Bolest ve vztahu

Je důležité, aby dítě chápalo, že nenese odpovědnost za emoce a chování druhých lidí. Že jsou věci, které v životě může ovlivnit a které nemůže.

„Je pravda, že mě cepovali, ale přineslo to výsledky. Myslí to dobře“

Někteří dospělí, kteří byli v minulosti přísně trestáni za chyby (domnělé i skutečné) a nebyli přijímaní se svou lidskostí, se s tím vyrovnávají ještě jinak. Sice nahlédnou, že nějaké chování ze strany zodpovědných dospělých bylo přehnané, ale přijmou jejich narativ, že jedině díky tomu jsou nyní „správní“ – úspěšní, výkonní a podobně.

Pokud ale přijmeme takový způsob uvažování, znamená to, že se před podobným chováním od partnera nebo partnerky nemusíme mít tendenci chránit, protože si je vyložíme jako formu „péče“. Můžeme se také chovat stejně ke svým dětem a předat tento ubližující vzorec dál.

„Jinak to nejde“

Pokud jsme zažívali běžně v rodině ponižování, trestání za chyby, posměšky na tělo a naše schopnosti, může nám to začít připadat jako normální součást lidských vztahů. Někteří lidé si pak takové chování sami pro sebe maskují jako škádlení, případně tvrdí, že „tak to prostě někdy ve vztahu je“. Tito lidé mohou mít také dojem, že ve vztahu dvou lidí má jeden vždy „navrch“ a může se projevovat bez ohledu na city druhého.

„Zasloužím si to“ / „Druhý si to zaslouží“

Vyrůstáme‑li v rodině, kde slýcháme, že za chyby si zasloužíme fyzické tresty, izolaci a shazování, „abychom si to zapamatovali“, může nám připadat v pořádku, že pokud se nám něco nepovede, druhý má právo na nás křičet a ponižovat nás, že jsme k ničemu. Případně můžeme sami přejít do role „cepujícího rodiče“ a udržovat se v dojmu, že máme právo necitlivě poukazovat na slabosti protějšku, abychom partnera či partnerku „motivovali se zlepšit“.

„Musím vydržet. Napravím se / napravím druhého“

Výchova se někdy nese v duchu toho, že nejlepší je vše vydržet, za to jsme oceňováni. Například pokud už jsme na něco kývli, nelze se rozmyslet a odmítnout, protože by to bylo neslušné. Někteří lidé dokonce vidí v tom, že zůstávají v nezdravých vztazích, přednost.

Mají pocit, že „se nevzdávají“, činí zadost „povinnosti druhému pomoci“. „Vyhovím a bude klid,“ říkají si… To jsou velmi nebezpečná přesvědčení a nabízím místo nich jinou myšlenku: Každý máme kdykoliv právo změnit názor na cokoliv, co se nás týká, a odejít, pokud se v tom necítíme dobře.

„Na začátku to bylo hezké, tak zase bude“

V počátcích vztahu se lidé většinou nechovají zcela tak jako později. Zakrýváme mnohé stránky, které nechceme, aby druzí zjistili. Začátek vztahu tedy nevypovídá o druhém člověku ani o vztahu jakožto celku mnoho. Pokud nejsou obě strany ochotné na sobě a vztahu pracovat, jedna z nich to sama jen s myšlenkami na první zamilování nemůže utáhnout.

„Má víc partnerských zkušeností, asi bude mít pravdu“

Varovala bych před touto pastí, kdy druhý vytváří dojem, že ví o vztazích víc a pokud se vám něco nelíbí, je to váš problém, protože takhle to prý ve vztazích chodí. Mnohé klientky zpětně reflektují, že se o ně jejich výrazně starší partner začal zajímat i proto, že odhadl, že půjde využít jejich nezkušenosti ve vztazích a přesvědčit je, že to, jak prezentuje fungování vztahu on, je norma. V podobné situaci se může ocitnout i vztahově málo zkušený muž. Dejte na sebe a svůj pocit, když je vám něco nepříjemné!

„Vždycky je lepší být s někým než single“

To je jedno z nejcitlivějších přesvědčení – pokud si ho u sebe všimneme, zkusme v terapii prozkoumat, z čeho vychází a zda je vhodné zakládat partnerský vztah na strachu ze samoty. Rozhodování, co už je pro mě přes čáru a kdy pro mě ještě benefity vztahu převažují nad jeho mínusy, je vysoce individuální a velmi složité. Přestože rozhodnutí může udělat jen každý sám, cestu k prozkoumávání různých úhlů pohledu bývá cenné absolvovat s nezúčastněnou třetí stranou.

„Jsi muž / žena, tak musíš / nesmíš…“

Pro zdravé naplňující vztahy bývá užitečné uvažovat o sobě i o druhém na prvním místě jakožto o člověku s univerzálními lidskými potřebami: nehledě na to, s jakým pohlavím jsme se narodili, potřebujeme všichni například mít svoji autonomii a dávat najevo emoce. Každý v individuálně různé míře.

Pokud chci pro sebe nezávislost, jaké mám právo upírat ji druhému jen proto, že je žena? Pokud chci zažívat blízkost a emoční péči, jaké mám právo upírat druhému bezpečné projevy emocí včetně pláče jen proto, že je muž?

Já, ty a my

Ve vztahu, kde cítíme ubližování, může být velmi těžké rozpoznat, zda ubližuju já svým chováním, zda ubližuje druhý nebo zda si ubližujeme oba navzájem a v čem. Setkávám se s případy, kdy klientky a klienti, kteří si začínají klást otázku, zda není chování druhého přes čáru, uslyší z úst druhého, že to oni jsou těmi, kdo manipulují a ubližují.

Mnozí lidé, kteří mají manipulující a ubližující tendence, mají též talent překroutit informace z psychologických zdrojů tak, aby vyhovovaly jejich účelům. A všechny popsané skupiny lidí přicházejí na terapii. Rozhodně existují i lidé, kteří ve vztahu ubližují a jsou schopni si to například s pomocí terapie uvědomit a změnit své chování. Musí k tomu ale být sami ochotní.

Oba případy vyžadují velkou odvahu: připustit si, že možná já svým chováním ubližuju nebo že mně je ubližováno. Každopádně bývá zapotřebí nezávislý odborný pohled, abychom mohli získat od situace odstup, analyzovat ji a vytvořit si na ni náhled. A z místa většího porozumění se pak posunout k činům – přijmout zodpovědnost a změnit své chování, nebo si přiznat, že není v pořádku, jak se ke mně druhý chová, a udělat potřebné kroky, abychom se ochránili.

Řekla bych, že za určitých podmínek se ve všech typech nastíněných situací může ocitnout skoro každý. Pokud si začneme klást otázku, zda se nás něco podobného týká, vyhledejme pomoc.