Bude to stačit?

„Všude slyším, jak bych měla využít všechny možnosti, které ta krize přinesla,“ slýchám v posledních dnech, „ale moc jich nevidím. Ráno musím navařit na celý den a pak sedíme všichni doma u počítače. Děti místo úkolů hrají hry a já je raději nechám být, jinak bych do práce nic neudělala. Pak se s nimi učím. Peru. Chvíli jdeme ven, ale procházet se v parku je moc nebaví. Večer volám babičce, dvakrát týdně jedeme pro nás i pro ni nakoupit. A druhý den znova. Do toho všechny ty negativní zprávy. Mám pocit, že to nezvládám, a vůbec nevím, jak to vydržím třeba půl roku.“

Často jde přitom o ženy, které už dlouho předtím žily s pocitem, že musí všechno dokázat: kariéru, manželství, seberozvoj vlastní i dětí. Vlastně se změnily jenom kulisy, ztížily podmínky, ale podstata zůstává stejná: Abych si mohla vážit sama sebe, musím být za všech okolností perfektní. Teprve pak můžu být spokojená, pak mě bude mít někdo rád.

Jenže být dlouhodobě perfektní prostě nejde. Možná právě to je ta možnost, kterou si teď můžeme uvědomit, otevřít se jí. Možnost, že vše nebude dokonalé, ale i tak to může být dobré, možná lepší než dřív. Že si budu muset vybrat, co je pro mě to nejdůležitější, a to ostatní nechám plynout.

Co po mně život chce?

Často si tuhle potřebu vše za všech okolností zvládnout, někomu se zavděčit, získat ocenění neseme už z dětství. Odtud, kde se nám ocenění nedostávalo. Někdo to naopak vzdá a přehoupne se na druhý pól: Dělám si jen to, co chci já, a je mi jedno, co si o mně kdo myslí, co cítí. Vyrovnání nám ale může přinést jen cesta do pomyslného středu, kdy se sám se sebou smířím a sám sebe ocením. Často je to úkol na celý život, ale možná právě proto bychom se jím mohli nechat vést.

Americká psycholožka Edith Eva Egerová se tomu tématu intenzivně věnuje a dotýká se ho i ve své knize s příznačným názvem Máme na vybranou. Kniha vypráví nejen o jejím pohnutém osudu, ale přináší i cestu, jak se s životními těžkostmi vyrovnat. Sama jako maďarská Židovka prošla koncentračním táborem, kde ztratila oba rodiče, i pochodem smrti. Po komunistickém převratu pak s manželem a s malou dcerkou za dramatických okolností emigrovali. Otevřeně popisuje, že svým traumatům čelí celý život. Pomohlo jí i setkání s o generaci starším Viktorem Franklem, zakladatelem logoterapie s podobným osudem. Položila si i jeho otázku: Co po mně život chce? A její odpověď zněla: Pomoci lidem, aby se zbavili přesvědčení, že je něco limituje, a stali se tím, kým měli být.

Její další velkou inspirací byl její učitel Carl Rogers, který mluvil o tom, že pokud je naše potřeba seberealizace v konfliktu s potřebou pozitivního přijetí (a naopak), může se stát, že začneme potlačovat, co doopravdy chceme. Jestliže máme pocit, že nelze být zároveň milován a přitom zůstat sám sebou, existuje riziko, že raději popřeme svoji přirozenost. Jednou z možností, jak spolehlivě popřít sám sebe, je právě perfekcionismus.

Egerová vede pacienty k poznání, co takové chování způsobilo a co ho udržuje. Vždycky nám totiž přináší pomyslné benefity – můžeme si tak, většinou však krátkodobě, zasloužit uznání i lásku. A právě toho se musíme nejdříve vzdát, abychom skutečně mohli přijmout sami sebe: Jenom já můžu udělat to, co umím, tak, jak to umím jenom já. Kdo má potřebu komukoli něco dokazovat, ten nemůže být sám sebou. Řídí se tím, co od něj očekávají druzí a mnohdy si přitom ani nestačí uvědomovat, co chce on sám.

K tomu, abychom to zjistili, přitom můžou stačit čtyři zdánlivě jednoduché otázky:

1. Kdo si přeje to, co dělám?
2. Co si skutečně přeju já?
3. Jak toho dosáhnu?
4. Kdy to udělám?

Pokud si na ně chcete opravdu pravdivě odpovědět, věnujte jim náležitou pozornost a hlavně se k nim opakovaně vracejte. Potom budete moci svůj život žít tak, aby vám přinášel trvalý pocit uspokojení, a to i přes výkyvy a prohry, kterými prochází každý z nás.

Možná to nepůjde snadno a jako první odpověď vás napadne nevím. Neznamená to nic jiného, než že jste se momentálně ocitli ve slepé uličce, ale zároveň už hledáte směr, kudy z ní vyjít. A můžete si položit doplňující otázky, které stojí na počátku každé cesty:

1. Co přesně dělám (právě teď, v posledních dnech, v této životní etapě)?
2. Funguje to (přináší mi to radost, naplnění, pomáhá mi to překonat krizi)?
3. Pomáhá mi to v tom, čeho chci v životě dosáhnout, nebo mě to naopak brzdí?
4. Bylo to někdy jiné, lepší (horší)?

Je jisté, že pokud se do takového pátrání pustíme, něco v našem životě skutečně nefunguje tak, jak bychom si přáli. Negativní zkušenost nám ale nemusí být na přítěž, může být naopak velice přínosná. Poskytuje nám totiž perspektivu, dává nám příležitost objevit naše silné stránky a smysl našeho jednání.

Pochopit, že nemusíme být perfektní a nemusíme popírat svoji přirozenost, protože jsme jedineční. V tom je naše skutečná svoboda, která úzce souvisí s vědomým výběrem – rozhodujeme se pro soucit, humor, zvídavost, optimismus, intuici a sebevyjádření.

Být svobodný znamená žít v přítomnosti. Žijeme‑li minulostí (neustále prožíváme bolest z toho, co se stalo, i z toho, co se nestalo…) nebo budoucností (čekáme, až bude to a to…), je to, jako bychom sami sebe uzavřeli do vězení. Osvobodit se znamená přestat naplňovat očekávání druhých a stát se sám sobě milujícím rodičem.

Egerová říká, že je to nikdy nekončící proces, že i jí se stále vracejí negativní zážitky i nefunkční vzorce chování. Ale naučila se je rozpoznávat, přijmout a tím je minimalizovat. V tom vidí nikdy nekončící možnost růstu i v současné situaci, kdy nám život zase ukázal, že je plný neočekávaných zkušeností: Nic není jako dřív. Může se vás zmocnit smutek a možná prožijete okamžik beznaděje, ale když se podíváte dobře, uvidíte, že se stáváte osobou, jakou chcete být, a to vám může dodat odvahu. Každá krize je podobnou příležitostí pro proměnu, kdy v sobě můžete objevit schopnosti, o kterých jste ani netušili, že je máte. Stále rostete, každou minutu, každou hodinu, každý den.