Bonbony a láska

Ve vztahu ke sladkostem existují dva vyhraněné typy rodičů: říkejme jim pro jednoduchost asketi a hedonisté.

• Hedonisté si sami rádi a často dopřejí něco dobrého a podobně se chovají i k dětem. Většinou preferují okamžité uspokojení, neohlížejí se na dny následující. Carpe diem! Častěji holdují i jiným nezdravým chvilkovým potěšením, například kouří. Souvisí to obvykle se slaběji rozvinutými volními (a někdy i rozumovými) vlastnostmi. Kořeny můžeme hledat, jak jinak, v dětství.
• U asketů je to naopak: sami sladkostem neholdují a dětem je dávají jen ve velmi malé míře. Vůle bývá silnější, vzdělání vyšší.

Tajné neřesti

Ne vždy jde však chování rodiče k dítěti ruku v ruce s jeho chováním k sobě samému. Ve vztahu ke sladkostem tak nacházíme případy, kdy rodič dětem sladkosti upírá, zatímco jim sám tajně holduje, anebo naopak: sám cukrovinky nekonzumuje, ale jeho potomky běžně potkáte s lízátkem v jedné a slazeným pitíčkem v druhé ruce.

První z uvedených mají většinou poměrně rozvinuté povědomí o tom, co je zdravé – rodič ví, co by chtěl, ale sám u sebe to nedokáže (rozumové vlastnosti dobré, vůle slabá, často jde o zlozvyk táhnoucí se od dětství).

Vzpomínám například na klientku, která „ujížděla“ na sladkostech a dalších nezdravých potravinách: pravidelně mlsala bonbony, a když měla v práci větší stres, snědla během hodiny tabulku oříškové čokolády či pytlík smažených brambůrků. Její dítě (v batolecím věku) se přitom stravovalo velmi zdravě a potraviny typu bonbonů, brambůrků a přeslazené čokolády vůbec neznalo.

„Lék“ na rozlady

A kde se berou rodiče, kteří sami sladkostem neholdují, avšak jejich malé děti ano? Na první pohled je to záhada: proč rodič, který sám jí zdravě, dítěti cpe sladké? Někdy je to prostě tak, že takový rodič stravu zrovna dvakrát neřeší – jemu samotnému sladké nechutná (to ovlivňuje genetika i zvyk), zatímco jeho dětem ano. Někdy nacházíme v pozadí přesvědčení, že děti sladké potřebují, že jim nějakým způsobem prospívá.

Vzpomínám například na jednu maminku, která byla přesvědčená, že nedostatek glukózy v krvi vyvolává u dětí záchvaty vzteku. Nosila proto po kapsách bonbony s hroznovým cukrem, a jakmile se zdálo, že nálada některého z jejích čtyř dítek povážlivě klesá, podávala „lék“. Samozřejmě pak obdarovala všechny své děti – raději víc než míň.

Zatímco ona zdravě vařila, prarodiče si kupovali vnoučata taškami plnými sušenek, bonbonů, perníčků a čokolád.

Tento recept je, i když většinou bez podobného „odborného“ výkladu, ostatně v naší populaci poměrně rozšířený. Na mé děti se jej snažili uplatňovat různí hodní blízcí, ale i docela neznámí lidé, například spolucestující v MHD. Nejčastěji nabízeli bonbony, jindy lízátko, sušenku nebo čokoládku.

Často bývá v pozadí přeslazených dětí zdravě se stravujících rodičů jejich rezignace. Vzpomínám například na jednu klientku, nešťastnou z babiček a dědečků svých dětí: zatímco ona zdravě vařila, prarodiče si kupovali vnoučata taškami plnými sušenek, bonbonů, perníčků a čokolád, a když se snažila sladkosti alespoň trochu regulovat, hlasitě ji obviňovali, že „dětem nic nedopřeje“. Tchyně vnoučata dokonce nabádala: „A někam si to schovejte, ať vám to máma nesebere!“

Přednáška 24. října 2024