Cesta do středu bolesti

Začaly první deprese. Ještě nepojmenované, ale stále přítomné jako špatná nálada ze samoty a z nedostatku pohodlí. Vše vyvrcholilo zjištěním diagnózy: endometrióza 4. stupně. U jednadvacetileté dívky nedobrá prognóza budoucího mateřství, nemluvě o projevech nemoci samotné. Pro někoho, kdo šel studovat obor dětská zdravotní sestra a miluje děti, dost bolestné zjištění.

Následovaly další a další operace a hormonální léčba (třikrát navození umělého přechodu), která po pár letech dokonala to, co bylo předem jasné. Deprese jako poleno. Hlavně nikdy nikomu nevysvětlujte, že víte, co je to mít deprese, pokud je opravdu nemáte.

• Jste v bytě a máte pocit, že na vás stěny spadnou, dusíte se a musíte ven…
• Venku? Tam je tolik prostoru, že myslíte, že nikam nepatříte a chcete domů…
• Kam? Tam, kde to na vás všechno padá?! Pomooooc!!!

Pomohly jen prášky a pak odjezd do ciziny. Vnitřní prázdnota a pocit „kam to vlastně patřím“ však nezmizely. Alespoň jsem už stála nohama na zemi a  mozkem tam, kde má být.

Hledám pomoc

A co dál? Ten „pravý“ partner nikde, roky přibývaly, blížila se třicítka, vidina založení rodiny mizivá. Člověk se neustále babrá v minulosti, co udělal špatně nebo neudělal vůbec, a už nechápe vůbec nic. Začaly se klubat další projevy vnitřní nespokojenosti. To mě přivedlo ke kineziologii. Neskutečná věda, stejně jako každá, která vám pomůže, nebo alespoň nasměruje.

Po zkušenosti s ní jsem měla pár měsíců v hlavě guláš, protože jsem zjistila, že na mém způsobu života je vlastně všechno špatně. Že se musím začít starat taky o to své království (svou duši) a ne jen o ty druhé, pro které jsem byla vrbou a pak už nezbýval prostor ani chuť na to si „uklidit“ ve svém království. Začala jsem spát a dokonce jsem přestala i kouřit. Vše se najednou nějak uklidnilo  a já se mohla zase trochu nadechnout.

Jak jinak nám má naše duše říci, že je nemocná, než skrze vnější projevy, ať už nemocí nebo neadekvátním chováním?

S tím jsem vydržela nějaký pátek a přišlo to znovu. Mezitím jsem stihla další (asi sedmou, pak následovaly ještě další tři) operaci a vidina stát se matkou byla nižší než ve dvaceti.

Stále mi zněly v hlavě otázky typu Proč tu jsme? Co tady děláme a kam míříme? Jak najít vnitřní klid? Vnější projevy vnitřní nespokojenosti lezly ven jako červi z plesnivého jídla. Tak totiž vypadají naše duše, když je neřešíme a staráme se jen o fyzické tělo. Bičujeme se v tělocvičnách a v posilovně, chodíme do sauny, na masáže, kosmetiku a ke kadeřníkovi. A co naše duše? O tu se starat nemusíme? Negativní myšlenky a s tím spojené emoce se očistí jak?

Jak jinak nám má naše duše říci, že je nemocná, než skrze vnější projevy, ať už nemocí nebo neadekvátním chováním? U mě se to projevovalo nemocemi i nepřiměřenými reakcemi na okolí.

Psychoterapie. Aha, tak takhle to je

Přednáška 24. října 2024