Cesta srdce nemusí vést do kláštera

Není neobvyklé očekávat od víkendových rychlokurzů velké věci. Není divu. Často slibují, že se mezi pátečním večerem a nedělním polednem stane něco zásadního.

Poznáte sami sebe, své skryté síly, naučíte se komunikovat s anděly či zvířecími průvodci, uvidět auru, léčit pomocí energie, prožít a vyléčit porodní či dětská traumata, prožít minulé životy. To jen tak namátkou nahlížíme do úžasného new age supermarketu.

Snad je to i odraz ducha dnešní doby, její rychlosti, povrchnosti, klipovitosti. Ovšem můžeme to brát i jako příznak doby plné možností.

Kdy jindy jsme mohli nahlédnout a okusit tradice indiánů obou Amerik, oddat se různým druhům jóg, meditovat u buddhistů tibetských, japonských, barmských či thajských? Ponořit se do gnostických tradic, alchymie, poznat různé proudy křesťanství či mystické tradice islámu, nechat se uhranout znovuobjevovanou moudrostí Keltů a starých Slovanů?

Někteří z nás jezdí přímo do zemí, kde tyto tradice pramení, máme zkušenosti z klášterů himálajských i těch v džunglích, žijeme s indickými svatými muži v ášramech, popíjíme ayahuascu v jihoamerickém pralese, tančíme s tanečníky slunce v prériích.

Léčit se můžeme tolika způsoby, že snad někdy větší trauma nám přivodí samotná nejistota při výběru toho pravého přístupu.

Možnosti a mnohost na jedné straně a na druhé náš – údajný – nedostatek času.

Náš čas k velikosti nestačí?

Pokud se o sebepoznání budeme více zajímat, zřejmě si o něm budeme také číst. Knih jsou také hromady, jako všeho jiného. Když si přečteme příběhy velkých mudrců, světců, světic, osobností velkého ducha, můžeme si všimnout určitých společných rysů. Jedním z nich je často na naše poměry ohromující oddanost a úsilí, které cestě srdce věnovali.

To věru nebylo pár víkendů, a to už je co říci – dokonce týdnů v roce, které věnujeme aktivně, cíleně a vědomě vnitřnímu rozvoji. Skutečně byl život dříve tak jiný? Nebyl. Základní existenciální situace života, otázky jeho smyslu, bytí vůbec, hledání Boha a sama sebe jsou univerzální témata člověka. Tedy alespoň od chvíle, kdy jako druh dosáhl či dostal do vínku schopnost sebe‑vědomí.

Nemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle.

Knížky píší většinou o velikánech, o těch, kteří přesáhli ducha doby. Ale přeci… Když jsem byl v klášteře v Barmě, setkal jsem se s lidmi, kteří trávili meditací roky, někdy skutečně celý život. Já jsem tam pobyl pár měsíců. Z naší perspektivy se mohou jevit jako úctyhodný výkon. Ve skutečnosti to vydá na směšný úvod. A tak to také nyní při prožívání velmi obtížných vnitřních procesů vnímám.

Je to cesta, která si žádá – snad až na šťastné výjimky – úsilí, vytrvalost, odevzdání a pokoru, jež překračují naše běžné pojetí sebepoznání. Nemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle. I když i to by byly některé z možností smysluplného bytí.

Je to o našem vnitřním zaměření, směru naší energie. Cesta srdce se může realizovat tisíci způsoby. Skrze práci, rodinu, umění, meditaci, léčení, péči o druhé, o přírodu. Forem mohou být tisíce, jako květin na louce.

Přednáška 24. října 2024