Čekání na miminko

Toužíme po miminku, ale nejde to, vypráví mi Anička. Máme za sebou tři potraty. Je to pro mě hodně citlivé a bolestivé téma. Všude kolem jsou jen děti nebo těhotné páry. Každou chvíli někdo oznamuje, že čeká mimino. Je to tak nefér. Tak málo pokusů. Všem ostatním to jde snadno, jen u nás to musí být komplikované. A navíc to stojí příšerně peněz. Už nevíme, co s tím. Nevíme, čeho se chytnout. Když to nevyšlo poprvé, doufali jsme, že to byla jen špatná konstelace. Ale podruhé, potřetí… mám strach, že už to nikdy nepřijde. Přestávám věřit, že se to může povést. A Michal tomu taky nevěří. Cítím to.

Racionálně vím, že nic není ztraceno, ale pochybnosti narůstají. Je to jako propast. Stojíme už jen pár krůčků od okraje. S každou menstruací, s každým nepovedeným pokusem jsme blíž temnotě. Co když se to nikdy nepovede? Nevím, kolik toho ještě můžeme unést, my oba. Kolik toho může unést náš vztah. Tak moc to bolí. Někomu by to třeba nevadilo. Někdo děti nechce. Já je ale chci. Bez nich můj život smysl nemá. Prostě nemá a nesnažte se mi namlouvat něco jiného. Nechci dělat kariéru, nechci cestovat. Chci děti. Co mám ale teď dělat?

V slzách, ve strachu a úzkosti mi sděluje své trápení. Anička, která tři roky prochází intenzivní hormonální léčbou. Anička, jejíž vztah drtí náročná zkouška, na kterou se nelze připravit. Anička, která ztrácí naději. Anička, která neví, co má dělat. Už nevidí alternativy, nevidí možnosti a nevidí východisko.

Pokud se ocitneme v medicínském koloběhu procedur, dostaneme se pod nesmírný tlak. Doufání, očekávání, toužení a zklamání. Neustále dokola. Pokud se nedaří, velmi lehce propadneme zoufalství a vyčerpání. Vytrhnout se z obav se zdá být nadlidským úkolem. Jsme v tom až po uši. Ve všem tom emocionálním vypětí, zmatku a bolestných pocitech.

O neplodnosti a potratech se mluví daleko více. Ale stále málo. Málo natolik, aby to přineslo o ždibet více klidu někomu, kdo si touto trnitou cestou zrovna prochází. Většina lidí intuitivně ví, že psychická stránka je při otěhotnění zcela zásadní. Hlavně buď v klidu, hlavně na to nemysli. Nestresuj se a ono to dopadne. Rady nad zlato. Pravdivé, ale téměř neproveditelné. Celý „proces miminko“ může být víc než stresující a psychicky náročný. Být v klidu prostě nejde. Nemyslet na to už vůbec ne. Takže o čem tento článek vlastně bude?

Intimní situace

Možná máte neblahé tušení, že zde najdete jen klišé typu: Tak se zkuste zaměřit na něco jiného. Upřete své myšlenky k práci, koníčkům. Dopřejte si odpočinek. Mluvte s partnerem. Dělejte si radost. Meditujte. Odpoutejte se od negativních emocí. No… co k tomu říct? Určitě to může pomoci. Teoreticky ano. Jsou to skvělé metody a techniky.

Jenže je možná příliš brzy. Brzy na to opustit myšlenku na děťátko. Brzy na to chtít po sobě „být v klidu a nemyslet na to“.

Já se domnívám, že prvním krokem je vůbec uvědomění, jak náročnou situací vlastně procházíme. Možná to byl pěkný „fičák“. Krev, moč, prášky, injekce, hormony, inseminace, IVF. Ani netušíme, jak jsme se do toho koloběhu dostali. Z přirozeného příjemného snažení o miminko se stal psychický teror. Ale doktoři se tvářili, jako že je vše normální. Že je naprosto běžné ležet na operačním stole a nechat si odsát vajíčka. Že je zcela v pořádku mluvit o embryích, spermiogramech, o poškozených vajíčkách.

Do jedné z nejcitlivějších a nejintimnějších situací, která byla doposud sdílena pouze partnery, byl vklíněn nespočet profesionálně chladných doktorů, příkrých sestřiček a necitlivých vyšetření. Mohlo se stát, že jsme byli nahlíženi jen skrze lékařskou dokumentaci. Možná jsme byli drsně a racionálně konfrontováni s možnostmi, pravděpodobnostmi a cenami za jednotlivé úkony. Naše tělo jako by byla jen nefunkční hmota, kterou je nutné opravit, a celému početí jako by chyběla duše a lidskost.

Zplození děťátka je téměř degradováno na operaci slepého střeva, někdy opakovaně neúspěšnou. Na péči o duši není čas ani prostor. Pokud ji pacient či pacientka potřebují, musí si ji zajistit jinde. Tím, že na ni v celém procesu není místo, můžeme mít pocit, že bychom to opravdu měli zvládat. S chladnou a racionální hlavou, stejně jako doktoři.

A teď moje první rada – kterou obvykle já i moji kolegové umisťujeme na závěr článků: vyhledejte pomoc. Hned. Nejlépe na začátku léčení. Nečekejte. Choďte za terapeutkou, za někým, komu můžete věřit. Mluvte o tom, co prožíváte. Okamžitě. I když budete mít pocit, že omíláte to samé stále dokola. Mluvte o zklamání, nedůvěře, o pocitech zmaru, selhání, viny, mluvte o tom, co to dělá s vaším partnerstvím.

Neberte to jako samozřejmost. I kdybyste měli nejlepšího doktora na světě, nikdy nebude mít čas věnovat se vaší psychické stránce tak, jak by v této situaci bylo potřeba. Pokud cítíte, že dochází naděje, nejspíše opravdu dochází. Není potřeba se přesvědčovat o opaku. Prozatím ne.

Co jsme bez dítěte?

Nemožnost počít potomka je velkou zátěží pro pár i jednotlivce. Někdy jako by se společné zážitky, společný svět, smrskly na diskusi okolo pokusů, naděje, beznaděje, budoucnosti. Jako by neexistoval přítomný okamžik. Nebo existoval, ale byl vždy potřísněn myšlenkou: Zvládneme to? Můžeme být sami? Nerozdělí nás to? Co když touha po dítěti je větší než vzájemná láska? Co když přijdu ještě o tebe? Co když pro tebe tolik neznamenám? Co když naše láska nestačí?

Pominu případ, že takové otázky nenapadají ani jednoho z páru. Případ, kdy se oba cítí ještě více stmeleni společnými strastmi. V tomto článku se budu věnovat partnerské situaci, která je podobná Aniččině – kdy vzájemná láska jaksi ztěžkne a touha po miminku okrádá vztah o lehkost, legraci či blízkost. Situaci, kdy jeden pochybuje, že může existovat bez dítěte. Kdy se vloudí pochybnosti.

Nemá cenu si namlouvat, že proces snahy o miminko všechny páry stmelí. Že je to jen posílí. Věřím, že v případě otěhotnění může být tato zkouška opravdu ku prospěchu: Zvládli jsme to spolu. Ustáli jsme pochybnosti. Zůstal/a jsi i přesto, že to nemuselo vyjít. Právě ona myšlenka, nebo, chceme‑li, odpověď na otázku: Zůstanu se svým partnerem i přesto, že nebudeme mít potomka? je vskutku klíčová.

Kdo z vás by vyhrkl Samozřejmě, že ano!, může pár odstavců očima jen přelétnout. Ale je možné, že pochybujeme. Je to nová situace. Netušili jsme, že přijde. Možná, že jsme k druhému přistupovali i jako ke skvělému budoucímu otci či matce našich dětí. Teď jako kdyby něco chybělo. Jako kdyby ten druhý neznamenal tolik. Ztratil na své přitažlivosti.

Nemyslím, že je to pokrytecké. Nemyslím, že bychom před tímto pocitem či myšlenkou měli utíkat. A stejně tak nemyslím, že bychom s tím měli okamžitě konfrontovat partnera. Dejme si chvilku. Dejme si čas na rozmyšlenou. Možná se toho aktuálně uvnitř děje hodně. Pochybnosti se mísí s novými informacemi, se zdravotními zákroky, s hormony.

Pokud se v podobné situaci nacházíte, zkuste nejprve o svých pochybnostech mluvit s někým, komu věříte, ať už je to terapeut, nebo dobrá kamarádka. Zkuste vyjádřit, co se vám děje v hlavě. Pomůže i prosté zapsání myšlenek na papír. Zkuste se bát naplno a nahlas. Uvidíte, že některé ze strachů se rozplynou, jen jak je vyslovíte. Na první pohled jednoduchá rada. Ale jak víme, v jednoduchosti může být velká síla.

Jak je to doopravdy?

Další věcí, která nám v celém procesu může dodat kapku naděje, je realita. Není lehké neztratit perspektivu. Nezůstat v tunelu, ve kterém se světýlko na konci jen lehce komíhá a občas dokonce zhasne.

Možná jste se dostali do spárů pravděpodobností, možností, počtu pokusů, vajíček, spermií. Možná vás lékaři neustále zásobují informacemi o tom, co ještě můžete vyzkoušet, než se to povede. Někdy jako bychom slyšeli jen ta horší čísla. Jen tu menší pravděpodobnost. Zdá se nám to čím dál tím míň reálné. Myšlenka na úspěch je prchavá.

K tomu se přidávají příběhy z okolí. Kamarádka, která nikdy neotěhotněla. Známá, jež desetkrát za sebou potratila. Vybavují se nám samé černé scénáře, které zesilují naši beznaděj. Máme strach, že dopadneme stejně. Realita neexistuje a náš vesmír je plný zklamání, neúspěchu a zmařených pokusů. Není šance.

A teď: Jaká je skutečnost? Co opravdu říkají lékaři? Jaká jsou fakta?

Někdy pomůže i drobnost, že budete k lékaři chodit s partnerem či někým blízkým, kdo v té samé situaci vyslechne výsledky vyšetření společně s vámi. Je mnohokrát omílaným faktem, že pacient si z rozhovoru s lékařem odnáší jen velmi malé procento informací. A většinou těch negativních, nebo těch, které potvrzují jeho obavy.

Co jste slyšeli vy a co slyšel partner? Jaký je skutečně závěr? Jaká pravděpodobnost?

Opřete se o reálná fakta. Je šance 50 : 50? To je skvělé! Je stejná pravděpodobnost, že to vyjde, jako že to nevyjde. Mnohdy tuto informaci ale čteme a rovnou nás napadá: to je ale vysoká šance, že se to nepovede. Přitom je to vlastně velká šance, že to opravdu klapne! Když už bereme v potaz čísla, zkusme se na ně dívat realisticky. Z obou stran. A možná někdy z té maličko optimističtější.

Pokud je v našem okolí někdo, kdo nám může pomoci „být v realitě“, využijme jej. Ať nám pomáhá vidět možnosti. Ať nám pomáhá věřit, že šance stále existuje. Žádný lékař (alespoň doufám) si netroufne říct: To nikdy nepůjde. Nikdy neotěhotníte. Pokus nemá šanci na úspěch. My sami se však této naděje umíme zbavit velmi lehce.

Co dalšího můžu dělat?

Možná patříte k těm, kteří na konzultace či terapie dochází. Máte důvěrnou osobu, se kterou můžete sdílet všechny strasti. Možná je i vaše partnerství pevné jako skála a vzájemně si dodáváte sílu. I přesto byste ale potřebovali ještě o trochu víc naděje a víry, než aktuálně máte?

Pro tyto případy zmíním ještě jednu techniku, na kterou je potřeba vhodný čas. Nejde to hned. Možná je ale teď ta pravá chvíle, kdy ji můžete vyzkoušet, a pokud není, ponechte si ji v mysli někdy do budoucna, až budete sami cítit, že ten pravý moment nastal:

Vím, že toužíte po miminku. Že teď je to priorita číslo jedna. Nic není tak důležité. A je to tak v pořádku. Ponechte to tak. Co by ale bylo na druhém místě? Jaká činnost, aktivita by byla pro vás zajímavá? Co byste teď dělali, kdybyste řešili vaše miminko třeba až za pět let? Co by vás naplňovalo? V čem vidíte svůj přínos a smysl? Jaká činnost má pro vás hodnotu?

Jste kouzelnou bytostí tak, jak jste. Bez miminka i bez partnera. Vy sami. Samozřejmě o vás nepochybuji jako o rodiči ani jako o partnerovi. Ale jak byste naložili se svým životem, kdybyste početí odložili? Čemu nebo komu byste se věnovali?

Třeba vás nic nenapadá. Třeba to není cesta. Aktivita není pro každého a vhodný čas také ne. Alternativní scénář našeho života však obecně vzato pomáhá. Možná jsme dlouho přemýšleli o studiu, možná o změně práce. Možná o cestování. Možná jsme chtěli koupit karavan a projezdit Evropu.

Nemusíte si namlouvat, že miminko nechcete. Chcete jej. Toužíte po něm a je to v pořádku. Možná ale toužíte i po jiných věcech. Po jiných radostech. Když budete mít chuť, můžete cvičení vyzkoušet nebo o něm jen přemýšlet. Uvidíte, co se v mysli vynoří.

Nemusí to znamenat, že zítra opouštíte svoji představu na spokojenou rodinu, smysluplné mateřství či otcovství. Ale třeba se v hlavě zrodí myšlenka na činnost, která by vás naplňovala. Která by vás, i kdyby jen na pár okamžiků během dne, udělala šťastnými. Třeba zjistíte, že vám pomáhá věnovat se nemocným dětem, dospělým, důchodcům. Že chcete pracovat či dobrovolničit v neziskové organizaci. Nebo zjistíte, že teď (jelikož jste zkusili odložit miminko na později) můžete realizovat své studijní či pracovní plány.

Záměrně si nechávám tuto cestu, tento způsob přemýšlení na konec. Musí pro něj být vhodný čas. Vhodné podhoubí. Nejde to hned. Nejprve musíme strávit první náraz. Moment, kdy zjistíme, že to nejde samo. Že se musíme „léčit“. Že to bude náročnější cesta, než jsme čekali. Může se zdát, že se celý život smrsknul do lékařských vyšetření, do nadějí, doufání a zklamání.

Naděje navzdory

Elizabeth Lukas, jedna z nejvýznamnějších představitelek logoterapie, napsala krásnou knihu, v níž popisuje, jak pomáhala svým klientům překonat náročné situace, které před ně život postavil. Momenty, kdy je nemoc připravila o možnost pohybu. Momenty, ve kterých rodiče ztratili své děti nebo dlouholetí partneři přišli o své milované. Zkrátka obdobné situace, jako když si moc přejeme děťátko, ale nejde to.

V té chvíli nemusíme „zahodit svůj život“. Nemusíme vše odepsat se slovy teď už nic nemá cenu, teď je vše ztraceno, teď nemá smysl žít. Můžeme se tak cítit, ale pro naši duši je dobré, léčebné a hojivé, pokud se začneme ptát: Co v této nepříjemné, nevlídné, nečekané situaci vlastně můžu? Možná najdeme daleko větší smysl v tom, co právě zažíváme. Možná je to přesně takto správně. Možná to tak mělo být.

Logoterapeut svému klientovi, jenž je takto životem zkoušený, pomáhá změnit životní postoj „nemohu, protože“ na „mohu, ačkoliv“.

Může to být víc než těžké. Pustit svůj sen. Pustit představu, kterou jsme tak dlouho měli na mysli. Která nám měla přinést štěstí. Osud tomu ale zatím chce jinak. Já pevně věřím, že ať je život kteréhokoliv člověka sebevíc těžký, můžeme mu dát smysl.

Možná jej najdeme v myšlence nepečovat o své vlastní děťátko, ale třeba o děťátko, které o své rodiče přišlo. Anebo ještě v něčem jiném. To víte jen vy. Možností je nespočet.

Pouhý článek dozajista nezahojí bolest, kterou můžeme zažívat, pokud je cesta k vytouženému děťátku komplikovaná. Nicméně pokud dokázal dodat alespoň trochu klidu, trochu jiné perspektivy a třeba i kapku naděje, splnil svůj účel.

A na úplný závěr: nedržte to v sobě. Mluvte o svých obavách, o krizích, nedůvěře, mluvte o všech pocitech, které vás tíží. A až bude ta pravá chvíle, až budete mít energii, čas a prostor, zkuste si dovolit prožít i ten pocit, že celá tato situace vám možná nabízí i jiný směr, jinou perspektivu, činnost či smysl. Když budete chtít…