toho, že asi není náhodné, jaké střípky jste sama vybrala – jsou to jakési ingredience, ze kterých se má „vařit“, míchat tak, abyste na konci tohoto procesu byla více spokojená a/nebo vědomá.

Ohledně touhy po posunu bych se zeptal tou známou „zázračnou otázkou“ – jak by to vypadalo, kdybyste byla v bodě, ve kterém chcete být? Čeho byste si všimla? Co by viděli ostatní? Obrázek, který se vám vykreslí, ukazuje cílový stav, který můžete zkoušet realizovat. Můžete trénovat uvědomování, kdy děláte něco, jako byste už v cílovém bodu byla – tím se dané jednání posílí a přitáhne vás kýženým směrem. Také stojí za to zkoumat překážky, které tomu posunu brání.

Po uvedení vaší touhy o posunu jdete k minulosti. Minulost nás tvaruje, obdarovává a limituje. Díky porozumění minulosti můžeme lépe vidět sebe, jak na nás který vliv působil a co nám přinesl do života. Když půjdete po posilovny, je užitečné ukázat trenérovi své tělo, aby bylo vidět, jaké svaly potřebujeme rozvinout a podobně. Stejně je to i s vnitřním světem, mentálními schopnostmi, emočními vzorci. Změnu si můžeme představit také jako zvětšování našich schopností – jako když se malé dítě učí a rozvíjí své schopnosti: v pěti letech má větší schopnostní rádius a umí víc než ve dvou.

Objevíme‑li, co jsme nemohli rozvíjet, můžeme se zaměřit na tyto schopnosti a nechat je vyrůst. Jádro osobnosti zůstane vlastně stejné, ale je‑li rozšiřováno o nové způsoby myšlení, emoční vzorce a způsoby jednání, budeme to prožívat jako změnu a může nám být lépe – dá se to představit jako terč, jehož základ‑střed se zvětšuje o další kruhy kolem něj. Vodítkem na další cestu může být odpověď na otázku, co byste chtěla umět, jakou schopnost byste ráda rozvíjela.

Opustit domov

Ve vašem silném příběhu si dovedu představit řadu věcí, které vás formovaly, bolely a působily na obraz sebe, obraz matky (obraz ženy), na vaše vztahy, na úzkost a smutek. Pokud píšete o tom, že vaše současnost je či by mohla být zdrojem uspokojení, a přesto zažíváte pocity z té méně příjemné části emočního spektra, nabízí se hypotéza, zda jejich zdrojem nejsou právě minulé zkušenosti a zážitky.

Je určitě přirozené, pochopitelné a zcela zdravé, že máme touhu mít se dobře, případně lépe a spokojeněji, jen je možné, že tato touha je krom „přirozenosti“ sycena i našimi traumaty, před kterými chceme a potřebujeme utéci co nejdál. Byla‑li na začátku cesty bolest, chceme být na druhém konci světa, ve vysněném ráji, který je navíc někdy vykreslován v reklamách a různých příbězích nerealisticky.

Nepříjemné pocity či jejich fyzická zhmotnění na těle možná ukazují, že nejde jít dál do ráje, protože se nejdřív (nebo stále ještě či ještě a jinak) máte věnovat jim. Je to jako by v pomyslném vnitřním týmu někdo chtěl jet na výlet do nádherné země, a někdo z týmu potřeboval zůstat doma. Posun znamená opustit místo, které znám, vydat se na cestu (čili snášet plusy a mínusy cesty) a pak dorazit do cíle.

Opustit původní místo bývá těžké. Mám na mysli vnitřní odchod: vnější separace typu přestěhování či založení vlastní rodiny může být pomůckou, není to však to hlavní. Místo, které znám (emočně to znamená často zažívané pocity), tvoří domov. Opustit domov s sebou nese strach – jít do neznámého není snadné, je to nápor na identitu, která byla roky utvářena určitým způsobem. Ne náhodou multimilionářští výherci v loterii nekončí obvykle ve štěstí, ale v rozkladu, protože jejich identita je náhle, bez přípravy vystavena velké změně, byť na první pohled lákavé a „pozitivní“, ale svou intenzitou ohrožující.

Odejít z domova znamená pustit naději, že se původní domov promění, že se tam nějak napraví to, co proběhlo špatně či neproběhlo vůbec. Pro odchod z domova se musím dobře rozloučit a často to s sebou nese právě pocity ukazující na truchlení. Když truchlení nemůže proběhnout, dané smutky pak zažíváme stále, třeba po menších dávkách. Vaše emoce vám něco říkají a něco potřebují. Můj návrh by byl napojit se na malou Lilly ve vás, která tyto pocity asi zná od raných let. Pokusil bych se najít souvislosti mezi těmi vodítky, které jste poskytla – jak spolu souvisí touha a potřeba posunout se a minulost a zranění, která jste zažila?

Dvojitá vražda

Je to někdy paradox, že chceme‑li jít dopředu, musíme se vrátit. Zažila jste těžké věci. Sebevražda blízké osoby je téměř vždy ústřední událostí života. Nedivím se, že k tomu nemáte moc vzpomínek, absence vzpomínek je docela funkční obranný mechanismus, ale každý obranný mechanismus si vybírá emoční daň. Bolestné vzpomínky jsou hůře přístupné vědomí, musí se utvořit vhodné podmínky, aby je šlo zvědomit a zpracovat – v určitém smyslu je vlastně pozměnit.

Nevím, kolik se v tomto tématu už odehrálo na vědomé úrovni, možná jste s tím strávila řadu hodin na terapii, ale pokud ne, přišlo by mi to jako velmi užitečné. Zde jen pár poznámek k tomuto aspektu. Sebevražda se v psychologii často chápe jako dvojitá vražda – vždy krom sebevraha zčásti umírají vnitřně i jeho blízcí. Je to zátěž vědomými i nevědomými pocity viny (Souviselo to nějak se mnou? Mohl jsem něco udělat?), pocity viny přeživších (Mám nárok na to být spokojený, když někdo z mých blízkých byl takto nešťastný?), útok na sebehodnotu (To jsem mu nestál/a za to, aby dál bojoval/a?), úzkosti (Komu dalšímu se to stane? Na koho se můžu spolehnout?) atd.

Tátovou smrtí mohlo umřít či minimálně se schovat a umenšit něco z vás. Klidně to mohla být radost. Je extrémně těžké být šťastný, pokud se našim blízkým nevede dobře. Jak byl nastaven „program radosti“ u vás v rodině? Bylo vůbec legální mít radost? Měl někdo radost, když jste měla radost vy? Musely být pro prožitek radosti splněny nějaké podmínky? Každá rodinná konstelace a historie s sebou nese řadu emocí a fantazií. Jedná se o sílu, která dává našemu životu zásadní tvar – a čím méně si jí jsme vědomi, tím zásadnější vliv má.

Velký úspěch je vůbec žít dál, postupně se tím prokousat – na vnější, ale i na té vnitřní rovině, která nemusí být vidět, resp. se připomíná skrz zdánlivě „nesmyslné“ emoce či tělo. Úspěch je i nepředávat zranění, která jsem sám dostal (resp. předávat už ve zředěné formě), a toužit po uzdravení. Možná je vaše touha po posunu k radosti a štěstí také touhou po odejití z trápení, které jste znala. Vaše pocity vás možná drží nedaleko původního emočního domova, protože je třeba ještě něco odžít, abyste mohla jít dál – např. mluvit ve fantazii s tátou, říct mu, co nemohlo být vyjádřeno, objevit vaše potřeby, které nemohly být naplněny, jak by řekli KBT terapeuti zvědomit vaše „jádrová přesvědčení“ o sobě, vztazích, světě, které byly formovány i tátou alkoholikem, mámou zápasící asi o udržení rodiny a vlastní sebeúctou apod.

Rozvíjet to dobré

Zdraví se stručně řečeno odvíjí od toho, co jíme, jak myslíme, co prožíváme, jaké máme vztahy a jak jsme napojeni na smysl věcí, které děláme a které nás obklopují – různí lidé a různé obory zdůrazňují odlišně význam každé z daných částí, ale celek bývá poskládán z těchto pilířů. Zdraví se můžeme pokoušet zlepšit pomocí klasické nebo psychosomatické, příp. čínské medicíny, pomocí psychoterapie, změny životního stylu, spirituální praxe – jak komu co vyhovuje, čemu dá důvěru, s čím má kdo dobrou zkušenost. Dobrá je kombinace více úrovní.

Radost se dá rozvíjet různě. Jednak je to trénink té přímé radosti pomocí toho, co nabízí „psychologie štěstí“ a „pozitivní psychologie“. V tomto proudu je řada knížek, kurzů a možností, jak pro sebe něco udělat. Předpokládám, že to bude to, co jste už nějak zkusila. Vnímání štěstí je vlastně spojení dvou věcí – dobrého vnímání a zachycení spokojených chvil. Jde trénovat to, jak a co vnímám – smyslově, tělesně – a jak si vjemy uvědomuji a tvořím z nich zkušenost. Zde se hodí přístupy zaměřené na tady a teď, jako gestalt terapie apod.

Podle výzkumů jsou užitečná cvičení na posilování vděčnosti – psát si věci, za které jsem vděčný daný den, stavět si do zorného pole, co mám a v čem se mi daří (čili jaké mám dary), posilovat spiritualitu nesamozřejmosti toho, co je ve mně a kolem mě. Daří se to, když se člověk dívá na sebe a na svět šířeji a zažije či si vytvoří nějaký kontrast – možná až na cestách hladovějící zemí oceníme jídlo, po týdnu na samotě si můžeme přirozeně a víc vážit lidí kolem nás apod.

Doporučoval bych se zaměřovat na spokojenost a nikoli na „štěstí“, které je určitým vrcholem spokojenosti a ne trvalým stavem. Nikdo není stále „šťastný“, to není emočně udržitelný stav. Stojí za to o spokojenosti i přemýšlet a reflektovat ji. Můžeme pak lépe propojit naše vnímání a zahlédnout, když daný stav nastane – teď to tu bylo, teď to zažívám. V koučování se tomu někdy říká „shaping“ – je třeba zachytit ten moment, stav, proces, kdy je to ono – teď to má tu podobu, kterou chci, teď se to kryje s mou představou…

Plnost prožívání

Pravděpodobně nejde jen dosadit do života radost a žít jakýsi jednobarevný emoční obrázek. Je třeba umožnit svobodné proudění všech emocí. Otevření se radosti může vést k tomu, že se budou hlásit další emoce. Je dobré být na to připravený a učit se, jak nakládat se smutkem, jak ho sdílet, vyjadřovat, dávat mu nějakou vnější podobu, jak se do určité míry skamarádit s úzkostí, jak ji zvládat, jak umět využívat energie zlosti.

Radost a vděčnost se může odvíjet od zážitků s lidmi, s přírodou, s krásou, se světem vůbec, ale také lze objevovat radost, která nepramení z prožitku, ale z jednání – pokud dělám věci, se kterými souzním, rozvíjím hodnoty, které uznávám a ctím, můžu mít dobrý pocit z toho, co dělám. Jak říkal Albert Camus: „Náš život je soubor našich voleb.“ Můžeme si volit věci, které mají smysl, i když třeba nepřinesou přímou radost či jsou spojené s nějakým typem omezení se či vzdání se kousku svého času, peněz, prostoru.

Smysluplné věci a postoje jsou také dostupné ve většině situací a kontextech. Může z toho vzniknout sekundární radost, že rozvíjím život, jaký chci, a stávám se tím, kým chci být. Existuje „vděčnost, protože…“ sycená tím, když si připomínám vše dobré, co mám, co smím zažívat a poznávat, učit se, ale existuje i „vděčnost, přestože…“ – i když se neděje to, co bych chtěl, zkouším mít důvěru k životu a své duši, že se mi nabízí šance pro něco jiného a že i tak jsem vděčný. I kdybychom se k tomuto stavu dostali jen občas, bývá to silný zážitek. Takto se můžeme učit rozvíjet schopnost „dělat z věcí štěstí“.

Mozaika života

Další typ radosti se odvíjí od sebepoznání. Když rozumím svému příběhu a objevím, co mě jak tvarovalo a jaké vzorce cítění a myšlení jsem si díky tomu vytvořil, mohu získat radost z toho, když se ty původní „tvary“ mění a léčí. Pokud jste nemohla mít vlastní názory, tipnul bych, že vám bude velmi chutnat, že nyní už to možné je. Každý kousek území, kde budete sama za sebe a dovolíte si vyjádřit své já, je zpět dobytým územím radosti.

Proto je důležité se minulostí zabývat, odhalit ji v přítomnosti a původní tuny těžkých věcí použít jako materiál, který se promění a využije v dalších životních kapitolách. Může to s sebou nést přijetí toho, co mě zranilo a co mi dalo nějaký originální tvar, který v mozaice života někam pasuje. Menší stabilita možná znamená větší citlivost. Pokud se nebavíme o krajních polohách psychopatologie, existují jen různé varianty, každá se svými dary a výzvami.

Dává smysl se pokusit měnit, co se těžko přijímá, ale také má své místo i opačný princip, schopnost smířit se a přijmout některé věci, jak jsou. Obecně se nedá říci, kdy který princip má být zapnutý, v podstatě by podle zásady, že duše je přítomná v paradoxu, měly být k dispozici oba. Dobrodružství lidského snažení je pak v hledání, kdy a jak používat touhu a snahu něco měnit a kdy se učit smiřovat.

Chci tím naznačit, že nedokonalé zdraví nemusí být jen výsledkem nějakého selhání či nekontaktu se sebou a že nikoliv vše se musí povést změnit. Třeba v galerii křesťanských světců byly osoby velmi osvícené, které nesly nějaké utrpení a tělesné hendikepy, a nemyslím, že to bylo proto, že šly životem špatnou či málo vědomou cestou.

Utrpení nemá jen osobní rovinu a patří také do kategorie tajemství. Některé věci musíme nést, aniž jim rozumíme nebo aniž se nám podaří je zcela změnit. Možná se skrz to učíme jiným věcem – pokoře, empatii, připoutanosti k zemi, jinému pohledu na svět apod. Objevit svou cestu a svoje reálné místo, které se může trochu lišit od té původní představy ráje, může znamenat jiný, hlubší a jemnější druh radosti. I ta vám může být k dispozici.

Může být prospěšné zkusit si odpovídat na otázky, jak vypadá ideál, jak oblast přijatelného a oblast reálného. Tyto představy na sebe působí, vyvolávají emoce a spolupodílí se na tom, pro co se rozhodujeme a jak jednáme. Zajímalo by mě, jak vypadá vaše radost? Ta vaše radost může být odlišná od toho, jak je nám radost tradičně předkládána – může být např. tišší, jemnější, jiná. Je důležité smět prožívat radost i další věci po svém a nenechat se vtáhnout do obrázku, který není náš. Část negativních pocitů, které zažíváme, může být jen naše snaha dosáhnout něčeho, o čem čteme nebo co vidíme, a přitom to není naše cesta, náš způsob naladění se na svou duši.

Přeju vám, aby pokračovala vaše cesta hledání, abyste mohla čerpat z toho, co jste se už naučila, mohla využít i ten těžký „stavební materiál“, který vám život přinesl, a mohla rozvíjet další způsoby, jak zažívat pohodu, zdraví a radost – z vnějšího světa, ale i z toho vnitřního. Přeju vám dobrý a radostný vnitřní domov.