Bloudící emoce

Já jsem hroznej stresař. Stresuju pořád z něčeho. Teď zrovna z toho, že se blíží zkouškové, děsně se bojím, aby mě nevyhodili ze školy. Ale i tak obecně. Když mám jít na nové místo, jdu tam den předem, ať pak nebloudím, anebo aspoň s hodinovým předstihem. Když mám jet domů, celý den jsem nervní, ať mi neujede vlak. Teď jsem si našla přítele a to je vůbec nejhorší, protože je to sice skvělý, ale pořád se bojím, že mi třeba zahne nebo že ho nějak odradím.

Chronický stresař má těžký život. Zkouškové období může skončit a možná to na chvíli zabere… anebo se prostě začne bát něčeho jiného.

Někdy se taky stává, že se člověk bojí dlouhodobě nějaké konkrétní události, která přitom třeba ani není pravděpodobná. Někteří lidé mají obrovský strach z nemocí, sledují své příznaky, hledají je na internetu a obíhají lékaře v obavě z nějaké závažné zdravotní komplikace, i když jim všechna vyšetření vychází v pořádku. Další chytají paniku v dopravním prostředku nebo v obchodním centru z toho, že třeba nestihnou doběhnout na toaletu. A jiní se konstantně bojí, že je vyhodí z práce, i když tomu momentálně nic nenasvědčuje.

Jistěže: někdy má obava své skutečné opodstatnění. Samozřejmě je dobré zajít k doktorovi, když se člověk bojí, že s ním něco není v pořádku. Zbystřit se vyplatí tehdy, když jsme z rozumového pohledu schopní pojmenovat, že ve skutečnosti je náš strach možná přehnaný, ne‑li dočista iracionální.

Úzkost je těžké vidět v syrovém stavu

Konkrétní podoba strachu je u každého z nás daná zkušenostmi i povahou a pro každou z obtíží existují různé teorie jejich vzniku. Jedna z teorií je taková, že ve skutečnosti a v jádru na tom mohou být v jednom ohledu docela stejně lidé, kteří se bojí o zdraví, o zaměstnání nebo o vztah: prostě mají v sobě nahromaděnou úzkost. Ale protože jsme jako bytosti nastavení na to dávat dění kolem nás smysl a protože úzkost samotná má tendenci napadat cokoliv, co je v nás zrovna zranitelné, místo aby v nás bezprizorně bloudila a existovala tak nějak „amorfně“ v čisté podobě, na něco se zkrátka nalepí. A my získáme pocit, že se bojíme něčeho konkrétního. Třeba právě té nemoci, když se nám zrovna něco děje po zdravotní stránce. Nebo pokud jsme nezažili dost pevných a bezpečných vztahů, můžeme si začít dělat starosti o partnerovu věrnost.

Ve skutečnosti v takové chvíli chybně vnímáme, co je příčina a co je následek. Věříme, že jsme ve stresu kvůli možné partnerově nevěře. Ve skutečnosti jsme prvně byli ve stresu a až kvůli tomu jsme se začali nevěry bát. Nejspíš to znáte z vlastní zkušenosti. Jakmile začnete být rozrušení a nervózní, najednou se budete více bát všeho možného. Úzkost zabarví a rozechvěje celé vnímání světa.

Pokud se nám podaří u sebe takovou věc rozklíčovat, může se v tom ukrývat kousek naděje. Znamená to totiž, že partnerovou věrností nebo nevěrností (vyhozením ze školy, hrozbou nemoci…) se můžeme přestat zabývat. Protože o tu ve skutečnosti vůbec nejde. Že se nám k tomu vrací myšlenky pořád a znova, to je jen jeden z příznaků úzkosti.

Ušetřenou energii můžeme věnovat řešení toho, o co se jedná doopravdy – a tím je úzkost jako taková. Ta může signalizovat leccos. Důvodů mohou být desítky a opět se vyplatí hledat ty svoje. Může jít třeba o to, že…

• žijeme obecně způsobem, který nám nesvědčí
• míra zátěže našeho organismu přesáhla práh toho, co při své citlivosti a zranitelnosti uneseme
• potřebovali bychom lepší vztahy s blízkými
• pomohlo by nám víc pečovat o sebe a své potřeby
• v nějaké oblasti života máme málo svobody nebo moc nároků
• v našem vnitřním světě se děje cokoliv jiného, o co je třeba se postarat

Když nás celý den všichni štvou a doma to schytá partner

Podobná dynamika funguje u různých emocí. Třeba u hněvu. V malém měřítku je to opět něco, co známe všichni.

Představte si, že chodíte do práce, kde vás vedení přehlíží a pracovní systémy jsou nastavené tak, že vám práci komplikují, místo aby pomáhaly. K tomu pracujete neplacené přesčasy, ale stěžovat si nemůžete. A tak vám to jenom konstantně leze na nervy. Normálně by bylo nejzdravější využít ten hromadící se vztek nějak konstruktivně – k tomu, ať si promluvíte s vedením, vymezíte se a pojmenujete, co vám komplikuje život. Ale co když to nejde? Protože se třeba bojíte, že vás vyhodí a jinou práci nenajdete? Nebo protože se s vedením rozumně mluvit nedá?

Máte v sobě nevyventilovaný hněv tak dlouho, že už možná zapomenete, odkud pochází. Že původně patřil práci. V oblasti práce s ním navíc stejně nic nezmůžete. Ale emoce prostě nejsou moc schopné jenom tak v nás bezprizorně bloudit. A tak i hněv hledá záminku. Svézt se může ledaskam. Na vládu, uprchlíky, ale taky na podřízeného, partnera. Nebo vaše děti. A vy si v tu chvíli opravdu můžete myslet, že vás naštvaly ony. Už je těžké uvidět, že nebýt ve vás už hromada naštvání nachystaná k výbuchu, běžné zlobení potomků by vás nerozházelo.

V krátkodobém měřítku je pro většinu lidí snadné pochopit, na jakém principu takové prožívání funguje. O poznání těžší je to u sebe aplikovat a zpětně dohledávat, co byla zač ta původní emoce, která spustila momentální hádku, záchvat paniky nebo uplakaný večer. Ale stojí to za to hledání. Pak je totiž možné najít i to, co by stálo za skutečné řešení nebo změnu.

A když toho v sobě nahromadíme příliš, celé to začne být ještě méně přehledné.

Když se emoce toulají příliš dlouho

Představte si situaci z pohádky. Půjčme si třeba ruského Mrazíka.

Je vám pět let. Maminka zemře a táta domů přivede macechu. Jenomže ta vás nenávidí a signalizuje každým pórem, že vás doma nechce. Dělá rozdíly mezi vámi a svou vlastní dcerou, nutí vás doma dělat sluhu – a táta vás neochrání. Chtěli byste k němu mít blíž, ale on dá ve všem na macechu. Prostě upřednostní její názor. Nechce ji ztratit. A vy vyrůstáte v nespravedlnosti, ústrcích a hladu po lásce a pozornosti.

Podobný motiv najdete v Popelce, Sněhurce i dalších pohádkách z celého světa. Proč? Protože takovouhle zkušenost lidé odjakživa mívali a mívají ji dodnes. Když podobný příběh vidíte v reálném životě, každý rozumný dospělák se brzy začne zlobit na macechu i na tátu, který se nepostaví na obranu svého malého dítěte. Ale dítě si ten vztek dovolit nemůže. Kdyby ho projevilo, hrozí, že ho z rodiny vyštípou a vyženou – a to pro dítě znamená smrt. Mnohdy ani neví, že má právo se zlobit, protože takováto realita je pro ně normální. Ale ten vztek v něm přece jen je, roste, hromadí se. A bloudí. Nemůže se svézt na ty, kdo ho původně vyvolali. Současně nemůže zůstat nezacílený. A tak až překoná určitou míru, může se obrátit na někoho slabšího. Nebo přímo proti svému nositeli.

Televizní Nastěnka z toho vyšla ještě docela dobře. Vyvázla s mizerným sebevědomím, bezmocnou odevzdaností vůči světu a ochotou zamilovat se do narcistního bezohledného siláka jen proto, že si jí jako první všiml. Moderní Nastěnka by se klidně mohla začít sebepoškozovat, držet drastické diety nebo brát drogy. Mimo jiné bychom to mohli vysvětlit hypotézou, že se její vztek a agrese obrátily dovnitř, k sebedestrukci své nositelky.

Záměrně používám pohádku a nadsázku, která možná vyvolá úsměv. Snad poslouží k ilustrování principu, který můžeme znát i ze svých vlastních životů.

Podobná hypotéza o bloudících emocích se objevuje také v oboru psychosomatiky. Když nepláčou oči, pláčou orgány, říkají někteří psychologové zaměření na psychosomatické obtíže. Jinými slovy, bloudící úzkost, smutek nebo hněv se mohou usadit mimo jiné taky někam do těla. Častěji možná u lidí, kteří jsou od některých emocí jakoby odstřižení – nezlobí se na druhé ani v situacích, kdy by to bylo na místě; nedovolí si plakat, dovedou leccos „ustát“ nebo „spolknout“. Nebo třeba prostě nevnímají, že se přetěžují.

V krajním případě se může stát, že klient přijde k terapeutovi s psychosomatickou bolestí zad, a po dvou letech terapie začne najednou cítit úzkost, která ho ovšem předtím netrápila. Vypadá to pak, že terapie věci spíš zhoršila. Ale pokud bychom se nechali vést metaforou o ztracených emocích, můžeme tomu rozumět i tak, že úzkost tu byla celou dobu – jenže protože ji předtím dotyčný člověk nedovedl cítit napřímo, vrazila se do zad.

Řešit příčinu místo příznaku

Jakou informaci z toho všeho můžeme vytěžit? Že učit se porozumět vlastním emocím a vyznávat se ve svém prožívání nám může pomoci soustředit se na to, co je v našem životě opravdu důležité, a neřešit ve výsledku zástupné problémy. Někdy se klubka našich pocitů rozmotávají extrémně těžko, a pomoci s tím může třeba terapeut. V každodenních situacích ale může stačit i krátká úvaha se znalostí principu věci.

Pokud znáte blogerku s přezdívkou Krkavčí matka, může se vám vybavit její článek o tom, jak lidé vymýšlí „opravovátka“ na z principu škodlivé věci. Každý šikovný programátor ví, že když se v programu vyskytne bug neboli chyba (důvěrně nazývaná kurvítko), lepší je chybu odstranit, než vytvořit další kód sloužící k tomu ji obejít. Přesto, když se nám udělají karpální tunely z 12hodinového každodenního sezení u počítače (bug), varianta odstranění chyby (zkrácení doby u počítače) nám na mysl ani nepřijde, místo toho si pořídíme antikarpální myš (opravovátko na bug).

Samozřejmě i v terapii a sociálních službách existuje přístup harm reduction, tedy „snížení škodlivosti“ nebo „zmírnění následků“, kdy narkomanům aspoň vyměňujeme jehly a nabízíme jim náhradní drogu místo pervitinu. A zaplať pánbůh za to, že i takový přístup má u nás místo. I programátor totiž může být v takové životní situaci, kdy je pro něj snížení úvazku skoro neřešitelný problém.

Stejně tak to můžeme přenést do oblasti emocí a stresu – člověk se může ocitnout v situaci, kdy stres v životě má a „opravit“ ho jen tak nemůže nebo nechce. Třeba když se vám narodí nějak postižené miminko, onemocní vám partner nebo vy sami, když musíte přežít válku. Příčinu stresu pak odstranit nemůžeme nebo si vybereme to neudělat.

I v takové situaci je ale dobré své emoce nenechat zabloudit a vědět, odkud se berou. Kdyby nic jiného, může nám to pomoci správně pro sebe vybrat strategii harm reduction v podobě ventilování těch správných emocí na správných místech, vyhledání podpory u vhodných lidí, dobíjení baterek a péče o sebe způsobem, který opravdu pomůže.