Být sám sebou
Když nám záleží na tom, co si o nás lidé myslí, jsme málo sami sebou? Není to tak jednoduché.
Být sám sebou, nebo se přizpůsobit? Dělat to, co si přeju já, nebo to, co očekávají rodiče, učitelé, partneři, zkrátka ti druzí? U podobných otázek asi většina z nás bez váhání vybere první možnost. Je potřeba být sám sebou, ne někým, kým být nechceme. Ale znamená to, že na názoru ostatních nám nesmí záležet?
Když píšu článek, ptám se sama sebe, jestli čtenáře zaujme, a zároveň mi běží hlavou, jestli se tak trochu nepodbízím. Často píšu o tom, že má smysl dělat správné věci bez ohledu na výsledek – ale pak stejně sleduju, jestli jsem nasbírala nějaké like a sdílení na facebooku.
Když přijde klientka s tím, že manželství nefunguje, v práci ji to nebaví a přátele téměř nemá, pracujeme na tom, aby byla ve svém životě spokojenější. Aby si našla nějaké koníčky, nebyla závislá na manželově či šéfově náladovosti, aby péči o staré rodiče delegovala i na někoho jiného. Ale pokud bude „jen“ sama sebou a nikde se jí nedostane ocenění, stejně spokojená nebude.
Když si mladý muž stěžuje, že nemá žádné přátele ani dívku, ale jedním dechem tvrdí, že podbízet se nebude, pracujeme i na tom, aby neměl pocit, že když někoho pochválí nebo vede rozhovor o něčem, co ho třeba úplně nezajímá (ale druhý z toho má evidentní radost), nemusí to zákonitě znamenat, že se zpronevěřil sám sobě.
A když čtu dobré rady pro ženy, že se nelíčíme a neoblékáme pro druhé, ale především pro sebe, musím se pousmát. Ano, máme dobrý pocit, když nám to sluší, ale ruku na srdce: na pustém ostrově by nám to asi extra potěšení nepřinášelo.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..