Brouci v hlavě

Jedno z dávných semaforských představení se jmenovalo Má hlava je včelín. Člověku s včelínem na krku lze jedině závidět – spořádané včelky dělají dobrou práci a jejich bzučení je léčivé. Jenže spousta lidí má hlavu plnou škodlivých brouků, kteří se navzájem překřikují a jdou si po krku.

Se svým osobním broučínem na krku jsem vcelku spořádaně prošla dvěma covidovými léty, úmrtím matky, dojížděním za truchlícím otcem i ztrátou zaměstnání. Ovšem když Rusko napadlo Ukrajinu, brouci se na čas vymkli kontrole.

Mám s nimi letitou zkušenost, takže jsem jim včas vyhlásila válku, po mafiánsku zalehla na matrace a obklopila se řadou dušezpytných knih. Začala jsem běhat, chodit na akupunkturu a na mindfulness, jezdit na kole a pro jistotu do pohotovosti připravila i lékařem předepsaný chemický postřik, na který naštěstí nedošlo.

Z přečtených knih jsem připravila instantní výluh – třeba bude někomu ku prospěchu. Mimochodem, lidé jsou prý ochotni se změnit, jen když tím něco získají nebo se něčemu vyhnou. Úspěšný trénink duševní vyrovnanosti znamená vyhnout se otravnému rojení brouků v hlavě, a to se rozhodně vyplatí!

Bez obav!

Jeden ze základních psychických brouků je šedivý nejistotník (Nejistotus Obavus). O něm pojednává kniha Anny Kåver Cesty ke klidu – Jak se vyrovnat s nejistotou. Velký vliv na množení tohoto brouka má naše svobodná vůle. Pokud kromě ní máme i patřičnou dávku úzkostnosti, obavy ze správnosti našich rozhodnutí mohou nabýt ničivých rozměrů.

Strach, úzkost nebo stres, kdo z nás je nezná? Mají samozřejmě – jako všechny emoce – i svoji druhou stránku: chrání nás před nebezpečím. Jen se nesmí rozbujet natolik, aby nám bránily ve smysluplném prožívání života.

Lidé trpící obavami a těžko snášející nejistotu mají většinou sníženou sebehodnotu. Není divu: málokterý strašpytel si připadá nějak výrazně životaschopný. Autorka popisuje obavy jako jakýsi myšlenkový tinnitus. I s hučením či pískáním v uchu se totiž dá žít, ale kvalita života značně trpí. Zejména pokud nám myšlenky donekonečna bzučí, že svět je nebezpečný a vše může skončit katastrofou.

Profesionální chovatelé brouka nejistotníka navíc mají falešný pocit, že díky neustálým obavám budou připraveni na jakýkoli rozmar osudu (ostatně – všimli jste si, že máte dokonale vypilovaných deset neprůstřelných strategií a buď se nestane nic, nebo něco, s čím jste vůbec nepočítali?).

Nejhorší ze všeho je, pokud se do obav snažíme vtáhnout i své nejbližší. Na jednu stranu je strach o ně projevem lásky, ale v přehnané formě se stane nesnesitelnou koulí na noze. Ať už je to otravná ohlašovací povinnost, kde právě jsme a zda jsme v pořádku dojeli, nebo vynucování milostných vyznání, přičemž za deset minut po To víš, že tě miluju brouk v hlavě začne pištět, jestli partner náhodou nekecal, aby od nás měl pokoj.

Nepatří do vězení

Je dobré si uvědomit, že i emoce označované jako negativní mají pozitivní stránku a někdy je to s nimi jako s kořením, které jídlu dodá chuť. Mírné lechtání strachu může být zábavně vzrušující, lehká nostalgie (pouhá špetka smutku) má svou nezaměnitelnou poezii a přiznaná, dobře uchopená zlost poslouží jako vynikající energetické palivo. Proto bychom jim místo bezhlavého potlačování měli věnovat patřičnou pozornost a neodsuzovat se za to, že tyhle pocity máme.

Pokud vyjdou ze stínu, stanou se našimi spojenci. Budeme‑li je zkoumat a diskutovat s nimi, prohloubíme své sebepoznání a zvýšíme pocit vlastní hodnoty (někdy se to bez psychoterapie neobejde). Zavřeme‑li je však jako nežádoucí do vězení, s velkou pravděpodobností se staneme vyhaslými pozorovateli života, protože spolu s nimi zmizí i vytoužené emoce pozitivní.

Autentický život

Za představivost našeho mozku platíme velkou daň. Takový králík nehopká po louce s obavami, co kdyby ho vyčenichal pes. Užívá si okamžiku tady a teď a teprve ve chvíli ohrožení zbystří a peláší pryč.

Stojí za to vybavit si všechny obavy a noční můry za celý život a spočítat si, které z nich se opravdu naplnily. Z mého laického pozorování vychází, že bezstarostně flegmatické bližní potkávají docela drsné údery osudu, zatímco na úzkostné chovatele brouků život nepotřebuje plýtvat municí, protože si všechna pekla prožijí ve vlastní hlavě a často s mnohem větší emoční intenzitou, než jakou v pohodářích vyvolá reálný průšvih.

Kdybych měla v hlavě zabudovaný emoční seismograf, zápis by vypadal, jako když střídám jednu světovou válečnou vřavu za druhou a prokládám to uragány, povodněmi a hladomorem. Přitom jsem jen obyčejné háespéčko z pražského paneláku, které nerado chybuje.

Autentický život, což je pojem z existencialismu, ovšem obsahuje dobré i špatné stránky. Zato je plný pocitů, nadšení a energie, s minimem jízdy na autopilota a střelby na jistotu. Autenticky žijící člověk přijímá výzvy i s rizikem průšvihu a zvládl setřást diktát dokonalosti.

A zejména se nedá uvěznit v AŽ‑PAKárně, tedy v čekání na to, co si dopřejeme až pak – až vyděláme na byt, až vyrostou děti, až zhubneme, až bude po Vánocích, po daních, po žních… Dánský existencialistický filozof Søren Kierkegaard živý postoj k bytí definoval slovy: Mít odvahu znamená na chvíli ztratit pevnou půdu pod nohama. Neodvážit se znamená ztratit sebe sama.

Posilovna i atlas brouků

Stephanie Azri, autorka knihy Aktivujte svou psychickou odolnost – Zvládání životních výzev, vychází z kognitivně‑behaviorální terapie. Každá z dvanácti kapitol mapující jednu z oblastí života od sebevědomí přes komunikaci a vyjednávání až po zvládání krizí a ztrát je zakončena cvičením.

Je to podobné jako koupě činek nebo rotopedu: jediné, co nás dělí od zlepšené kondice, je odhodlání s nimi každý den cvičit. Díky rozdělení do jednotlivých okruhů kniha opravdu připomíná posilovnu – prostě cviky na zpevnění jednotlivých oblastí psychiky, hezky přehledně a s možností výběru takových, které nám půjdou a budou nás bavit.

Podobně koncipovaná kniha Davida A. Clarka Vystupte z myšlenkových pastí je zaměřená na negativní myšlenky, obavy, ruminace, lítost, zahanbení, potupu a zášť. Vlastně dokonalý atlas brouků v hlavě. Čtenář si vybere ty své a k nim získá i potřebné pracovní listy a dotazníky. Podle nich se naučí myšlenkové vetřelce blíže určit, zkrotit a eliminovat.

Musím se přiznat, že až tady jsem se dozvěděla, že ruminace se prý týká jen přežvykování mysli o věcech z minulosti, zatímco nutkavé přemítání o budoucnosti jsou pouhé obavy. Takže brouka ruminátora se nemusím bát, protože jen občas lítostivě povzdychnu nad tím, že jsem se nehlásila na přírodovědu; tam bych se za minulého režimu na rozdíl od prestižní psychologie bývala byla dostala i s nevalným kádrovým posudkem.

A pak mě mrzí, že jsem se styděla nastoupit do vršovického nevěstince na nabízenou pozici povídací, fyzicky nedotknutelné vrby na baru. Dostala jsem se tam kdysi se záchrankou při honbě za psychicky nemocným pořezaným sousedem. Majitelka pěla ódy, že bych měla spoustu kunčoftů, protože řada mužů se k nim chodí jen vypovídat a vyplakat. Zbaběle jsem tehdy dala přednost médiím… Ale potěšilo mě, že některým broukům se v mé hlavě nedaří, a kdyby náhodou, budu vědět, jak na ně.