Bolest rozchodu

Když pomine prvotní šok, kdy můžeme celou věc popírat, následně si projdeme krizí, přijde fáze truchlení, jejíž projevy rovněž nelze generalizovat: u někoho jsou intenzivní a výrazné, jiný truchlí mírněji a více v sobě. Chybí nám naše milovaná osoba, stýská se nám, cítíme se opuštění, zrazení, prázdní a osamocení.

O tom, co všechno může stát za tím, jakým způsobem prožíváme ztrátu milované osoby, jsem se více rozepisovala v článku Citová vazba. Nejde ale „jen“ o ztrátu dané osoby – s rozchodem ztrácíme i další aspekty vztahu a je často náročné se s tím vyrovnat. Po čem ještě kromě objektu naší lásky můžeme po rozchodu truchlit?

Pád iluze

Když s někým prožíváme vztah, žijeme s ním, sdílíme každodennost stejně jako zásadní okamžiky našich životů, jsme si navzájem oporou, podporujeme se a procházíme vztahovými krizemi, abychom následně ve vztahu opět nastolili harmonii, vytváříme si o něm určitou představu. V běhu všedních dní zakoušíme, jak funguje (případně nefunguje), jak zvládá různé životní zádrhele, jak se chová, když se daří i když se nedaří, kde jsou jeho slabší místa a v čem je pro nás naopak inspirací. Zároveň máme možnost pozorovat jeho hodnoty a postoje v reálu, tedy jak se opravdu chová, ne jak o nich pouze mluví.

Tato představa vzniká samozřejmě již ve fázi zamilovanosti, kdy nemusí plně odpovídat realitě a bývá nejvíce zkreslená, což je přirozené. Notoricky známé růžové brýle brání zdravému úsudku a zabarvují nového partnera do mnohdy iluzorního hávu dokonalosti. Slepá zamilovanost postupem času opadává a my jsme schopni nahlížet našeho partnera více realisticky. Zachytáváme první vlastnosti a rysy jeho osobnosti, které nás mohou štvát a vadit nám.

Tato mentální reprezentace partnera, tedy náš vnitřní obraz o něm, je pouze a jenom naše. Zasazujeme si ji do svého vnímání světa. Obraz toho, jak druhého zakoušíme a vnímáme, může být oproti realitě trochu jinde. Díky blízkosti jsme někdy slepí – ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Není to myšleno nijak pejorativně, každý máme vůči svému partnerovi větší či menší slepé skvrny a je to naprosto běžná věc.

Najednou, když dojde k rozchodu, můžeme svého expartnera vidět, jak se mění, jak už je jiný, a nedokážeme to přijmout, nelze to pochopit. Je to pro nás velice těžko stravitelné, protože osoba, kterou jsme tak důvěrně znali, je nám najednou cizí. Jak se mohl takhle změnit? Vždyť to je někdo úplně jiný. Nebo jsem ho celou tu dobu pořádně neznala?

Mohou také přicházet výčitky: sami sobě se divíme a nevěříme tomu, s kým jsme celé ty roky žili. Byla to všechno jen iluze? Ztrácíme tedy naši představu o partnerovi, která měla po určitou dobu nějakou podobu a najednou je jiná. Věc má samozřejmě dvě strany – ke změně totiž mohlo dojít u nás a námi vnímaná změna partnera je jeho reakcí na tuto skutečnost.

Ztráta blízkosti

Když si odmyslíme, že se nám stýská po člověku, o kterého jsme přišli, můžeme postrádat emoční blízkost jako takovou. Pokud s někým několik let sdílíme náš život a on najednou zmizí, přichází pak na jeho místo určité prázdno, které horko těžko nahradí blízkost našich přátel či rodiny. Jde o odlišnou kvalitu této blízkosti a pro lidi, kteří jsou zvyklí fungovat pouze ve vztazích, může být prožívání její nepřítomnosti značně nepříjemné až zdrcující.

Najednou nevědí, co si se svou samotou počít, jak s ní naložit, jak s ní zacházet a jak v ní fungovat. Je to něco, s čím nejde vydržet, proto často volí nový vztah nebo v různé míře promiskuitní chování jako prostředek k „zaplácnutí“ vnitřní propasti, která je však v tuto chvíli většinou bezedná. Někdy jde o zoufalé potvrzení vlastní hodnoty prostřednictvím sexu bez blízkosti v pravém slova smyslu.

Každý vztah má vytvořenou svou specifickou atmosféru a zvyky, které jsou nepřenosné. Může jít o navštěvování oblíbené restaurace, kde si dvojice pokaždé objedná to stejné jídlo, společné venčení psa stále stejnou cestou, různé vztahové rituály, sdílení totožných názorů na různé oblasti nebo naopak neustálé vzájemné pření v určitých tématech, zkrátka specifický kolorit každého vztahu. Také je to intimita, která je pro každý pár jedinečná a stejnou nelze vytvořit s jiným člověkem.

Po tom všem můžeme v rámci vyrovnávání se s rozchodem truchlit. Je to součást našeho já, něco, v čem jsme po léta žili, byli jsme na takové fungování zvyklí, nepozastavovali jsme se nad ním, bylo přirozené. Najednou se toto vše vypaří a my nejenže pociťujeme stesk a bol, ale navíc se ještě mnohdy cítíme zrazení a opuštění.

Sebehodnota

Pokud jsme opuštěni partnerem, má to nemalý vliv i na naše sebevědomí a sebehodnotu. Napadá nás, že nejsme dost dobří na to, aby s námi protějšek zůstal. Pokud jdeme ještě dál, můžeme přemýšlet o tom, že jsme tak hrozní, že se s námi nedá žít a vydržet. To, že nás partner opustil, může velmi zamávat s naší sebedůvěrou – svým odchodem totiž dává v přeneseném slova smyslu najevo, že jej nejsme hodni, že mu bude lépe bez nás, že s námi není šťastný.

Větší bolest samozřejmě zažíváme tehdy, když jsme opuštěni kvůli někomu. Pak (ať chceme, nebo ne) sami sebe navíc trýzníme k ničemu nevedoucímu porovnáváním se: co má on/ona, a já ne? Také nás může drtit, koho si náš bývalý či bývalá vybrali na naše místo. Může to totiž silně nekorespondovat s naším obrazem o nich. Pak opět nastupuje uvažování, s kým jsme celou dobu žili, že jsme ho vlastně vůbec neznali, a jak se mohl tak razantním způsobem změnit? To vše otřásá naším vnitřním světem, ve kterém jsme byli zvyklí fungovat a najednou je realita naprosto jiná, my ji neznáme.

Na symbolické rovině může jít o prohraný souboj, o kterém jsme mnohdy ani nevěděli, že probíhá. Náš partner či partnerka si vybrali někoho jiného a opustili tak všechno to, co se mezi námi událo, co jsme společně sdíleli a co bylo jen naše: veškerou minulost, vzpomínky, zážitky, ale i budoucnost. Svým odchodem dali najevo, že za to nestojíme a oni jdou za lepším. Toto silně dopadá na naše sebevědomí, jde totiž o hluboké narcistické zranění, které se dotýká těch nejhlubších vrstev v nás samotných.

Společná budoucnost

Ve vztahu se plánovala budoucnost, řešilo se, kde bude pár žít, zda si pořídí byt či postaví dům, zda bude mít děti, kdy a případně kolik. Také mohli partneři společně o něčem snít a pracovat na tom. Například budovat chatu, kde trávili víkendy a výhledově si ji chtěli přestavět. Nebo plánovali společné podnikání; každý si může dosadit dle libosti. Rozchodem s partnerem tyto plány mizí. Žili jsme v nějaké představě o naší budoucnosti a ta se najednou také rozplynula. Je to tedy další ztráta, se kterou se vyrovnáváme – ztráta plánů, určité vize o našem životě.

V rámci vyrovnávání se s rozchodem tedy musíme čelit různým druhům ztrát. Vytěsňování či potlačování nepříjemných pocitů, které rozchod doprovází, není funkční strategií, jak celou situaci zvládnout. Obvykle dobře víme, co nám pomáhá, avšak v této situaci, kdy se nacházíme ve stresu a v úzkosti, může zapojování těchto mechanismů selhávat. Je to období, kdy může být velice náročné vydržet sám se sebou, se svými myšlenkami a emocemi. Základem však je být k sobě laskaví, vnímat své potřeby, netlačit na sebe a dát si dostatek času. Nejde to urychlit, i když je to mnohdy to, co bychom si nejvíce přáli.