Černá labuť: utrpení dokonalosti

Jako zastřešující koncept pro psychologickou strukturu života hlavní hrdinky se nám bude nejlépe hodit narcismus, resp. narcistická porucha osobnosti.

Je pro ni typický především rozpor mezi reálným já člověka a mezi jeho já ideálním. Jak o tom píše Heinz‑Petr Röhr: „Normálně existuje napětí mezi tím, co člověk je, a tím, o čem věří, že musí být (jeho ideálním já). Lidé se zdravým narcismem vědí, že nemusí být dokonalí, že není třeba, aby vůči všem vykazovali převahu, že smějí selhat.“

Ne tak baletka Nina, hlavní hrdinka. Je chronicky nespokojená. Stále dře a dře a stoupá v souboru na lepší místo. Přesto jí to nestačí. Je typická šikovná holčička, která dělá, co mamince na očích vidí.

A co na nich vidí? Především nesplněné sny z mládí bývalé baletky, u níž můžeme předpokládat podobnou psychickou strukturu. Matka se v souboru nikdy nedostala k sólové roli, prý proto, že dala přednost dceři před kariérou, což ostatně nezapomene zmínit.

Dcera tak plní sny své matky. Jednak přímo, jednak nepřímo – jako sny, které už pokládá za vlastní. Její hodnota je odvozena od jejího výkonu. Nic jiného kromě dobrých výkonů nemá cenu. Právě takové ambice do ní nakladla její matka. 

U narcistních jedinců se nevytvořila jistota lásky mateřského objektu, tedy že matka miluje dítě takové, jaké je, ať už zlobí, nebo je hodné.

Jak již rodiče narcistních jedinců bývají, i Ninina matka je chladná a panovačná. U narcistních jedinců se nevytvořila jistota lásky mateřského objektu, tedy že matka miluje dítě takové, jaké je, ať už zlobí, nebo je hodné. Dítě tak nebylo milováno kvůli své vlastní svébytnosti, ale jen za předpokladu, že plní matčiny potřeby. Učí se odsouvat své vlastní potřeby do pozadí. Jeho krédem se stává: „Musím toho hodně vykonat, abych byl milován.“

Nechápejme však každý výskyt slova narcismus jako označení patologie. Určitá míra narcismu je zdravá či dokonce nezbytná. Narcismus vytváří náš sebe‑ideál, tedy to, čím se toužíme stát.

Co je libido

Libido, z latiny touha, žádost, pud, je sexuální touha a pohlavní pud. Někde se označuje jako „sexuální apetit“ či „energie“. Libido má důležitou roli v psychologických teoriích Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. V psychoanalýze je libido označení pro projevy pohlavního pudu, základní pudové energie a sexuální touhy, která vyvěrá z podvědomí a je zaměřená na dosahování slasti. Více na Wikipedia.org.

Dle psychoanalýzy vzniká v psychice raného dětství tzv. grandiozní self, což je právě tento idealizovaný obraz, který je naplněn libidem. Při normálním vývoji se libido odkloní od ideálu směrem k principu reality. Jinak řečeno, energii získáváme z toho, čím jsme, ne čím bychom mohli být.

Při patologickém narcismu však grandiozní self zůstává libidinózně obsazeno, což vede k tomu, že se narcista často stahuje do světa svých velikášských fantazií. Tak i Nina sní o tom, že bude hrát Labutí královnu, hlavní roli v Čajkovského baletu Labutí jezero, která je vlastně rolí dvojí.

Můžeme si povšimnout, jakou energii investuje do toho, aby byla perfektní v každém ohledu. Proto je ideální představitelkou Bílé labutě. Něco jí však i přes urputnou snahu schází: emotivita, živost, bezprostřednost.

Pro roli Labutí královny je totiž potřeba zvládnout i druhou část této dvojrole. Černou labuť, která je živočišná, temná a smyslná. S jejím vyjádřením má Nina potíže. Není divu. Pro narcistní poruchu je typická určitá ztuhlost rysů a emoční oploštělost. Heinz‑Peter Röhr tuto poruchu nazývá „syndrom železných kamen“. Trefný příměr z pohádky bratří Grimmů o princi uvězněném v železných kamnech používá, aby přiblížil narcistní prožívání.

Emoce a zkažené maso

Přednáška 24. října 2024