Bohatství duše

A nejen že jsme tím, co z nás vychází, ale možná se tím také stáváme. Co ze sebe vydáváme do svého okolí, nás zpětně proměňuje. Dobrovolnictví nás činí citlivějšími k problémům světa a utrpení druhých lidí. Jedovaté komentáře na sítích otráví samo naše myšlení. To, kým jsme, utváří naše činy – a tyto činy jsou látkou, z níž se tká naše podstata. Pravým uměním je dobře tančit mezi mantinely, které nám byly vloženy do vínku. A časem snad zjistit, že mantinely jsou propustnější, než jsme si mysleli.

I tak bychom mohli rozvinout metaforu o skle a o světle, kterou skrze řádky knihy Ericha Fromma Mít nebo být promlouvá Max Hunzinger. My se můžeme do knihy společně začíst, shovívavě přehlédnout Marxovy citáty a dovolit myšlenkám svobodně se rozvinout nad tím, jakým způsobem máme existovat ve svém vlastním životě, svém vlastním vesmíru. Laskavý čtenář odpustí, že řádky bude místy šustit neumělá poezie, která věří, že do konkrétní podoby „jak na to“ čtenář doprovodí Frommovy myšlenky sám.

O květinách a lidech

Dvě básně. Dvě květiny a dva přístupy k životu. Anglický básník Tennyson ve verších sděluje květině: z pukliny tě vyjmu a celou tě podržím v dlani i s kořínky – kdybych tak mohl pochopit, co jsi… O půl světa dál japonský básník Bašó píše: Když se pozorně zadívám, co vidím? U plotu kvete nazuna! 

Květina v rukou Tennysona uvadá, podotýká Fromm, jako důsledek básníkovy touhy ji mít. Květina, kterou spatřil Bašó, může dál svobodně růst, básník s ní chtěl jen být. Podobní květinám jsou naši lidé. Blízcí. Budou vadnout i kvést podle toho, jakou báseň si zvolíme k jednání.

Chceme‑li je vytrhnout ze zeminy jejich přání, zvyků a pohledu na svět a podržet na dlani svého chtění, velmi rychle se změní v uvadlý stonek něčeho, co dříve bývalo krásným, svébytným člověkem. Můžeme však stejně jako básník Bašó s radostí pozorovat jejich cestu životem, respektovat jejich svobodu k růstu a být vděční, že můžeme v určitém životním úseku dýchat stejný vzduch.

To se dotýká našich partnerů, dětí, přátel i studentů. Celé ekosystémy znají důsledky toho, kdy je chce člověk vlastnit. A přírodní rezervace by mohly vyprávět, jak může divočina rozkvést, když s ní člověk chce už jen být.

Co znamená být

Pojďme se blíže podívat na to, co Fromm vlastně míní oním být. Kdybychom řekli, že jeho podstatným znakem je aktivita, velmi snadno za aktivitu budeme pokládat povrchní zaneprázdněnost, spěch, plný diář. Fromm ale píše o tvořivém užívání vlastních lidských sil. Říká: „To znamená obnovovat se, růst, rozkvétat, milovat, překračovat vězení izolovanosti vlastního já, zajímat se, naslouchat, dávat.“ Snad bude lepší chvíli pobýt s vlastním prožitkem Frommových slov než se je snažit myslí uchopit, rozporcovat a opatřit příslušnými nápisy.

Modus bytí znamená v překračování sebe sama se přiblížit sám sobě, své podstatě. Řekli bychom, že je to naplnění svého potenciálu, kdyby tu slovo potenciál neznělo jak vystřižené z porady upjatého korporátu. Tak je snad lepší říci, že tu jde o naplnění své lidské přirozenosti, o vytrysknutí a uskutečnění svých možností (snad odpustíte špetku patosu) v naplnění svého lidství.

Fromm neklade modus bytí do protikladu pouze k vlastnění, ale také k zdání. Modus bytí je souladem našeho vnějšího chování s vnitřní realitou. Je to autentičnost. Neznamená, že musíme nutně dát najevo svůj hněv, i když to v dané chvíli napáchá více škody než užitku. Spíše to znamená, že si nebudeme nalhávat své vlastnosti a pravdivě se postavíme k tomu, jací jsme. Bez přetvářky před sebou nebo před druhými.

Bytí je zaměřeno na přítomnost. A Fromm dodává: „Bytí probíhá v čase, ale čas není rozměr, který vládne bytí.“ Snad to znamená, že v modu bytí milujeme tak silně a autenticky, že naše milovat je něčím, co překračuje čas, co není závislé na našem okamžiku. Ve stavu flow zase tvoříme s takovým zápalem a ponořením do činnosti, že náš proces tvorby je čímsi univerzálním, nevázaným na konkrétní chvíli.

Každodenní rozhodování

Příklad? Student typu mít si na přednášce zapisuje látku slovo od slova, jak ji slyší, memoruje ji bez hlubšího promyšlení a učivo v něm nezanechává žádnou stopu kromě nabiflovaných pouček. Studenta typu být vyslechnutá přednáška změní. Odchází z ní jiný, než přicházel, píše Fromm. Látka ho inspiruje k vlastní tvořivosti a samostatnému myšlení. Je skokanským můstkem, od kterého se student odrazí se svými vlastními postřehy, dojmy a myšlenkami.

Můžeme si také představit chůzi po horách. Turista v modu mít na každé zastávce pořizuje selfíčko s výškovou značkou. Výprava pro něj znamená to, co má v telefonu. Projít horami pro něj znamená vědět, jak se který vrchol jmenuje, a znát jeho výšku. Pro turistu v modu být by se hodilo přiléhavější označení poutník. Vnitřním tichem je spojen s horami, věnuje pozornost kraji kolem sebe, je vnitřně vyladěn na okolní přírodu a jen tiše pozoruje, co se kolem něj odehrává. Paradoxně je to on, kdo odchází z hor bohatší, ačkoliv se nesnaží nic vlastnit.

Fromm se dotýká i víry. Jeho myšlenky můžeme parafrázovat a rozvinout tak, že v modu mít je věřící člověk především držitelem určité pravdy, jistého světonázoru, nějakých zvyklostí. Jeho víra je neprostupná a pevná nikoliv pevností základů, ale zatvrzelostí ocelového brnění, od kterého se odrazí každý jiný názor jako nevítaný šíp.

Víra v modu být je dotekem absolutna. Je pokorným uznáním, že máme co do činění s tajemstvím, které nikdy nebudeme s to obsáhnout. Že uvnitř takového tajemství žijeme. Zatímco v modu mít nám jde především o využití naší víry k vlastnímu prospěchu, v modu být je víra cílem sama o sobě. Přináší naplnění, aniž by na ni byl kladen nárok, že společně s naplněním nutně přinese i úlevu.

Co s modem vlastnění

Fromm píše, že jen zřídkakdy nalezneme člověka, který by se zcela pohyboval v modu mít nebo v modu být. Spíše je vlastnická i existenční orientace přirozeně přítomna v každém z nás – někdy má navrch jedna a jindy druhá. Na nás je, která bude upozaděna a které budeme dávat přednost. Snad ani nemá být naším konečným cílem vymýcení modu mít v našem nitru, ale spíše aktivní zapojení vlastnické orientace do modu bytí.

• Tendence spořit a mít úspory může vyústit ve výpravu do amazonského pralesa, kterou převážně prožijeme v modu být, v úžasu nad pestrostí přírody.
• Z touhy mít co nejvíce fotografií z té cesty zase může tvořivě vyrůst výstava fotografií a přednášky o cestě.
• Snaha mít na těch přednáškách co nejvíce posluchačů zase může být základem pro to, abyste se do přípravy co nejvíce položili.

Zkrátka, když to dobře zaonačíme, mít a být nemusejí být protiklady, ale mohou se doplňovat ve vzájemné harmonii. Vždyť, jak píše Fromm, nevlastnit vůbec není v našich životech možné. Modus být má ale v každém případě být naším cílem a modus mít spíše prostředkem k dosažení tohoto cíle.

V modu být se máme s plnou odpovědností postavit k tomu, co do nás bylo vloženo. Své dobré vlastnosti a nadání máme vzít jako výzvu, na kterou svým životem odpovíme. Každá chvíle úsilí při studiu je odpovědí na rozum, který jsem dostal darem, každý laskavý čin je odpovědí na něhu, kterou v sobě nalézám. Kéž tedy jsme co nejvíce a nejúplněji.