Bolest bezmocných

Martina popisuje to, co zažívá mnoho lidí při pohledu na rodiče, kteří své děti nepřiměřeně peskují nebo naopak ignorují jejich snahy o kontakt. Má touhu zasáhnout, něco udělat, uklidnit konflikt. Vysvětlit rodičům, jak bolestné dopady jejich chování může mít. Martina si je ale současně dobře vědoma toho, že třeba v MHD nikdy neznáme celý kontext situace. Rodič může mít prostě jen špatný den, po křiku může přijít omluva… a ostatně i rodiče mají právo na občasná selhání.

Celá otázka je složitá a nejednoznačná. Máme nárok mluvit komukoliv druhému do toho, jak vychovává své dítě? Asi ne. Když uvidíme, jak na ulici někdo dítě (stejně jako kohokoliv jiného) surově bije, měli bychom zasáhnout? Samozřejmě ano. Kde je ta hranice? Těžko říct. Takže co? Pokud zasáhnout, tak jak? Pokud nezasáhnout, jak se s tím popasovat v sobě samém?

Martina není zdaleka sama, kdo se s podobnými pocity vyrovnává. Obecně jsme velmi citliví na to, když kolem sebe vidíme cokoliv připomínající epizody z naší vlastní minulosti. Obzvlášť tehdy, když jsme to sami s vlastními rodiči neměli jednoduché, když máme za sebou bolestnou cestu k tomu vyrovnat se s následky vlastního dětství a když jsou vzpomínky na takovou cestu ještě čerstvé (případně jsme stále ještě intenzivně „v procesu“).

Ale taky tehdy, když máme dobré informace a když víme, jak nepřijímající reakce rodičů děti ovlivňují: velmi dobře budou Martině rozumět lidé, kteří s dětmi pracují. Třeba dětští psychoterapeuti mívají pocity bezmoci a marnosti také často „po ruce“ – když se snaží v rámci své jedné hodiny pomoci dítěti, ale pak je musí vždycky znova poslat zpátky do jejich dysfunkční rodiny.

Rada z ulice bohužel málokdy padne na úrodnou půdu

Některé situace jsou jednoznačně závažné a zasáhnout musíme i podle zákona. Když jsme svědkem týrání dítěte, zneužívání či zanedbávání nebo máme vážné podezření, máme dokonce ohlašovací povinnost a měli bychom o všem informovat policii nebo OSPOD. Tam není pochyb. Současně něco takového málokdy poznáme z ulice, tam si i krutí rodiče bohužel dávají většinou pozor. Něčeho si všimnout mohou sousedi, učitelé, vedoucí v kroužku. Nebo někdy rodiče dítěte, které se kamarádí s tím týraným.

Martina se ale ptá na podstatně jemnější a nejednoznačnější rodičovská selhání. Když jsme svědky nějaké (podle nás) rodičovsky nezvládnuté situace a chtěli bychom zasáhnout, potíž je v tom, že je extrémně těžké reagovat adekvátně. A navíc tak, ať to má jakýkoliv pozitivní dopad.

Už jen kvůli tomu, o čem sama Martina píše – neznáme kontext, nevíme, jak to v dané rodině funguje doopravdy. Netušíme, čím daní rodiče prochází ani jestli večer při uspávání třeba neřeknou dítěti „promiň, jak jsem na tebe dneska vyjela, měla jsem plnou hlavu starostí“.

Žádný psycholog nebo terapeut, byť po mnoha výcvicích, by si asi netroufnul radit rodině, kterou zná jen z desetiminutové jízdy tramvají. Výbuch unavené mámy může přijít poté, co danou prosbu směrem k dítěti zopakovala desetkrát v klidu. Možná taky ne, možná takhle vybuchuje neustále. To nevíme. Ale i kdyby ano, je tu další věc: Pravděpodobnost, že docílíme nějaké změny, je maličká.

Snad každý rodič asi zažil situaci, kdy se k němu na veřejnosti někdo přitočil s dobře míněnou radou. Mě třeba neustále někdo upozorňuje na to, co má zrovna moje dcera holého, nebo komentuje, jak je málo oblečená. Nevedlo to samozřejmě nikdy k tomu, že bych dceru začala oblékat víc.

Neznám nikoho, kdo by tyto rady z ulice měl rád. Může nás to asi v krajní situaci „probrat“. Ale taky srazit ještě hlouběji, vyvolat pocity viny nebo prostě jen vytočit nebo otrávit.

Když narazíme na citlivého, jen unaveného rodiče, možná nad tím bude ještě půl noci přemýšlet a peskovat sám sebe. K ničemu to nebude, protože citlivý unavený rodič už tak dělá, co může, a vybuchuje nebo ignoruje, protože už nemůže. Spíš než rada by mu nejspíš pomohlo se vyspat, opečovat, udělat něco pro sebe, postarat se o své vlastní potřeby – a tím by nabral kapacitu na empatii. Lidi jsou na své děti nejčastěji zlí a nenaladění tehdy, když jsou už příliš dlouho nelaskaví a nenaladění sami na sebe.

A když narazíme na necitlivého rodiče, bude to jako mluvit do dubu. Museli bychom být mistři přesvědčování, ovlivňování a didaktiky, abychom v pár minutách dokázali předat vcelku cokoliv, co je spíš postoj a přístup než holý fakt.

Když v cizím dítěti vidíme sebe sama

Navíc: i s psychoterapeutickým výcvikem je někdy těžké odlišit, jestli jsou moje pocity v dané situaci zacílené skutečně na tohoto cizího rodiče a toto cizí dítě, anebo jestli jsou o mně samotné. Martina sama píše: „Vžívám se do těch dětí, snad v nich vidím sebe sama.“ Nejspíš to tak bude.

Když máme za sebou nelehké dětství a vidíme cizí dítě, opuštěné, nevyslechnuté nebo ukřivděné, propadneme se v tu ránu jako Alenka v říši divů králičí norou do svých vlastních pocitů a vzpomínek na daný věk, do svých tehdejších nenaplněných potřeb a přání. Když chceme zachraňovat cizí dítě, chceme ve skutečnosti často zachraňovat sebe: napravit staré křivdy a zranění, zasáhnout v dobrém do svého vlastního příběhu.

Jenže to je ta potíž. Tohle dítě žije jiný příběh. Zase ten svůj. Z desetiminutové tramvajové epizody ten náš připomíná, ale to je celé. I proto je velké riziko, že situaci špatně vyhodnotíme – připomene se nám naše minulost a najednou máme pocit, že ve skutečnosti známe celý kontext situace, že víme, jací jsou rodiče tohoto človíčka. Protože v mysli a v srdci máme najednou celou komplexnost našich vlastních vzpomínek a pocitů.

Příběh dítěte z tramvaje je ale jedinečný a jiný. Nemůžeme ho žít za ně. Ono se s ním musí popasovat samo. Tak jako my s tím svým. Někdy se takhle do pasti dostanou dokonce samotní rodiče se svými vlastními dětmi. Kdykoliv slyší vlastní dítě plakat nebo se zlobit, zaplaví je pocity z jejich vlastního dětství, kdy se cítili opuštění, zrazení, ublížení.

Zaprvé je pak výchova vlastních dětí stojí spoustu sil – protože děti prostě pláčou a vztekají se v tisíci situací, kdy ve skutečnosti o nic katastrofálního nejde, zatímco takovéto rodiče to pokaždé znovu vykoupe v pocitech z dob, kdy oni sami byli ale skutečně opuštění, zanedbaní nebo trápení a šlo o hodně, konkrétně o následky do celého života.

Zadruhé se takoví rodiče neadekvátně „splaší“ u každého dětského pláče, snaží se ho rychle vyřešit nebo mu ideálně předejít. A jejich děti jsou později přepečované a neodolné, protože neměly moc příležitostí naučit se s vlastními nepříjemnými pocity s pomocí dospěláka zacházet.

Co určitě můžeme udělat, ať se popasujeme se všemi nepříjemnými pocity, které v nás vyvolá svědectví nějaké rodičovsky nezvládnuté situace? Prozkoumat nejdřív sami sebe. Pobýt se svými pocity a zamyslet se:

• Co mi v tom připomíná mě samotnou/samotného?
• Odkud tenhle pocit znám?
• Na co jsem tak citlivá/citlivý?
• Jak teď můžu opečovat svoje vlastní vnitřní dítě, které je z tohohle smutné? Co mu můžu říct?

Když v nás zůstává trpký pocit ještě dlouho po daném incidentu, zkusme navázat dialog ne se sebou samým, ale se svojí dětskou verzí. A nabídnout tomu dětskému já to, co tehdy dřív potřebovalo a nedostalo. Aspoň teď, aspoň v představě.

Pokud se po podobném zvážení rozhodnete zasáhnout do cizí výchovné situace, největší naději na úspěch má taková promluva, která je co nejvíc nenásilná, neodsuzující, spíš podpůrná a chápavá než domlouvající směrem k rodiči („někdy je to těžké, viďte“). Když se to hodí, pak to může být třeba nabídka pomoci. Někdy se děti zařídí samy, rodiče vynechají a navážou s námi oční nebo jiný kontakt prostě napřímo.

Znamená tohle všechno tedy být lhostejný a starat se o sebe?

Určitě ne. Svět potřebuje lidi, kterým nejsou lhostejné děti a jejich křehké duše. Pokud v sobě máme silnou urgenci bojovat za práva dětí, pojďme ji konstruktivně využít. Je mnoho způsobů, které budou efektivní.

Můžeme se zapojit do různých skupin a spolků, které šíří osvětu, usilují o přitáhnutí pozornosti k důležitým tématům kolem dětí, někdy dělají kurzy pro rodiče nebo pečovatele, jindy prostě jen sdílí informace. Může to být formální uskupení třeba typu SpoKojení, ale prostě jenom i facebooková skupina zaměřená na péči o děti, Montessori přístup, kontaktní rodičovství, respektující výchovu…

Někteří rodiče tento svůj elán využijí na blogerskou činnost – třeba stránka Děti jsou taky lidi nebo Táta parťák.

Velmi dobře lze tento zápal využít přímo jako palivo pro své povolání nebo dobrovolnickou činnost a stát se průvodcem nebo učitelem ve školce nebo škole, vedoucím nějakého kroužku, chůvou, dulou, laktační poradkyní nebo porodní asistentkou, dobrovolníkem či dobrovolnicí v romském centru nebo v organizaci typu HoST, patronem dospívajících v rámci Ligy otevřených mužů…, nebo dokonce pěstounem.

Jen pozor na to, ať nejdřív opečujete své vlastní dětství a hranice, ať vás pak taková práce „neschlamstne“. Pro někoho je starost o děti natolik niterné téma, že přímo s nimi pracovat (obzvlášť s těmi utrápenými) by s sebou bez řádné péče a pozornosti o sebe samotného neslo velké riziko vyhoření.

Přesto platí: Jako společnost potřebujeme lidi, kteří bojují za práva dětí, šíří osvětu o důležitosti lásky a respektu k nim a ukazují, jak na to. Obzvlášť v situaci, kdy ministři, a dokonce i někteří kliničtí psychologové stále obhajují facky.