Bude mi někdy lépe?

Takové stavy mohou mít různé důvody a určitě má smysl, abychom se jimi zabývali. Co se mi to děje, že se někdy cítím tak osaměle, proč o sobě tolik pochybuji? Proč se mi opakují podobné problémy ve vztazích, někdy úplně zpanikařím a nevěřím druhému jeho zájem? Nebo proč jsem pořád tak ve střehu a čekám, odkud přijde nějaká špatná zpráva?

V tomto článku vycházím z dotazů dvou čtenářek, které popisují svoje komplikované dětství. V jednom případě chyběla emoční blízkost přímo v rodině a mladé šikovné ženě to způsobuje potíže ve vztazích, protože si sama nedůvěřuje, má strach, že o vztah přijde, a neví, jak na to. Ve druhém případě čtenářka v dětství prožívala dlouhodobé odloučení a hospitalizace, které ve výsledku způsobily podobné potíže, prožívání strachu a úzkosti, že přijde něco špatného.

Obě chodí již nějakou dobu na terapii, vědí, v čem je problém, ale stále se jim nedaří navázat dlouhodobý kvalitní vztah. Opakovaně se dostávají do stavů velikého strachu. A ptají se, jak s tím nakládat, zda budou někdy žít opravdu šťastný život. Obě zmiňují, že jejich dětské vztahy byly negativně ovlivněny různými událostmi, a uvádějí jako vysvětlení pro své problémy teorii attachmentu.

Nastavení pro vztahy

Teorii attachmentu neboli citové vazby či pouta ve 40. letech minulého století do psychologie přinesl anglický psychiatr John Bowlby. Tato teorie vysvětluje vývoj nejranějších vztahů a také to, jaké vztahy potom v životě dále vytváříme a jakou cítíme jistotu v sebe a druhé.

Bowlby nejprve poukázal na souvislost blízkého pečujícího vztahu a dobré emoční pohody u dětí. Attachment souvisí s kapacitou cítit se bezpečně, jistě a opečovaně v přítomnosti blízké osoby. Díky této jistotě poté máme zájem o zkoumání světa a odvahu jít do nových zkušeností. Když jsou potřeby připoutání dostatečně naplněny, dojde k vytvoření bezpečného pouta. V opačném případě si neseme do vztahů pocit nejistoty.

Zní to poměrně jednoduše, je to ale velmi komplikovaný mechanismus, samozřejmě ve výsledku ovlivněný i naším temperamentem a dalšími vnějšími vlivy bez ohledu na rodinné působení. Citová vazba má vliv na to, jaký máme vztah k sobě samým, jak o sobě smýšlíme, jak se cítíme ve vztazích k druhým a jak se chováme – tedy například i jak jsme odvážní a podobně.

Jak tento mechanismus pouta v dětství vzniká? Kromě uspokojení svých biologických potřeb vyžaduje dítě uspokojení potřeby bezpečného kontaktu, pouta. Je to důležité, aby se mohlo vzdálit a zase se vrátit v případě nějakého „ohrožení“. Dítě se vrátí v momentu nabuzení, v náručí nebo přítomnosti blízkého dospělého se zklidní a potom může opět vyrazit do akce a zkoumání. Vytváří se pocit, že já jsem v pořádku a druhý a i svět jsou také v pořádku.

Když pečující osoba není vnímána jako bezpečná nebo spolehlivá, potom je rozsah, ve kterém dítě bude svět prozkoumávat, menší a fyzický svět dítěte je tím omezen. Zároveň bude narušen pocit jistoty ve vztahu, který se v pozdějším věku bude projevovat jako strach nebo úzkost.

Spodní proud úzkosti

Je velmi zajímavé, že pro mnoho z nás je v dospělosti tento mechanismus vzdálení se ze vztahu a návratu do něj spojen s úzkostí a většinou je tento proces neuvědomovaný. Můžeme tedy prožívat v situacích určité zátěže úzkost a strach a jednat pod jejich vlivem, aniž bychom si uvědomovali, že to je motivem našeho chování.

Ten strach a nejistota se mohou v každodenním životě projevovat drobnostmi typu, že nevěříte tomu, že by vás kolegové chtěli pozvat na společnou akci, až po dramatičtější momenty, kdy uděláte žárlivou scénu, protože máte strach, že vás druhý ve skutečnosti nechce, a potom se sami zasekáváte v podřízené pozici. Můžete mít ze sebe celkem špatné pocity a domnívat se, že pořád děláte něco špatně.

Pocity osamělosti máme, pokud nemáme dostatečně nasycenou potřebu, že v momentu, kdy se cítíme v nebezpečí nebo ohrožení, dostaneme podporu od našeho rodiče (blízké osoby). Může se to projevovat i tím, že jste zvyklí si později vystačit sami, a nenapadne vás požádat druhého o pomoc nebo s ním sdílet svoje problémy.

Teď se možná necítíte dvakrát příjemně: přemítáte, co všechno sedí na vás. Možná si uvědomujete sevření v žaludku nebo na hrudi. Ti z vás, kteří jste rodiče, třeba přemýšlíte, zda jste dost bezpečným přístavem pro vlastní děti. Ráda bych vás trochu uklidnila a vyzvala, abyste také tyto informace rozdýchali, a jestli máte představu, že byste měli fungovat perfektně, zkuste ji dát trochu bokem.

Jak už jsem psala, důvodem našich pocitů a chování nemusí být jen rodinné zázemí, ale i náš vrozený temperament, který například u citlivějších lidí může způsobovat větší zátěž, když okolí nejednalo úplně adekvátně v reakci na naše prožívání a potřeby.

Co ještě?

Důležité je zaměřit se na vědomou práci s tím, co si vlastně ze své původní rodiny přenáším do přítomnosti, a všímat si toho. Strach a úzkost mohou být velmi abstraktní pojmy, my ale potřebujeme vědět, jak se to konkrétně v našem případě projevuje.

• Cítím to pořád? Nebo jenom v nějakých situacích?
• Je to tlak na hrudi, sevřený krk, ztuhlá ramena, nebo jak se to vlastně fyzicky v mém těle projevuje?

Pokud si těchto tělesných vjemů začnu všímat, mohu si také více uvědomovat, že to jsou ty momenty, kdy přenáším do aktuální situace svou nejistotu a strach ze své původní rodiny. Můžu jít potom vstříc svému tělu a zkusit si jen všímat toho, co se ve mně děje.

• Mohu například zkoumat, jestli v nějaké jiné části těla cítím klid a uvolnění.
• Co třeba v břichu, pánvi, nohách?

Často se nám děje, že máme staženou horní část těla, tam cítíme stres, a spodní část těla je uvolněná a může se stát naším zdrojem. Když se dostaneme do fáze krize, kdy cítíme nejvíce úzkosti, nejistoty a strachu, máme tendenci si myslet, že to je jediná naše definice, „to jsem já“. Není to ale pravda.

Tyto pocity jsou nepříjemné, jsou naší součástí a má smysl se jimi zabývat. Vždy máme ale také další části, které si v ten moment (nebo potom zpětně) neuvědomujeme, a kvůli tomu nám nemohou posloužit jako zdroje, o které bychom se mohli opřít.

Obě tazatelky uvádějí, že mají práci, jiné naplňující aktivity a přátele a v důsledku dobrý pocit ze svého života. Je zajímavé, že když se necítíme dobře, jako bychom na všechny naše pozitivní stavy, zdravé úspěchy a dobré vztahy zapomínali. V ten moment nevidíme celý obrázek situace, ale díváme se na ni nějakým zkreslujícím filtrem.

Ano, i to jsem já

Velmi inspirativní pro těžší období mohou být také myšlenky buddhismu, že není zřejmě možné být osvíceným, neustále klidným a vyrovnaným člověkem. Naše cesta je se k takovému stavu přibližovat. Můžeme se vracet do nejistoty a paniky, kdy v hlavě nám běží myšlenky, které nejsou dobré ani pro nás, ani pro druhé. My ale můžeme svoji mysl a emoce více trénovat a všímat si jich: neodmítat je, ale být v ten moment pro sebe přítomní.

V realitě to může vypadat tak, že si dovolím svoje nepříjemné pocity a stavy neodhánět a nebojovat s nimi, ale zkusím je přijímat. Tedy nebrat je jako něco nepatřičného: jsou mojí součástí a patří ke mně. Když si dovolíme v takovém stavu chvíli setrvat a nebojovat proti němu, můžeme si všimnout, že se daleko rychleji uklidníme. Využívat k tomu lze například techniky z meditace, kdy jen sledujeme jako pozorovatelé svoje pocity a myšlenky a snažíme se je nehodnotit.

Je také dobré zmínit, že je normální, že v dospělosti máme potřebu vytvářet nové bezpečné vztahy. Má velký smysl je hledat. A hledat ty kvalitní, protože je potřebujeme také jako zdroj vlastní sebehodnoty. Je úplně v pořádku po druhém chtít důvěru a přítomnost. Můžete se i sami zaměřit na to, zda není třeba i potíž v tom, jaké typy blízkých lidí si volíte – možná nevědomě pořád saháte po osobě, která vám připomíná vaše ne zcela přítomné rodiče nebo situace z dětství, a měli byste se zaměřovat i na to, komu vlastně máte a můžete důvěřovat.

Nakonec mi přijde velmi povzbuzující, že nemusíme zůstávat vězni těchto našich stavů, ale máme možnost určité pozitivní kontroly nad nimi. Máme možnost volby, tedy vnímat, že jsou to sice nepříjemné stavy, ale nemusíme v nich setrvávat zbytečně dlouho, protože existují i jiné cesty, co pro sebe dělat a jak na sebe a druhé nahlížet.

Literatura:Neil Harris: Attachment Theory: Some implications for Gestalt Therapy. British gestalt journal 1996Yongey Mingyur Rinpočhe: Umíráme každý den