Češi na cestě

Vyrazili jsme tehdy na vandr. Pár prodloužených odpočinkových přestávek, pár zacházek a vůbec všeobecná pohoda způsobily, že jsme k cílovým Koněpruským jeskyním dorazili za soumraku. Kolem ani noha, natož příhodné místo pro spaní. Sedíme na lavičce před zavřenou prodejnou vstupenek, lokáme vodu a smějeme se vlastní neschopnosti naplánovat trasu.

Vtom se ze strže pod námi začnou vynořovat nejdřív hlavy, pak celá těla a nakonec nohy. Nejsou to zombie. Jsou to místní jeskyňáři, kteří nás po krátkém rozhovoru bodře odnavigují ke své základně, kde máme rozbít tábor a udělat si oheň. Kdyby pršelo, můžeme se prý schovat na terasu. „A kdyby něco, zaťukejte.“

Jiné místo, jiný čas. Vyrážíme na holčičí vandr. Plán je kombinovat chůzi se stopem. Zastavuje nám druhé auto, na které máváme. Řidička nás seznamuje s faktem, že stopařům nikdy nestaví, ale když vidí dvě holky, říká si, že změna je život.

Vysadí nás o pár kilometrů dál, kde nás po několika málo minutách nabírají starší manželé. Vzpomínají na vlastní turistické mládí, popřejí šťastnou cestu, vysadí nás kousek od místa určení a ukazují cestu.

„Vždyť ty lidi nakonec nemůžou bejt tak strašný, ne?“ ptá se kamarádka. „To jsou ty výlety. Na výletech se vždycky dějou věci,“ odpovídám a napadne mě ještě jedna věc. „Vsaď se, že kdybychom se s těma lidma začaly bavit o politice, zas takovej mír a láska to nebude. Ale Češi jsou mistři drobných laskavostí,“ dodávám.

Ta myšlenka mi uvízne v hlavě.

Na výletech se dějí věci

Jestli se nebojím vypustit jedno obří zobecnění o Češích, pak je to následující: Češi jsou národ turistů. Možná proto se na výletech dějou věci. Nedokážu si ve svém okolí vybavit jedinou osobu, která nikdy v životě nebyla na vodě, cyklodovolené nebo prostě na vandru (čundru, výletě, túře, dosaď dle lokální hantýrky).

Z každého takového výletu jsem se vždycky vrátila s hřejivým pocitem. Lidi tady fakt nakonec nejsou tak strašný. Rozumí cestě. Chápou, co všechno se může podělat, že už člověk nemusí mít energii šlapat ještě dalších x kiláků, že mu došla voda, signál, nervy nebo ztratil nůž.

Nejsme jenom národ lokajů. Malejch lidí. Lakomejch hajzlů.

Vodák ochotně podá nůž, přihodí vlastního buřta a nabídne svezení na voru. Jeskyňář poskytne vlastní základnu. Cyklista přiskočí s pumpičkou a kolo nafoukne, ozkouší, poradí co dělat, kdyby zase náhodou. Starší pán ve vsi donese petku vody, povypráví o historii vesnice a na mapě vyznačí nejlepší cestu.

Přednáška 19. září 2024