Čas pustit se

Ve snaze ochránit své mladé před náročnými životními situacemi, před zklamáními a odmítnutími, přichází za mnou na konzultace stále častěji děti – dnes už dospělé – takových příliš starostlivých rodičů a nevědí, co se sebou, co se životem. Pojďme si to pro lepší pochopení popsat na dvou modelových příkladech.

Tereze je 22 let, žije se svými rodiči. Asi před rokem si našla partnera, kterému ale od začátku nevěří. Neustále ho podezírá, kontroluje sociální sítě, jestli si s někým nepíše. Je si stále nejistá a nevěří, že by zrovna s ní někdo chtěl být, připadá si, že nic nezvládá, bojí se zklamání. Svoji situaci pořád řeší se svými rodiči, kteří se ji snaží chránit. Má neustále strach, že ji partner opustí a ona by to bez něj nezvládla. Nervózně kontroluje svůj mobil několikrát za den, aby se přesvědčila, že jí přítel pravidelně píše. Pokud se zrovna neozývá, propadá úzkosti. Má na partnerovi silnou závislost, protože nevěří, že se bez něj obejde – stejně jako bez rodičů. Tereza se cítí vyčerpaná a nedokáže myslet na nic jiného. Její chování má neblahý dopad na vztah samotný, s partnerem se vzájemně vzdalují.

S podobnou závislostí se potýká i Tomáš, který nedávno nastoupil do práce a trpí velkou nejistotou. Není si jistý, zdali ho kolektiv přijímá. Čeká neustále na potvrzení, že dělá věci správně. Při nejbližší příležitosti se „pověsí“ na svého šéfa, protože ten jediný mu dává pocit jistoty. Fixuje se až nezdravě a ostatní kolegové si z něj utahují. Je závislý na pozitivní zpětné vazbě – pokud nepřichází, cítí se jako nula. Toto všechno mu zaměstnává mozek natolik, že nedokáže odvádět dobře svoji práci, protože je stejně jako Tereza nezdravě zaujatý sám sebou ve snaze svoji situaci vyřešit.

Co mají tito dva lidé společného?

• vyrůstali až do dospělosti jako v bavlnce (i té finanční)
• rodiče jim nedovolili vstupovat do náročných, zodpovědných situací, kde by se museli rozhodovat sami za sebe – o všem rozhodovali nebo stále rozhodují rodiče
• jsou zvyklí s rodiči i v dospělém věku konzultovat prakticky vše; ostatně s nimi mnohdy ještě bydlí
• je pro ně náročné vyznat se ve vztazích
• rodiče jim své rady obvykle předkládají jako jedinou možnou pravdu – vzniká fixace na názor rodičů a mladí lidé ztrácejí vlastní úsudek a intuici
• dělá jim problém se rozhodovat – často dochází k pocitu, že jejich rozhodnutí není správné
• jsou závislí na pozitivní zpětné vazbě a potvrzení druhých; když nepřijde, nastupuje strach, úzkost, deprese
• mají pocit, že nikdy nejsou dost dobří, v každé situaci a člověku vidí potenciální ohrožení.
• stydí se, že to sami nezvládají – cítí se být stále pod tlakem

Z toho všeho samozřejmě pramení nízká míra sebedůvěry, silný pocit nedostatečnosti a neschopnost spolehnout se sám na sebe. A jak říká jedna moje mladá klientka: „Při sebemenším stresu a tlaku se rozsypu.“

Rodiče jakožto primární autorita mají obrovskou moc. Jako děti (a někdy i jako dospělí) jejich názory bereme zcela vážně. Jsme schopni zazdít svůj vlastní úsudek, protože máma nebo táta to ví přece líp. A pokud rodiče své pozice zneužívají (mnohdy spíš nevědomě), pak touto opičí láskou připravují svým potomkům celkem nelehký úkol: čelit zodpovědně dospělému životu. Zcela jistě ale netuší, že (spolu)připravili půdu pro velkou nejistotu a strach.

Hlavně nechci zklamat!

Tyto „závislé“ děti nechtějí zklamat své rodiče, protože právě oni přece udělali maximum pro to, aby se mohli cítit dobře. Svoji hodnotu odvíjejí od toho, co jim rodiče řeknou. Když se něco nepodaří, mají pocit zmaru a stresu, protože v jejich očích selhali.

Děti, které mají horší startovací pozici a jejich podpora není až tak velká, si dokážou v mnoha případech poradit lépe než ty hýčkané. Vědí, že všechno vždycky není růžové a že je potřeba přijímat i náročnější stránku života. Počítají s ní a nejsou tolik překvapeny, když přijde „vlna“.

Rodič pod tlakem

Jenže pod tlak se nedostávají jen děti, ale také rodiče. V určitý moment cítí, že už je čas, aby se mladí postavili na vlastní nohy, a začnou na děti tlačit. Ty se ale ne a ne „rozletět“, protože nejsou připraveny. Pak nastávají těžké chvíle pro všechny a rodiče si stěžují:

• Nemůžeme ho dostat z bytu.
• Ten s námi bude bydlet až do čtyřiceti.
• Měla by se konečně osamostatnit.
• V jejích letech už jsme se starali o dvě děti.

Z dětství do dospělosti za pomoci otužování

O co tady jde především? O sebejistotu, kterou mladý člověk musí získat, aby si dostatečně věřil, že nástrahy života zvládne. Potřebuje se naučit spoléhat sám na sebe a nehledat jistotu u kohokoli jiného.

Můžeme to přirovnat k otužování. Pro tyto mladé lidi je velmi důležité umět přistupovat jinak k nepříjemným situacím, které život občas přináší. To znamená umět snášet nepohodlí a diskomfort, na který nejsou zcela adaptovaní.

S tím také souvisí umět snést kritiku, odmítnutí a nesouhlas druhého a postupně se učit přijímat i tu druhou stránku věci bez nutnosti brát ji extrémně osobně. Vztahování negativního na sebe patří mezi hlavní problémy, které generují strach, nejistotu a neschopnost se do čehokoli samostatně pustit.

To se ale může změnit pouze za předpokladu, že jsou mladí lidé ochotni jít do rizika a nasadit sami sebe na 100 %. Začnou si postupně věřit po malých vítězstvích, která po určité době přijdou výměnou za nepříjemný pocit, jako je nejistota nebo strach, který tomu předcházel. Ano, může se to stát: nemusí se mnou souhlasit, lidé mohou mít jiný názor, partner mě může opustit… to ale neznamená, že jsem „špatně“.

Jak se stát dospělým

Pokud chce Tereza udělat v životě krok do dospělosti, je potřeba zcela přijmout současnou situaci. To je začátek budování a přestavby čehokoli: převzetí odpovědnosti a pochopení, že svoji spokojenost má nyní ve vlastních rukou. Díky tomu může získat zpět svou sílu.

Během naší společná práce Tereza zjistila, že pokud má žít dospělý život, potřebuje dokázat hlavně sama sobě, že to zvládne. Dříve vnímala nedostatečně svoji vlastní hodnotu a potřebovala od partnera ubezpečení, že ji má stále rád. Teď si je vědoma toho, že sledováním partnera svoji hodnotu nezvýší, ba naopak.

Její největší nejistota pramenila ze vzhledu, sama sobě se nelíbila. Nastavila si pravidelný režim cvičení a zdravější stravy, aby sama sebe měla více ráda a přestala být závislá na potvrzení od druhých. Díky péči o sebe se cítí sama se sebou dobře, cítí se silnější a chce se postavit na vlastní nohy.

Myšlenka „oběti“ nedělá z Tomáše nic jiného než vězně a vytváří dojem, že svět je nespravedlivý a spiknutý proti němu. Tento obraz je potřeba umět strávit, ne ho vytrhávat z kontextu. Mnozí z nás byli v různých situacích oběťmi, jen každý umí se svými zraněními jinak zacházet.

I tady je potřeba přijmout svou zranitelnost a přestat se schovávat před realitou. Mít odvahu čelit odporu a přestat zápasit s egem. Bude to bolet? Pravděpodobně ano, ale tato bolest je odpovědná za naši odolnost vůči stresu a negativním situacím. Je tedy potřebná a prospěšná.

Tomáš pro sebe pochopil, že je to o trénování odvahy: chce to odvahu, vést těžké rozhovory, ukázat svou zranitelnost a upřímnost, stanovit si své hranice. Chce to odvahu být dospělý a toho si je nyní Tomáš vědom i ve své práci. Rozhodl se vnímat sám sebe jako dospělého a pochopil, že dospělost je především o samostatnosti a také odvaze zkusit se s některými situacemi potýkat sám. Postupným samostatným plněním úkolů začíná spoléhat více sám na sebe a méně záviset na šéfovi.

Co je pravda, které se Tereza a Tomáš musí postavit, a proč je tak těžké tuto pravdu plně přijmout? Odpověď je s největší pravděpodobností strach. Strach, že by to sami nezvládli, strach, že je někdo odsoudí, strach, že „nebudou dost“. Pokud chtějí dospět, musí si být vědomi svého vlastního vnímání, svých problémů a spouštěčů toho, jak ovlivňují také ostatní lidi, zejména ve svých vztazích. Pokud se člověk nestará o své věci, hranice jsou rozmazané a místo dospělého nastupuje dynamika dítěte.

Všichni potřebujeme zdravou dávku ega. Mluvím zde o stavu, kdy je člověk řízen egem, manipuluje se vším, co kolem něj krouží, a hledá způsob, jak to udělat, aby mohl stát v centru pozornosti. Dospělí lidé v roli dítěte nevědí, že jejich ego blokuje jejich růst. Spolu se strachem je ego další zeď, která jim zabraňuje stát se vším, čím mohou být.

Naše síla bude vždy v dávání, ne v přijímání toho, co nám okolí nabízí. Všichni máme ego, které může rychle nabobtnat. Být dospělý znamená být si toho vědom, rozhodnout se a těžit z jiného místa. Děti těží ze svého ega – dospělí ze svého srdce a z vědomí vlastní hodnoty, kterou mohou uplatnit.