Bojím se života

Onu černou myšlenku obvykle nemůžeme dostat z hlavy. Je dotěrná a spolkne vše pozitivní. V tu chvíli to jediné, po čem toužíme, je: Ať ta představa zmizí! Ať jde pryč! Prosím! Proč mě tak pronásleduje? Co mě to nutí stále přemýšlet o tom nejhorším? Jsem blázen? Jsem nemocná?

Znáte to? Možná, že ano. Možná jste tím někdy ve svém životě prošli – nebo tím procházíte právě teď. Úzkost. Bezradnost. Neschopnost. Možná pochybujete o závažnosti vašeho trápení. Máte strach vyjádřit své myšlenky nahlas, aby se vám ostatní nesmáli. Aby si o vás nemysleli, že jste hloupí, neschopní, že řešíte pitomosti. Možná pochybujete o svém psychickém a tělesném zdraví. A možná se bojíte, že vám není pomoci.

Dnes bych vás chtěla provést příběhem. Byl inspirován nekonečným množstvím úzkostných myšlenek, se kterými se někteří lidé musí vypořádávat. Každý den, každou minutu, každou chvíli svého života. S myšlenkami plnými sžírajících bolestných pochybností o vlastním vzhledu, výkonu, chování, prožívání. Dokonce i o nároku na pomoc.

Přijít, nebo nepřijít?

Katka zvažovala konzultaci několik měsíců. Napsat e‑mail ji stálo mnoho sil. Víc, než by okolí řeklo. Vlastně všechno stojí mnoho sil. Promluvit, obléct se, někdy dokonce vstát z postele. Jít za psychologem bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí za poslední dobu:

Má to smysl? Vždyť ani nebudu vědět, co říct! Určitě budu vypadat neschopně. Že si jen stěžuji. Vždyť na to ani nemám právo! Objektivně je všechno v pořádku. Přece se nebudu vymlouvat na svoji rodinu, ti by si to nezasloužili. Možná jsem blázen. Co když to zjistí? Co když je to něco vážnějšího? Určitě to není normální! Nikdo z lidí nevyvádí jako já. Copak si nedokážu poradit sama se sebou?

Katko, to, co zažíváte, všechny tyto myšlenky, to je úzkost. Úzkost, která vám bere perspektivu a znemožňuje vidět realitu. Vaše obtíže jsou důležité už jen proto, že vám dělají život těžší. Nic z toho vůbec nemusí znamenat, že jste blázen. Máte zkrátka duševní trápení a byla by škoda, abyste na to byla sama. Uvnitř sebe bojujete a to vám může brát mnoho energie. Úzkost obecně brání vidět cestu z neštěstí. To ale rozhodně neznamená, že žádná není.

To, že máte teď trápení, neznamená, že jste blázen. Nemusíte tomu rozumět. Možná jste se jen dostala do těžké životní situace. Možná jste přeskočila už mnoho překážek, ale ty poslední vám zkrátka daly zabrat. Možná… Já nevím. Odpověď budeme hledat společně.

Nemusíte se bát vyhledat pomoc. Nebýt v tom sama je dobrý krok. Druhý člověk – ať už blízká osoba, které věříte, nebo odborník – vám pomůže získat perspektivu. Pomůže vám vrátit se do reality. Bude naslouchat vašim obavám a společně je začnete rozpouštět.

Myšlenky a realita

Jak to, že moje mysl takhle funguje? Proč mě takhle trápí? Vůbec netuším, kde se to vzalo. Jak to, že ostatní lidé zvládají ty samé situace s nadhledem? Jsem jediná takhle neschopná? Nic nedokážu udělat kloudně! Dělám plno chyb. Za všechno si můžu sama…

Katko, možná jste zažila mnoho. Třeba vaše dětství nebo vaše zkušenosti ze školy nebyly z nejpozitivnějších. Nebo jste možná právě prožila těžké období svého života. Partner, blízká kamarádka, vedoucí či kolegové znatelně zacloumali vaším sebevědomím. Nebo jste zkrátka nedostala do vínku ty nejlepší biochemické karty a váš mozek je jednoduše náchylnější prožívat úzkostné pocity.

Je dost možné, že společně přijdeme na to, kdy tyto pocity začaly, k jakým událostem se původně vážou. Možná se pojí s lidmi, kteří už dávno ve vašem životě nejsou, pochybnosti však přetrvaly. Možná dokonce přijmete za svoji myšlenku, že na minulosti už vlastně tolik nezáleží. Že ji chcete pustit a věnovat se tomu, co se děje teď.

Budeme se pídit po tom, čeho se opravdu bojíte. Zda se tyto strachy někdy staly skutečností. Zda opravdu vidíte do mysli ostatních a dokážete číst jejich myšlenky (které jsou vždy negativní). Budeme pátrat po alternativách. Po různých scénářích i vysvětleních, které se vážou k současnému okamžiku.

Možná, že někdy se doslova „nadechnete“. Uvidíte svět kapku jinak. Necháte si prostor pro různá vysvětlení. Budete pozorovat, co se kolem vás děje. Budete se učit získávat odstup, zpětnou vazbu a nadhled. Neříkám, že to vždy bude lehké, ale půjde to. Postupně, bezpečně, po krůčcích, jaké si sama naplánujete.

Utéct, nebo zůstat?

Poslední dobou už nikam nechodím. Stejně se se mnou nikdo nechce bavit. Nemám, čím bych druhé zaujala. Neumím být vtipná. Všechny dobré myšlenky mě napadnou až později. Vždyť já vidím, jak se na mě koukají. Nemám pocit, že by mě mohl někdo pochopit. I teď si musíte myslet, že blekotám páté přes deváté. Nemám už být ticho? Nebo bych už měla nejspíš jít. Kéž bych si to dokázala vyřešit sama. Mně asi není pomoci, že?

Katko, dýchejte. Opět se rozbíhají ony automatické myšlenky. To nevadí. Nic se neděje. Ponechte je tam. Zatím mají v mysli svoje místo. Budeme je teď je chvíli pozorovat. Jsou skutečné? Odpovídají tomu, co se opravdu děje? Nebo to mluví vaše úzkost?

Vy už vidíte, že ta nejčernější myšlenka, která vás automaticky napadla, je jedno z možných vysvětlení. Chápu, že máte potřebu tuto myšlenku odehnat, potlačit, zapomenout. Ale ona se na povrch prodere. Nechme ji tedy v mysli – jen ji společně rozebereme a podrobíme zkoumání. A dost možná zjistíme, že ten nejčernější scénář se pravděpodobně vůbec nestane. A pokud ano, stejně si s ním poradíme.

To, že se nám některé myšlenky automaticky vynořují, neznamená, že jsou pravdivé. Vím, že si tuto větu často opakujete. Máte pro sebe i další formulky. Učíte se mluvit k sobě i vlídně. Učíte se dýchat. Relaxovat. Učíte se vydržet v situacích kapku déle, než jste vydržela dřív.

Statečně čelíte svému strachu. Sama vyhledáváte situace, před kterými jste dříve prchala. Někdy si berete na pomoc svoji dobrou kamarádku. Čím dál častěji se stává, že přicházíte s úsměvem na rtech. Něco se vám podařilo. Nebo jste zkrátka prožila hezký, klidný večer s knihou. Myšlenky, které dříve přehlušily vše dobré, jako by skoro nebyly. Skoro. Chce to čas. Jdeme vaším tempem.

Procházíme společně všechny situace, které vás děsí. Někdy vůbec není lehké přijít na to, čím konkrétně vás děsí. Často narážíme na pošramocené sebevědomí. Objevují se bolesti z minulosti, komplikované rodinné vztahy. Někdy i vás samotnou překvapí některé souvislosti. Uvědomujete si, že plno pochybností jste si do života odnesla kvůli přísnému otci. Stejně tak si vzpomenete na několik stále palčivých a jedovatých vět od spolužáků či jednoho zapšklého učitele.

Snažíte se opustit staré vzorce chování a včlenit do svého života nové. Víte, že už nejste ta malá holčička, která nevěděla, co si s neférovým hodnocením od autorit nebo spolužáků počít. Už se jich nemusíte bát. Nemusíte je vidět ve svých kolezích nebo vedoucím. Objevujete obří odvahu.

V mnoha situacích dostáváte skvělou zpětnou vazbu od vašich blízkých. Snažíte se ji neshodit. Slyšet ji. Uvědomit si ji. Včlenit do svého obrazu. Někdy je to ještě těžké, někdy to nejde vůbec, ale zkoušíte to znova. Začínáte pomalu věřit, že svoje úzkosti můžete zvládnout.

Navždy, nebo jen pro teď?

Co když to zase přijde? Co když mě to zase zasáhne? V té nejhloupější situaci? Co když už nikdy nebudu normální? Co když mě všechno tohle poznamenalo natolik, že se to vrátí, jakmile k vám nebudu chodit?

Nedivím se, že vás to napadlo. Je to ale jen další černá obava. Myšlenka na to negativní, co se může stát. Teď se zastavte. Nadechněte. Uvolněte se a pojďme společně: Co by se stalo, pokud by přišly ony úzkosti v plné síle? Co byste udělala? Jak byste postupovala?

Katka si odpovídá na podobné otázky. Uklidňuje se. Už dávno není na tom samém místě. Mnoho si uvědomila. Plno obav nabývalo obludných rozměrů jen v její mysli. Mnoho z nich se rozplynulo jako pára nad hrncem. Skutečnost (i lidé kolem ní) byla daleko vlídnější.

Katka si uvědomila, že teď má daleko více síly. Pokud by ji úzkosti zasáhly znova, věděla by, co si počít. Tentokrát by vyhledala pomoc dřív. Protože cítí, že na to má právo.

Úzkost může přijít a odejít. Může se najednou vynořit a doslova očernit celý náš život. Začneme se topit v bolestných, trýznivých myšlenkách, ze kterých se ne a ne dostat. Nemusíme to tak mít od dětství, může to zkrátka začít. Vlivem životních událostí, ztrát, neúspěchů. Podle Národního ústavu duševního zdraví trpí po covidové pandemii nějakou formou psychických obtíží téměř každý třetí člověk.

Můžeme k úzkosti mít sklony, zažívat lepší a horší období. Nebuďte na černé myšlenky sami. Někdy nám naše okolí (byť i v dobré víře) může doporučit: Jé, na to vůbec nemysli! Prostě to udělej. Překonej to. Nezabývej se tím, co špatného se může stát. Anebo ještě lépe: Mysli pozitivně! Vzchop se. Přece nebudeš taková ustrašená! Když to zvládnou ostatní, musíš to zvládnout taky! A tak dále.

Jenomže my se zkrátka nemůžeme jen tak rozhodnout, že nebudeme úzkost prožívat. Nemůžeme se jen tak přesvědčit, že my sami nebo situace, ve které jsme, je prostě v pohodě. Je těžké získat vysvětlení, nadhled, odstup či nový vzorec chování jen díky vědomému rozhodnutí. Můžeme se sice na chvilku přemoci, předstírat, že jsme v pohodě, ale pokud doopravdy nezapracujeme na svých vnitřních pocitech, pod povrchem to bude vřít.

Pomocná ruka zmůže hodně. Pokud máte pocit, že váš život podobně jako ten Katčin trochu ztěžkl, nepochybujte, že máte na pomoc právo. Dobrý terapeut či psycholog bude vědět, jakou cestou vás vést. A můžu vás ujistit, že na vašem příběhu, chování ani prožívání nebude nic hloupého, trapného ani směšného. Naopak: vyhledat pomoc a svým psychickým obtížím čelit znamená mnoho odvahy a statečnosti.

Úzkosti se daří skvěle v podhoubí samoty a tmy. A já doufám, že tento článek přinesl alespoň trochu světla a myšlenku, že v tom sami rozhodně nejste.