Bolest ztráty

Tématu vazebného připoutání v raném věku jsem se věnovala v článku Citová vazba: vysvětlovala jsem zde vliv kvality prvního vztahu, který jsme prožili, na naše budoucí fungování v oblasti vztahů s lidmi. Do jaké míry může nekvalitní vazba nebo přímo ztráta mateřského objektu v tomto citlivém období ovlivňovat naše prožívání ztrát v průběhu života?

Pokud dítě v raném věku nezažije bezpečnou vazbu k mateřské nebo jiné pečující osobě, tento prožitek v něm zůstane a bude ovlivňovat jeho vztahové chování i v dospělosti. Dítě se svým vývojově aktuálním emočním a kognitivním aparátem není schopné zpracovat fakt, že matka není dostatečně pečující, je například nevyzpytatelná, chladná, nedokáže správně rozeznat jeho momentální potřebu a uspokojuje jinou, je úzkostná, depresivní a tak dále.

Toto vše dítě vnímá, ale nechápe, proč se to děje, neumí si to vysvětlit. Vnímá jen absenci takové péče a vztahu, který by potřebovalo. V emoční paměti tedy zůstane tato vzpomínka v podobě nepříjemného prožitku, který se při prožívání ztráty opět aktivuje.

Netýká se to jen úmrtí blízké osoby, ale například i partnerských rozchodů: tito lidé se s rozchodem nepřiměřeně dlouho vyrovnávají a mají obtíže i s navazováním nových partnerských vztahů, jelikož se obávají dalších ztrát a zranění.

Pokud si v sobě z raného dětství neseme prožitek kvalitní citové vazby, budeme celkově tyto náročné situace lépe zvládat a nebudou pro nás tak devastující. Kvalitní citová vazba s primární pečující osobou totiž dává vzniknout kvalitní citové vazbě k sobě samému, která nás činí odolnějšími i pro vyrovnávání se se ztrátou.

Čtyři fáze zármutku

John Bowlby vypozoroval chování a prožívání, které je typické po prožití ztráty a v procesu vyrovnávání se s ní. Přestože tento průběh nelze jednoznačně odkrokovat, časově ohraničit, pro snadnější uchopení je nazval čtyřmi fázemi zármutku. Ve skutečnosti jde pochopitelně málokdy o přímý, lineární proces: i když se zdá, že máme jednu fázi za sebou, může opět nastat situace, kdy se do ní vrátíme zpět se všemi prožitky, které jsou pro ni charakteristické.

1. Fáze otupělosti

Bezprostřední reakcí na ztrátu blízké osoby je většinou popření, zejména pokud jde o ztrátu náhlou. Nevěříme, že se něco takového opravdu stalo, zdá se nám to nereálné, nemožné, neskutečné, jako by hlava nedokázala tuto informaci přijmout a zpracovat. Myšlenek a emocí, které tato zpráva spustí, je totiž tolik, že náš mozek není schopný je všechny pojmout, přestože začne ve snaze pochopit situaci pracovat na plné obrátky. Ocitneme se v mlze.

Akutní stresová reakce nás drží v pohotovosti, spotřebováváme na zpracování prvního kontaktu s touto informací tolik energie, že nejsme schopni adekvátně uvažovat a přemýšlet. Může se stát, že někteří lidé tuto informaci zcela přejdou, zdá se, jako by je minula, a pokračují ve svém běžném fungování. Odstřihnou se od kruté reality a tím, že dělají, jakoby nic, se „chrání“ před přímou konfrontací s ní. O to intenzivnější jsou emoce, které se později objeví.

2. Žal a hněv

Po odeznění šoku, kdy nejsme schopni situaci racionálně nahlédnout a skutečně ji pochopit, přichází období nástupu žalu, které se projevuje především nervozitou, neklidem, silnou úzkostí, časté jsou poruchy spánku v podobě obtíží s usínáním nebo častého buzení se v průběhu noci.

Společně se žalem prožíváme také výrazný hněv. Jsme naštvaní na život, nenávidíme jeho krutost, připadá nám nespravedlivý, zejména v případě, že byl odchod blízké osoby náhlý. Emoční nevyrovnanost je v tomto období naprosto normální součástí procesu, vztek může střídat lítost a pláč, zoufalství naprostou rezignaci… Vztek rovněž stupňuje uvědomění si toho, že s danou situací nejsme schopni nic dělat, nijak ji ovlivnit ani zvrátit. Je to postě holý fakt, se kterým se musíme vyrovnat, smířit se s ním a přijmout ho.

Zlobu a naštvání můžeme cítit i vůči zesnulé osobě: můžeme jí vyčítat, že nás takto opustila, způsobila nám bolest, chápeme to z její strany jako zradu a opuštění. Tento mechanismus je dle Bowlbyho přirozený – u osob, které prožívají zármutek zdravě, postupně odezní. Někteří lidé však v tomto bodě setrvávají, což jim brání posunout se v prožívání smutku dále, blíž k přijetí reality.

Někdy se nám zdá, že člověka, o kterého jsme přišli, vidíme na ulici, slyšíme ho ve vedlejším pokoji, zdají se nám o něm živé sny. Můžeme se ho také snažit hledat, ať už to zní sebevíc absurdně. Například když slyšíme v bytě zvuk, který nám připomene blízkou osobu, vydáme se za ním s nadějí, že tam danou osobu najdeme.

3. Chaos

Po fázi hněvu přichází období, kdy se postupně vracíme zpět do běžného fungování. Umožňuje nám to skutečnost, že na ztrátu začneme nahlížet jako na nevratnou a danou, přijmeme ji, uvědomíme si, že tu daný člověk není. Zpočátku je pro nás orientace v nové realitě obtížná, jsme zmatení, nic není jako dříve, na co jsme byli zvyklí, je jinak.

Ve vlastním fungování poznáváme, jaké to je, že tu blízká osoba již není. Stále narážíme na situace, které jsou jinak než dříve, je pro nás obtížné se v nich orientovat, přijmout jejich odlišnost od minulosti. To vše je doprovázeno chaosem, ve kterém se nejprve musíme zorientovat. Potřebujeme si nové situace a prožitky bez blízkého člověka „osahat“, konkrétně si uvědomit a prožít onu jinakost. V období chaosu jsme ztraceni a zmateni, snažíme se orientovat se v nových situacích a prožitcích, ve kterých blízkou osobu postrádáme.

Stále u toho prožíváme různorodé emoce – od strachu, zoufalství, smutku až po frustraci. Tyto prožitky jsou přiléhavé a normální. Mohou se také objevovat depresivní nálady, kdy pociťujeme bezmoc, bezesmyslnost, jsme apatičtí, pesimističtí, bez energie. Pokud tyto stavy přetrvávají a začnou nám zasahovat do normálního fungování, měli bychom být na pozoru a uvažovat, že vyhledáme odbornou pomoc.

4. Nový řád

Postupem času začneme pomalu přijímat novou realitu a nové okolnosti našeho života. Tím, že z něho odešla významná osoba, se náš svět výrazně změnil a na nás je naučit se s touto změnou žít. Krok za krokem přecházíme k novému uspořádání našeho života a adaptujeme se. Žal nás již tolik nesužuje, a tak nabíráme síly k tomu se opět postupně zapojovat do běžného života.

V tomto momentě před námi stojí nelehký úkol: zaplnit či „nahradit“ prázdný prostor po blízké osobě. Každému vyhovuje něco jiného – může to být nové přátelství, domácí mazlíček, nová záliba nebo také oprášení záliby staré. Opět je důležité neklást na sebe přehnané nároky, respektovat své emoce a dát si dostatek času.

Tyto fáze reakce na ztrátu popsal John Bowlby na základě svého pozorování osob, které prožily ztrátu blízké osoby; velkou část vzorku tvořily vdovy. Obdobnou koncepci představila americká psycholožka Elisabeth Kubler‑Ross jako pět fází umírání, které později rozšířila na pět fází vyrovnávání se se ztrátou, se smrtelnou diagnózou a podobně. Bowlbyho teorie je rozšířená právě o koncept citové vazby, který sám navrhl.

Co dál?

Pokud projdeme těmito fázemi, bohužel to neznamená, že nebudou přicházet slabé chvíle, kdy nám bude opět bídně, smutno, budeme pociťovat, jako by nám uvnitř něco chybělo, jako by v nás byla hluboká díra, která nejde nijak zacelit.

Obzvlášť citlivá jsou období kolem výročí úmrtí či narozenin zesnulé osoby, Vánoce a konec roku. Rána je mnohem více obnažená, vzpomínáme, připomínáme si, jaké to bylo v předchozích letech. I to však patří k přirozenému procesu vyrovnávání se se ztrátou.

Většinou následuje období, kdy nefungujeme tak jako dříve, jsme více uzavření do sebe. Můžeme zažívat sníženou motivaci a výkonnost v zaměstnání, nevěnujeme se svým koníčkům, nechodíme mezi lidi, jsme unavení a nemáme sílu ani náladu na nic. To vše je v pořádku. Varovným příznakem je, pokud to trvá nepřiměřeně dlouho.

Zároveň je obtížné určit dobu, dokdy bychom měli mít ztrátu zpracovanou, je to vysoce individuální. Je logické, že do procesu vyrovnávání se se ztrátou vstupuje mnoho proměnných. Záleží na našem osobnostním vybavení, na vrozené psychické odolnosti, na aktuálním rozpoložení, ve kterém se nacházíme, na kvalitě sociální opory a tak dále.

Není jednoznačný mustr, dle kterého by šlo určit, jak dlouho by mělo truchlení a smutek trvat. Užitečné také je být vnímaví ke zpětné vazbě z okolí, protože se může stát, že uzavírání se do sebe sami nevnímáme.

Blízkou osobu si stále budeme nosit v sobě, jde tedy především o zdravé zpracování ztráty, které nám umožní tuto skutečnost přiléhavě přijmout, a o znovunabytí psychické rovnováhy, která nám umožní znovu plnohodnotně fungovat.

Více k tématu:John Bowlby – ZtrátaElisabeth Kübler‑Ross – O smrti a umírání