Cesta k miminku

Ale vezměme to postupně. Nedávno jsem nadšeně souhlasila s nabídkou natočit pro Psychologii.cz rozhovor. „Jaké byste uvítali téma,“ ptám se. „Hodilo by se nám mluvit o ženské neplodnosti, pokud souhlasíte.“ Souhlasila jsem. A jen jsem se podivila, že Kristýna Roubalová si hned na první dobrou vybrala téma, které se mě samotné osobně dotýká.

Uvnitř sebe to mám terapeuticky ošetřené, uzavřené, přesto po samotném rozhovoru ve mně zůstala myšlenka: Aneto, ty mluvíš o tom, ať se ženy nebojí sdílet svoje trápení, a vlastně o tom během rozhovoru nepadlo slovo. Třeba by to někomu mohlo pomoci. Třeba by někdo ocenil, že to byl i tvůj příběh. Že s tím máš i svoji zkušenost…

V osmnácti letech věci tolik neřešíte. Přesto najednou slyšíte: „Možná nikdy nebudete mít děti.“ Neslyšíte pravděpodobnosti, nejistoty, potencionální lékařské postupy. Všechno je spíše v hrubých obrysech. Byla to hypotetická komplikace. Někde v daleké budoucnosti. Přesto slova gynekologa zasáhla mé myšlenky a zatěžkala duši:

Co když to fakt nepůjde? Co když bude můj život úplně jiný? Co když jsem špatně, nemocná, porouchaná? Mám to říct příteli? Chci s ním vůbec teď řešit děti? S věkem se to bude komplikovat… Je ode mě nefér to neříkat? Chci to teď vůbec řešit s lékaři? Co si budou myslet rodiče, když jim nedám vnoučátka? Jsem vůbec plnohodnotná žena, když nebudu mít děti? Co když nenajdu nikoho, kdo by se mnou chtěl žít?

Možná ano, možná ne

Čas od času mi takové věty začaly přicházet na mysl, ale nebylo to nijak palčivé ani intenzivní. Jen občas se vynořila pochybnost. Byla jsem čerstvě na vysoké škole, která mě nesmírně bavila a naplňovala. Děti nebyly na pořadu dne. A měla jsem sport – ten mé mysli i duši prospívá. Pohyb, vzduch a nejlépe běh. Zbožňuji ho každou svojí buňkou. Mám pocit, že jej existenciálně potřebuji.

Jenže pro potencionální těhotenství to v mém případě byla velká komplikace. Jakmile začnu sportovat, extrémně rychle ztrácím tělesný tuk. Až skutečný odborník, gynekolog ve specializovaném centru, mi jasně a nekompromisně řekl: „Děti přijdou, až přiberete. Bez toho na otěhotnění zapomeňte. A kdo ví, jestli to vůbec půjde… Přestaňte sportovat, běhat a možná – možná – se to povede…“

To bylo mentální peklo. Pokud jsem chtěla někdy v budoucnu děťátko, měla bych se vlastně vzdát kusu sebe samotné. Měla bych se vzdát činnosti, kterou zbožňuju, která mě těší, uvolňuje, dává mi nadhled. Přestaň dělat to, co ti mentálně pomáhá, co tě těší, přestaň dělat to, co ti přinese klid, a čekej, jestli se něco stane… Nikdo mi nedal jistotu, že když se běhu vzdám, přiberu potřebný tělesný tuk, něco se změní.

Běhat jsem nepřestala. Ne dokud jsem nepotkala svého manžela. Bylo mi dvacet pět. Zprvu jsme zažívali lehkost. Běhali jsme spolu. Když padla otázka antikoncepce, jen jsem nad tím mávla rukou se slovy: „To neřeš, já beru prášky.“ Ale v duchu jsem zažívala peklo. Čím víc jsem jej poznávala, tím víc jsem musela myslet na spoustu věcí: Vždyť pro něj jsou děti a rodina smyslem života. Děti chce, to říkal od začátku našeho vztahu. Co když mu je nebudu schopná dát? Co když je to pro něj víc a naše „spojení“ nestačí?

Byla jsem do něj (a vlastně stále jsem) zamilovaná až po uši. V jednu dobu, když téma děti doléhalo opravdu palčivě, jsem ho tlačila ke zdi otázkou: „Co uděláš, když ti děti nedám? Opustíš mě? Dokážeš tu být do smrti jenom se mnou?“ Sama jsem cítila velkou úzkost. Věřila jsem, že děti jsou nedílnou součástí života. Vyrůstala jsem s vědomím, že jsou jeho smyslem a také naplněním ženství.

Babička, milovaná babička, kterou jsem měla od dětství nesmírně ráda, se mě téměř při každé návštěvě ptala, kdy už budu těhotná. Říkala mi o svých snech, jak viděla čápa a dvojčátka. Jen tak mezi řečí trousila věty typu vám by tak ty děti slušely. Nemyslela to špatně. Slušely. Já vím. Vím to, ale nebyla jsem schopna to zařídit.

Tehdy jsem zažívala obrovský tlak ze všech stran. Od druhých, ale zvláště od sebe: Musím pustit něco, co miluji. A pak bude jen prázdno. Protože děti přece hned nepřijdou. Co když mám tělo nenapravitelně rozbité? Nikdo mě neujistil. Naopak, od doktorů jsem slyšela pochybnosti. Vnímala jsem je velmi citlivě. Stačilo, když lékař zmínil hypotetickou obavu. Malá děloha, málo vajíček, nejistá prognóza, zda se vajíčko udrží.

Tolik proměnných. Tolik možností, co všechno se může pokazit. A do toho stres, zda mě neopustí někdo, koho miluji. Stres, že nebudu mít ve svém životě děťátko. Že mi nikdo nikdy neřekne mami. Že budu mít osamocený život. Černé myšlenky byly jako lavina. Zasypávaly mě svojí tíží. Nikdo o tom nevěděl, neptal se. Byla jsem tehdy relativně stále mladá. Doktor, kterého jsem vyhledala ve specializovaném středisku, byl nadšený, že přicházím takhle brzy. Já ale žádnou úlevu necítila. Neuvěřitelně jsem se bála.

Začala částečná hormonální léčba. „Budeme vaše tělo na otěhotnění připravovat…“ Bylo to jedno z nejtěžších období, kterým jsem si duševně procházela. Měla jsem strach o sebe, o svůj vztah, budoucnost, o své sebepojetí. O vztah se svými rodiči, které určitě zklamu. O to, jak zbytku světa řeknu: Nikdy nebudu mít děti.

Stále si vybavuji větu jedné své postarší kolegyně: „No, ono je to teď všechno jinak. Teď jsou nejdřív děti, až potom svatba, a tak je to správně. Alespoň má chlap jistotu, že mu je ženská dá…“ I když jsem si tehdy mohla o kolegyni pomyslet cokoliv, věta mi zůstala též pod kůží a vlastně se nesmazala doteď.

Budeš mě pořád chtít?

Když začínala léčba, byli jsme stále svobodní. Partner v tom byl se mnou a byl obří podporou. Potřebovala jsem s ním probírat alternativní scénáře. Potřebovala jsem mluvit o adopci, o životu bez dětí. „Černý scénář“ mě uklidňoval. On to tak ale neměl. Bezvýhradně věřil. Nepochyboval. Byl optimista při každé příležitosti. Scénář, že přijmeme miminko, které není naše, odmítal. A mě to tehdy bolelo.

Pak se ale něco zlomilo ve mně. Byl to pocit, že svoje štěstí si nenechám vzít. Že dokážu žít spokojeně s dětmi i bez dětí. Případně sama, kdyby si Tom náš vztah rozmyslel. Tehdy jsem měla plán, že pokud mě opustí, odjedu jako psycholožka s Lékaři bez hranic. Budu pomáhat. Budu se věnovat dětem, které péči nemají. Až se vrátím, seženu si podkrovní byt a budu mít psa a budu třeba pěstounka…

Pomáhaly mi představy všeho, co pro sebe udělám. Bez ohledu na svoji rodinu, Toma, bez ohledu na to, zda se povede mít děťátko, nebo nikoliv. Cítila jsem v tom závan svobody. Budu cestovat, lézt po horách, splním si každý sen, co mě napadne. Vezmu práci v zahraničí, pojedu do Nepálu, budu učit děti angličtinu…

Tím se mi vracela síla. Pak přišla žádost o ruku. Tom si mě chce vzít, i když si nemůže být jistý, že mu dám děťátko. Nesmírně jsem si jej za toto gesto vážila. Za jeho plnou důvěru, že to spolu nějak zvládneme. Že se mnou v životě počítá, ať už budoucnost přinese cokoliv… Pak přišla svatba a krátce po ní jsem otěhotněla. O devět měsíců později přišla na svět první dcerka. Běhu jsem se před otěhotněním dokázala vzdát díky terapii.

Možná je to teď příliš rychlý happy end, čtenářsky až moc sladký závěr. Vím, že plno „těhotnících příběhů“ je o mnoho bolestnějších a komplikovanějších. Zdravotně, medicínsky, psychicky. U nás to zdánlivě vypadalo, že šlo všechno bez problémů – vždyť přece přišlo děťátko hned po svatbě. Nebylo to tak. Celkově trvala léčba, ať už přímo hormonální, či alternativní, dva roky.

Dva roky jsme si přáli. Dva roky jsme se obávali. Během té doby jsme otestovali své partnerství. Tehdy nám hodně pomohlo štěňátko australského ovčáka, který byl naším prvním děťátkem. Odešel před rokem. Krátce před tím, než jsem otěhotněla podruhé. Příchod na svět si druhá dcerka zařídila sama, neboť jsem dostala berle a na celé těhotenství jsem byla nekompromisně usazená na gauč.

Kéž by tento příběh v sobě mohl nést kapku naděje, že existuje nějaká cesta. Pro mě se otevřela v moment, kdy jsem uvěřila, že moje štěstí není na dětech a „klasické rodině“ závislé. Kdy nejsem bezmocná. Protože v procesu otěhotnění jsem si zcela bezmocná připadala. Mnohokrát jsem ztratila naději. Mnohokrát mě zavalil strach, že to nikdy nepůjde. Mnohokrát jsem byla uvězněná ve slovech doktorů, v obavách, v myšlence, že děti jsou jediným smyslem.

Až moment Tak to prostě nepůjde. To nevadí. Asi nemáš mít děti. Asi máš v životě dělat něco jiného… můj pohled změnil. Pomáhalo mi číst Viktora Frankla. Pomáhalo mi opakovat si: „Člověk může přijít o všechno kromě jediného: nikdo mu nemůže vzít poslední lidskou svobodu – vybrat si za jakýchkoliv okolností svůj vlastní přístup, svou vlastní cestu.“ Pomáhalo mi věřit, že tahle moje zdravotní komplikace má nějaký smysl. Že moje hodnota může být v něčem jiném. A nedovolím, aby někdo jiný posuzoval, kdy mám nebo nemám jako žena cenu.

Otěhotnění může být strastiplný, náročný proces. Může zavalit vztah i duši jako balvan. Čím více podpory si v něm dopřejeme, tím lépe. Mým přáním je, aby tento článek mohl být vlídným slovem a třeba jen ždibec tomuto těžkému závaží odlehčil.