Cesta vědomé agrese

Identifikace s obětí znamená, že lidé v konfliktních situacích jako oběti jednají a skutečně se uvnitř sama sebe tak i prožívají. Prožívají sami sebe s lítostí jako zástěrkou neschopnosti prosadit se či vymezit se asertivně tam, kde to jiní již dávno umějí. Absence agrese však není z pohledu vývoje osobnosti žádoucí jev. Přináší nebetyčnou pasivitu a stagnaci. Osobnost se tak nemůže vyvinout do dalších stádií psychické dospělosti – tedy až tam, kde by ve vztahu k biologickému věku již dávno měla být.

Vědomá absence však neznamená, že v člověku agrese není a nepůsobí. Působí nevědomky, skrytě, převléká se a chová se tak, aby nebyla odhalena. Zloba se od pradávna uměla chovat tak, aby ji nikdo na první pohled nerozlišil, už třeba jen pouhým vytvářením legitimního práva pro vlastní existenci. 

Agrese v pravém slova smyslu znamená něco jako zahájit, vydat se, pustit se do něčeho. Pokud přidáme na hutnosti, může být význam posunut ve smyslu přepadnout, útočit, zničit. V rámci agrese tedy můžeme rozlišovat celou škálu projevů – od ničení s nepřátelským záměrem až po destrukci prostou záměru. Agrese nikdy neexistuje sama o sobě, je propojena s našimi tužbami, vědomím, cítěním i myšlením. Rozhodující roli v tom, jak s ní naložit, však hraje záměr. 

Agrese a osobní prostor

Když máme něco v úmyslu a něco jiného se nám postaví do cesty, zpravidla to v nás vyvolá hněv. To je přirozené. Když nám skutečně o něco jde a jsme opakovaně zastavováni, už se hněv dotýká pocitu vlastní hodnoty, dotýká se sebepojetí. Když nás někdo opakovaně zrazuje v našich záměrech, rovněž reagujeme hněvivě. Zkrátka opakovaně se dostáváme do situací, v nichž v nás hněv přirozeně vyvstává. Dá se tedy říct, že hněv existuje za určitých podmínek. Agrese se neprobouzí nikdy jen tak. To, že se probouzí, má vždy hluboký důvod a smysl, moudrá příroda to tak zařídila. To, jak k ní přistupujeme a jakým způsobem s ní nakládáme, je většinou smutnou ukázkou skutečných stereotypů. 

Osobní prostor je hranicí, kterou si neustále vymezujeme. Osobní prostor je psychologická sféra, již si po právu nárokujeme jako součást osobní hodnoty, aniž bychom o tom museli přemýšlet. V mém poli působnosti nemá nikdo co dělat. Tady jsem já a tebe sem pustím, jenom když já usoudím, že sem můžeš. Je to místo mé neomezené moci. Takto přibližně o svém prostoru uvažujeme. Hranice, pokud jsou vytyčeny, lze porušovat nebo respektovat. Pokud osobní hranice vytyčeny nejsou, nebo jsou chráněny jen velmi chatrně (tak jak to u obětí bývá), je narušeno sebepojetí a pocit životní síly. Agresivita nabývá podob autodestrukce, přicházejí deprese a tomu odpovídající nízká osobní hodnota.

Vytyčování hranic, vymezování a prosazování se je nejdůležitější funkcí agrese. Tam, kde agrese z důvodů pokřivené výchovy chybí (či je projevována pasivně) a její prožívání nahrazují spíše emoce lítosti, bývá významně narušeno vnímání hranic. Pokud agresivita chybí, nedokážeme přirozeně ochránit svůj prostor ani se vymezit. Neubráníme vlastní hranice, natož abychom je posouvali jinak než manipulací, citovým vydíráním a pasivně agresivními postoji. Když už si nevíme rady, pomůže nám většinou vzdor. 

Mnozí se prostě teď musí nutně nad sebou pozastavit a podívat se podrobně na vlastní agresi nebo na její absenci. Vztek (tak jako cokoliv jiného v lidském prožívání) vede člověka k určitému jednání. Vztek není vadou charakteru, ani nevypovídá nic o tom, jak dobří či špatní jsme. Avšak zacházení s ním je okamžik, kdy bychom mohli začít konečně rozlišovat. Vztek má tedy i svoji ničivou podobu. Je to přesně ten typ agrese, který nepomáhá pohybu vpřed, ale je zaměřen na čiré ničení. Koho nebo čeho? Kohokoli či čehokoli venku, nebo také sebe, pokud je destrukce namířena dovnitř. Sebedestruktivní chování není okrajový psychologický fenomén, jak by si mohl kdekdo myslet.

Pasivní agrese

Rozlišovat jednotlivé projevy agrese je jednodušší, když má zloba za následek změněné chování. Každý z nás pozná vztekle se chovajícího člověka. Mluvili jsme však o převlékání agrese a o jejím nevědomém působení. Problém nastává, když je agrese zastřena pasivitou a projevuje se spíše v konotacích verbálního projevu, nebo je dokonce součástí určitých pasivních postojů. Oběť si zakládá na tom, aby byla nevinná – nesmí tedy spáchat aktivní čin, za který by se cítila provinile. Nesmí udělat nic, co by šlo zjevně označit jako čin pachatele. Úzkostlivě si hlídá, aby pachatelé byli ti druzí. A tak mistrně, a většinou velmi nevědomě, nakládá s agresí. 

Pasivní agresoři bývají jízliví, sarkastičtí, pokládají prázdné či rýpavé otázky (kdopak to sem dal na ten stůl?), na které dobře znají odpověď. Pasivnější formy jako chození pozdě, vzdalování se během rozhovoru, zapomínání, koukání „skrz“, nespolehlivost a další jsou na denním pořádku. Tito lidé neumějí vyjádřit přiměřený hněv v situacích, které si to vyžadují. V konfliktních situacích selhávají, a tak trestají druhé za vlastní neschopnost. 

Pasivní agrese je jakási forma obrany před bezmocí s trestajícím účinkem na okolí. Jako by se tím oběť chtěla soustavně mstít za své pocity méněcennosti, za svoji neschopnost poradit si s konfliktem. Pasivní agrese je prostředek, jak získávat nad druhým moc způsobem, který není společensky napadnutelný. Řeknete: já jsem tvoji jízlivost v hlase slyšel. Odpověď od pasivního agresora je jasná. Popírá nebo zastírá. On přece není takový. Je jasné, že oběť neumí převzít zodpovědnost za své chování ani za své emoce. Ukázat prstem na druhé je přece tak snadné.

Agrese a fantazijní představy

Představy jsou jakýsi sled vnitřních obrazů doprovázejících duševní hnutí. Emoce zvlášť. Každá emoce v sobě nese fantazijní obraz toho, co byste v situaci, která emoci vyvolala, nejraději udělali. To, co bychom v těchto fantaziích rádi udělali, není většinou společensky vůbec přijatelné. Proto tyto fantazie většinou popíráme, vytěsňujeme anebo je hodnotíme jako nepřijatelné a pak se za ně trestáme. Nepřátelské myšlenky, agresivní fantazie nejsou aktem vědomé vůle, ale jsou projevem nevědomé primitivní mysli a každý zdravý terapeut je považuje za velmi vhodný signál uzdravování. 

Zaprvé má člověk možnost si uvědomit, co všechno mu mysl může nabídnout jako formu primitivního řešení, od zmlácení až po zabití. Zadruhé si může uvědomit, jak je tato vůle nezávislá na jeho chtění, a zatřetí má právo rozlišit, nakolik je tato fantazie morálně škodlivá. A nakonec mu dojde, že vědomá vůle tu není od toho, aby se používala na popírání a potlačování, ale na to, že s afekty lze zacházet jinak než se jimi nechat strhnout nebo je vytěsnit. Můžeme je totiž udělat objektem svého pozorování a poznat svou mysl. 

Další přístup je už na člověku – jak se nechá afektem ovlivnit ve svém vědomém jednání. Fantazie přinášejí ohromnou emocionální úlevu, ovšem jenom tam, kde má na ně člověk ten správný náhled a názor. Většina přesvědčení, která za života vstřebal, nemá afekty zrovna v lásce. A předsudků ve vztahu k emocím? Těch je vždycky víc než dost. 

Citová vyzrálost umožňuje emoce vědomě snášet, prožívat je v celém jejich vnitřním průběhu a kontrolovat je navenek.

Práce s afekty může člověku napomoci nejen emoce zvládat, uvědomovat si je, připustit jejich existenci, ale zároveň mu pomáhá v něčem, co je pro jeho život daleko obsáhlejší a podstatnější: rozlišit a ohraničit oba světy. Vnitřní a vnější. Ve spojení s emocemi je tato hranice jasná – ve vnitřním světě emoce prožít musí a ve vnějším světě je vyjádřit může. To však závisí jen na jeho vyspělosti a vyzrálosti. Oběť vytěsňuje hněvivé emoce a fantazie s nimi spojené i ve vnitřním světě již v samém počátku jejich zrodu. Citová vyzrálost naopak umožňuje emoce vědomě snášet, prožívat je v celém jejich vnitřním průběhu a může emocionální stavy i kontrolovat navenek. To chce však cvik. Samo to nepřijde, a proto je zvědomování emocí tak důležité.

Směrem k prožívání

Pokud chybí ve vědomí jasná emoce a člověk si je vědom pouze nejasné rozladěnosti, rozmrzelosti, pocitů nelibosti či tupé rezistence, je potřeba více vnitřní pozornosti a schopnosti rozlišovat. Počáteční praxe vyžaduje pro práci s emocemi vhodné podmínky pro naladění a vpád emocí do vědomí. Takovými podmínkami jsou klid a samota. Nejlepší je noc, kdy má člověk přirozenou tendenci otvírat se do vnitřního světa. Tyto podmínky jsou vhodné zejména kvůli snadnějšímu odstranění hodnotících, kritických a soudících částí vědomí, které práci na emocích ruší.

Pokud se emoce jasně dostaví a je prožívána, a intelekt ztratí svoji kritickou moc nad nevědomím, může emoce začít promlouvat svým vlastním jazykem. Někdo je schopen vnímat jen myšlenky, které se liší od běžného přemýšlení. U vizuálně nadaných lidí se nejčastěji vytváří vizuální obraz. Fantazijní obrazy vznikající z prožívání mohou být zpočátku jen velmi útržkovité, nesouvislé, někdy však mohou být celými příběhy. Někdy se ukážou jen určité symboly v rychlém sledu a pak zase zmizí. Opravdu vše záleží na tom, jak hodně vyvinutý je vnitřní život a kolik pozornosti se mu od nás dostává. 

Ti, kteří nemají takové schopnosti dostatečně rozvinuté (všichni jsme nějak nadaní), zůstanou pravděpodobně jen ve sféře vnitřních pocitů vytvářejících určitou atmosféru. Ať už vidíte vnitřní obrazy, slyšíte vnitřní hlasy či cítíte pouze určitou atmosféru, záleží stejně nejvíce na tom, aby mysl byla vyprázdněna od myšlenek a pozornost upřena do vnitřního světa směrem k prožívání. 

Využívejte celý web.

Předplatné