Bolest nechtěných

A co když je nám tato jistota odepřena? Vnímáme pak sebe sama a svůj život stejně jako naši přátelé nebo partneři, pro které je znalost a přítomnost pevného a nezpochybnitelného základu – biologické matky a rodiny – samozřejmostí?

Psychoterapeutka Nancy Verrierová vypráví příběhy svých klientů, kteří nevyrůstali v biologické rodině. Ti často zmiňují pocit, že se na tento svět dostali z jiné planety, přišli prostě odněkud, ze vzduchoprázdna. Člověk, který se narodil matce, kterou nepoznal, může mít ke svému zrození zvláštní, až nepřirozený vztah.

Možná proto mnoho z adoptovaných neslaví rádo své narozeniny – celá tato myšlenka jim vnitřně přijde nejspíš poněkud absurdní. Stejně tak mluví mnoho adoptovaných o svých nových rodičích jako o matce a otci, kdežto vzdálenější členy rodiny za své nově přijaté a „opravdové“ babičky, dědečky, tety a strýce už natolik nepovažuje.

Taková konstrukce rodinných vzorů a vztahů pak působí zvláštně nalomeně a uměle. Nechybí snad adoptovanému dítěti (a později i dospělému) něco podstatného? Není jeho osobnost poskládaná jinak než osobnosti „běžných lidí“?

V náhradní péči

Mezi zmíněnou skupinu patřím i já. Přemýšlím o tom, kolik zasunutých, zapíraných a neodžitých pocitů má v sobě dospělý člověk, který není v souladu se svou genetickou linií a který nezažil radostné přivítání a přijetí na tomto světě.

Náhradní péče není v našem světě nijak výjimečná, informací o psychice dospělých, kteří si jí prošli, je už méně. Domnívám se, že právě osobní zkušenost – spolu s odbornými poznatky – může vytvořit ucelenější obrázek než úvahy lidí, kteří chápou biologické pouto jako svou každodenní zkušenost.

Že nejsem dcerou svých nových rodičů, jsem se dozvěděla ještě před nástupem do první třídy. V kojeneckém ústavu jsem byla do dvou let, mezitím si mě na víkendy brávala moje babička s dědou a strýcem a mám prý za sebou i jeden neúspěšný pokus s novou rodinou.

Poté se objevili moji noví a koneční rodiče. Asi v mých šesti letech se ale rozvedli a já zůstala s novou matkou jako pěstounkou. Plánovaná adopce se totiž po dobu trvání manželství mých náhradních rodičů nestihla uskutečnit.

Můj skutečný otec romského původu nebyl nikdy součástí biologické rodiny a svou biologickou matku si samozřejmě nepamatuji. Moje „morální normy“ ji každopádně téměř automaticky a bez rozmýšlení postavily mimo jakýkoliv zájem. Nevychovala mě, neznala mě, zřekla se mě. Taková matka pro mě tímto přestala existovat. Má matka je jen jediná, a to ta, která je tu pro mě teď.

Kdo neví, odkud přichází, neví, kam jde… T. G. Masaryk

Vždycky jsem žila pevným přesvědčením, že mě můj pravý původ vůbec nezajímá, a to i přesto, že ho nebylo těžké díky zachovanému rodnému listu vyčíst. Všechno se ale změnilo, když po těžké nemoci zemřela moje „matka“. Setkání se smrtí blízké osoby, které jsem se (i přes náš ne vždy idylický vztah) rozhodla být celý život věrná jako své opravdové matce, bylo velmi náročné.

Uvolnily se tím ale mé morální závazky vůči ní a ze zvědavosti, ale také z touhy někam patřit jsem vyhledala svůj rodný list a na internetu našla náhodně svou nevlastní sestru. Sešly jsme se tři dny po „matčině“ smrti. Naše biologická matka, se kterou se ale má sestra už před lety rozkmotřila, se to samozřejmě časem dozvěděla. Žádné setkání se mnou ale nenavrhla a doteď o ní mám jen letmé zprávy z doslechu.

Pod vrstvou betonu

Nancy Verrierová ve své knize Primal wound (česky zatím nevyšla) píše, že téměř všichni adoptovaní zmiňují při možnosti sejít se s někým z biologické rodiny jako první matku. Matka, která nosila dítě devět měsíců ve svém těle, kterou dítě cítilo a na kterou se duševně a fyzicky napojilo jako na něco absolutně prvotního a základního, zůstává i pro dospělého člověka jeho stálou součástí.

Lidé, kteří mají biologickou matku, která s nimi byla od narození, nad tím vlastně ani neuvažují. Je to pro ně něco daného, co znají odjakživa. Myslím, že jsou se svou biologickou matkou vnitřně stále „srostlí“, přestože se od ní v dospělém životě oddělí a mohou ji dokonce i nenávidět a vědomě se jí zříct. Ani pocity nenávisti, zrady a lhostejnosti ale nezmění nic na nezrušitelnosti tohoto archetypálního vztahu, který se navždy otiskne do podvědomí dítěte i matky.

Možná právě proto si pamatuji ten naprostý šok při představě, že bych se při rodinném rozloučení se zesnulou babičkou měla setkat se svou skutečnou matkou. Na rozloučení nakonec matka bez jakékoliv omluvy nedorazila. Ani já jsem ale díky svým silným pocitům toto setkání nehodlala uskutečnit. Stát jí tváří v tvář se zdálo být opravdu příliš nepředstavitelné.

Přednáška 19. září 2024