Čas začít

Zdálo se mi, že nastal jaderný výbuch. Venku mezi lidmi zavládla panika. Kdosi (nebo jsem to já?) nevěří, že se to děje. Myslím si, že je to nějaký pokus. Až vysoko na nebi zpoza střech vysokých domů začne pronikat kouř a typický oblak hřibu po výbuchu. Po chvíli všude kolem poletuje v podivném tichu šedavý popel a mně dochází, že je to definitivní, že se to děje doopravdy. A nade mnou a skrze mě projde myšlenka – co má ještě smysl teď dělat? Má vůbec smysl ještě něco začínat?

Apokalyptický úvod, vím. Ale přivedl mě k myšlence začátků. Kolik, čeho a kdy v životě začínáme? Jak vůbec nakládáme s vědomím svého času? Tim Urban nám s touto představou může pomoci díky vizualizaci lidského života malými čtverečky. Každý z nich představuje jeden týden našeho života. Když si tak plujeme den za dnem, mohlo by se nám zdát, že počet týdnů je nekonečný. Ale není tomu tak. Podívejte se, píše Urban ve svém blogu, nakreslil jsem je a spočítal pro vás. Tady a teď na vás koukají, hezky spočitatelné s konečným výsledkem – dívají se vám přímo a drze do očí.

Pro ty, kdo by ještě dostatečně nezacítili esenci jeho myšlenky, nabízí rozdělení činností během jednotlivých fází života a známé konce životů slavných osobností. Pořád se díváme na plakát s přesným počtem čtverečků: 4680 (při předpokladu dožitých 90 let). Dále označí kroužkem a šipkou zásadní okamžiky některých slavných osobností a my vidíme, kde se nacházeli v některém významném momentu své kariéry. Nebo nám ukáže, který týden teď žije Federer.

Potom nás vybídne k tomu, abychom si šipkou označili, ve kterém týdnu se nacházíme my sami.

Čas lidského života

Jednou jsem se rozhodla vyrobit si nástěnný kalendář ručně. Musela jsem každé políčko – každý den toho roku – ohraničit linií a obtáhnout fixou, přidělit mu číslo. Dostavil se přinejmenším zvláštní pocit a efekt, který jsem předem nečekala: všechno je to spočitatelné, každý jeden den skončí, než ho obtáhneme fixou. Na chvíli mě zaměstnala myšlenka, že je to možná dobrá terapeutická či alespoň zvědomovací technika.

Urban dál mluví o tom, že je potřeba zacházet se svými „boxíky“ jako s malými drahokamy. Uvědomit si, že jich je omezený počet. Jsou to ale naše boxíky a každý týden dostáváme nový, prázdný, čistý čtvereček, který můžeme vyplnit.

Neříká nám to tudíž proto, aby nás deprimoval, ale právě pro ono lepší uvědomění, lepší orientaci, kde se zrovna nacházíme. V neposlední řadě si díky tomu můžeme uvědomit, že každá sebeznámější osobnost v dějinách lidstva měla před sebou stejnou sadu boxíků (samozřejmě s předem neznámým konečným součtem). Jak zacházet se svým kalendářem? Urban nám doporučuje několik možností:

• Zvýraznit si barevně životní kapitoly v minulosti: základní škola, střední, první zaměstnání, svatba…
• Můžeme si označit i body obratu, kdy se odehrály důležité změny.
• Do každého okénka si lze napsat heslo týdne.
• Vyznačit si cíl v budoucnosti: bude krásně vidět, kolik týdnů nám zbývá k jeho dosažení.
• Pokud máte děti, můžete jeden takový přehled udělat i pro svého potomka, aby později viděl, co se dělo v prvních letech jeho života.
• A možná ho prostě necháte nedotčený a jen v mysli budete brouzdat svými představami. Jeho přítomnost na zdi však udělá svoje sama o sobě, to mi věřte.

Začínat je snadné

Každý bod zvratu či změna musela jednou něčím začít. Tento moment mě zajímá. Můžou se začátky kupit na sebe? Jde o intuitivní rozhodování (tady to cítím, tím směrem jdu a ostatní házím za hlavu), anebo komplexní vyhodnocování a analýzu před započetím něčeho nového? Můžou se některé věci začínat bez našeho svolení a bez přispění naší vůle? Zvažujeme, co nám nový začátek přinese a čeho se musíme vzdát? No samozřejmě. A pokud o nich víme, co s těmi všemi začátky potom uděláme?

Jako v mém snu, pokud se vám někdy zdá, že už nemá smysl nic začínat (mám už svůj věk, už jsem zkusil všechno, mám za sebou těžkou či traumatickou zkušenost – zahlédl jsem možný konec svého plakátu se čtverečky), možná vám budou, jako mně, inspirací a odlehčením přístupy zaměřené na řešení. Podobně jako i další postmoderní teorie tvrdí, že není potřeba cosi nutně ukončovat, aby něco jiného mohlo začít. Jejich zastánci tvrdí, že lze v každém čase začít budovat něco nového, paralelně, současně.

V terapii se tím myslí nevěnovat přílišný prostor snaze „vyřešit“ problém či trauma, pouze zkusit na vedlejší koleji zbudovat novou dráhu, nebo se (připustíme‑li vícero rozměrů a dimenzí časoprostoru) tyto linie a dráhy mohou libovolně míjet v našem mentálním 3D vztahovém prostoru.

Neznamená to, že bychom se problémy nezabývali, popírali jejich existenci, snižovali jejich váhu. Pouze připustíme možnost, že lze kdykoliv přidávat, znovu začínat, znovu tvořit nové vazby, nové linie příběhu.

Myšlenka mnohosti a možnosti soužití nekonečného množství všech verzí, začátků a konců, může být velice osvobozující, pokud se nám zdá, že stojíme na rozcestí a myslíme si, že se musíme rozhodovat, zda cosi začínat, anebo ne.

Závěrem bych chtěla nabídnout instrukci z vedených meditací Sama Harrise. Je tak jednoduchá, jak jen může být. Pokud jste se ztratili ve svých myšlenkách, pokud jste zapomněli, že se zde o něco snažíte, pokud jste se přestali soustředit na svůj dech a okolní zvuky, jednoduše začněte znovu. Není k tomu potřeba žádná speciální energie, jen se znovu začněte soustředit na zvuky, dech, prožitky v těle.

Prostě začněte, jako byste to dělali poprvé. Stejně tak to můžete udělat s každým dalším dnem či týdnem. Všechny se počítají.