Čas zvolnit

Zvládnu všechno a ještě víc – životní motto mnohých, přestože si to možná ani neuvědomují. Nebo nechtějí. Ono by na tom nebylo nic špatného: mít zdravou aspirační úroveň a klást si přiměřeně ambiciózní cíle může být jistě kvalitní motivací a hnacím motorem, který nás vede k jejich naplnění. Ale naložit si na svá bedra tolik, že nám nezbývá ani minuta času na nás samotné, zdravé není. Ani přínosné. A většinou ani dlouhodobě udržitelné.

Je to jako s běháním – je rozdíl, jestli běžíme maraton, nebo sprint. Při sprintu jdeme na dřeň, dostáváme ze sebe naprosté maximum v krátkém časovém úseku. I tak může někdy vypadat náš život: sejde se toho hodně, je třeba zabrat, ale vidina jasného a blízkého konce či cíle je zřetelná. Jsme si vědomi, že jde o časově ohraničené období. Jakmile pomine, vrátíme se opět do svého normálu, který je samozřejmě pro každého jiný. Život přirozeně taková období přináší. Pokud však takto sprintujeme delší čas, síly rychle docházejí.

Není fyzicky možné ustát tak velkou zátěž a tempo po delší dobu. Přetáhneme se, zničíme se, odpadneme. Fyzicky i psychicky, pořadí může být různé. Když běžíme maraton, rozvržení svých sil si plánujeme, šetříme je, neběžíme v takovém tempu jako při sprintu. Život je spíše takový maraton než sprint. Je to samozřejmě symbolické přirovnání se všemi nedostatky, avšak jeho podstata je zřejmá.

Každý máme své vlastní životní tempo a kapacitu (jak fyzickou, tak mentální), s jakou vše zvládáme a kolik toho zvládáme. Také frustrační toleranci a přirozenou tendenci si na sebe nakládat více, než lze unést. Je přirozené, že jsme v tomto každý jiný. Máme svůj jedinečný rezervoár energie, který není bezedný. Je třeba se o něj starat a energii do něho také doplňovat, nikoliv ji pouze brát.

Srovnávání je zrádné

Návrh, že by možná bylo vhodné zvolnit a někde ubrat, obrátit pozornost také ke svým potřebám a k jejich saturaci, bývá mnohdy zavržen s tím, že kamarádka Dáša toho zvládá ještě mnohem víc a je stále dobře naladěná nebo že by si okolí pomyslelo, že svůj život dotyčný či dotyčná nezvládá a tím pádem selhává.

Tím se odklání pozornost od toho nejdůležitějšího – od nás samotných. Dáša může mít jinou fyzickou a mentální kapacitu, jiné zázemí, nechá si více pomoci od svého okolí a podobně. Navíc je docela dobře možné, že Dáša je vyčerpaná, frustrovaná a uhnaná, jen o tom nemluví.

Při mapování a uvědomování si toho, jak se cítíme a co bychom ve svém momentálním životě potřebovali jinak, je úplně jedno, jak to má kdokoliv jiný. Ať to má, jak chce a potřebuje. Na náš život to žádný vliv nemá, nijak nám to nepomůže. Zásadní je, jak to máme my, jak bychom to chtěli mít a jaké máme možnosti svůj život změnit a uzpůsobit tak, aby nám to v rámci možností více vyhovovalo.

Dovolte si „nezvládat“

Prvním krokem, abychom mohli zvolnit a nastavit si hranice, je uvědomit si, že je toho na nás moc. A to je často krokem nejtěžším. Mnoho lidí žije v přesvědčení, že musí zvládnout vše, co k nim přichází, a to na sto procent. Pokud v těchto nárocích neobstojí, selhali, je s nimi něco špatně. Jsou uštvaní, úzkostní, nešťastní, přecházejí únavu, a když už je zmůže natolik, že přes den usnou, mají výčitky a jsou na sebe naštvaní, protože toho mohli tolik stihnout. Na to, že už je jejich tělo „vypnulo“, neberou žádný zřetel.

Dovolit sami sobě, že se můžeme cítit unavení, přehlcení a vyčerpaní, je mnohdy to nejtěžší. Následně také to, že nemusíme zvládat a stíhat vše, co jsme si nastavili, vše nemusí být naprosto dokonalé a je opravdu jedno, jestli uklidíme ve středu nebo ve čtvrtek. Jde to samozřejmě ruku v ruce. Fyzické i psychické vyčerpání jsou jedna spojená nádoba, která se různě přelévá. Také někdy může přetéct vlivem jedné malé kapičky.

Jak vypadá odpočinek?

Každý samozřejmě máme o odpočinku jinou představu a také potřebujeme jiný druh aktivity k tomu, abychom vypnuli a získali díky ní energii. Odpočinek však není uklízení, podtrhávání si v textu při přípravě na zkoušky, příprava dětí do školky nebo školy, nákup a podobně.

Odpočinek je činnost, při které dobíjíme baterky, která nás baví a přináší nám radost. Něco, co děláme, ale nemusíme. Není v něm obsažena povinnost. Odpočinek také může být mnohými obávané „nicnedělání“, kdy jen jste a dýcháte. Samozřejmě někdy není možné si toto dovolit, avšak i v návalu povinností, ať už jsou pracovní, rodinné, či provozní, je téměř vždy možnost najít si půlhodinku pouze na sebe. Je to otázka priorit.

Také záleží na tom, jak si svůj odpočinek organizujeme. Pokud se například připravujeme na zkoušku, učíme se a náš mozek pracuje na maximum, je vhodné jako odpočinek zařadit činnost fyzickou, kdy mozek skutečně vypne a restartuje se.

Dopřát mu klid, aby nemusel zpracovávat a ukládat další a další informace – což znamená, že například čtení knihy, poslouchání podcastu či sledování filmu mu kýžený relax úplně neposkytne. Pokud ale mozku dáme prostor k tomu, aby „nemusel pracovat“, a zaměříme pozornost jinam, odpočine si a následně bude mít více energie na to se opět soustředit.

Pokud máme zátěž fyzickou, je naopak výhodné zařadit odpočinek zaměřený spíše mentálně. Po namáhavém dni například při stěhování si nejspíše večer nepůjdeme zahrát tenis. Možná to zní banálně, avšak v praxi se často setkávám s tím, že lidé neumí z různých důvodů odpočívat.

S odpočinkem také souvisí další oblast, na kterou mnohdy v návalu povinností (a také starání se o druhé) zapomínáme. Je to péče o sebe, tedy jakákoliv činnost, kterou vykonáváme za účelem podpořit své fyzické i duševní zdraví.

Odpočinek nám slouží k regeneraci, k nabrání sil. Péče o sebe pomáhá předcházet jak fyzickým, tak duševním neduhům, zvyšuje naši pohodu. Prostřednictvím ní se obracíme k sobě a jsme se sebou v kontaktu. Pak můžeme kvalitněji nahlédnout, co se s námi děje a co bychom potřebovali.