Blízká setkání s bolestí

Vážně mi onemocněl partner. Oba dva se s tím pereme, ale každý jinak. Na mé starosti tolik času není. Chci mu být oporou, ne ho zatěžovat svojí beznadějí. Do toho práce, kde moc pochopení nenajdu. Nikdo na mě není zvědavý. No a když už jsem myslela, že jsme se s Ondrou zaběhli v té zdravotní situaci a tak nějak ji zvládáme, řekl mi můj doktor, že mám mít děti teď, nebo nikdy. Víte, co to pro mě je za utrpení?

Nevím, kudy kam. Vždyť to, jak se rozhodnu teď, ovlivní celý můj život! Přece nemůžu přítele opustit! Vím, že teď je ta nejméně vhodná doba začínat zrovna tenhle rozhovor. Chudák Ondra. Všechno je tak nejisté. Vždyť ani on sám neví, jak zvládne svoji nemoc. Jenže, co když nikdy nebudu mít děti?

Jsem roztržitá, dělám chyby, nesoustředím se. Často se pak s přítelem hádáme, místo abychom si byli oporou. Moje nejlepší kamarádka vůbec nechápe, co se jí snažím říct. Pořád mě přesvědčuje, ať nepromarním svoji šanci. Jenže to vůbec není tak jednoduché. Prostě mi nerozumí…

Lenka se ze všech sil snaží svoji situaci vyřešit. Vymyslet. Napnout všechny síly, aby zvládla to, co před ni osud postavil. Jenže. Možná jsou to věci, které vlastně vyřešit nejde. A usilovat o „správné rozhodnutí“ je veskrze až nemožné.

Lenko, zkuste si představit, že byste teď nemusela řešit vůbec nic. Že byste ve vaší situaci mohla jenom být. Nemusela nic rozhodovat. Nemusela nic říkat ani dělat. Jak vám je?

Lenka propukla v ještě větší pláč: Já se nechci zastavovat. Když se zastavím, mám pocit, že na mě padne tíha toho všeho. Tíha toho, že můj přítel je těžce nemocný a náš vztah je velká zátěž. Tíha toho, že ho nemůžu opustit, a současně strach, že nikdy nebudu mít svoje děťátko.

To nejlepší, co jde

Tíha života umí člověka drtit. Podobně jako v případě Lenky. Může se jednat o zdraví, práci, vztahy. Stane se něco, co nečekáme, a nějak nám chybí síla skákat přes všechny překážky, které před nás život postavil. Přesto můžeme mít pocit, že jen na nás je zodpovědnost za správné rozhodnutí. Všechno štěstí, životní spokojenost, úspěch je přece jen v mých rukou, v mém rozhodnutí. Musím to udělat správně.

Možná ale mnoho situací vůbec spravit, vyřešit ani rozhodnout nejde. Možná to jediné, co můžeme, je hýčkat si v sobě pocit, že jsme udělali v tu chvíli to nejlepší.

Ale teď o krok zpět. Vraťme se k Lenčinu zastavení se. K návrhu chvíli v situaci zůstat. Zjistit, co se vlastně stalo a aktuálně děje. Lenka popisuje změť událostí, pocitů a rozumových argumentů. Mohla by mluvit hodiny. Sama ale cítí, že už ji to spíše vyčerpává.

Právě vyčerpání jako by se stalo zlatou nití několikaměsíčního příběhu. A není divu. Ona sveřepá touha zlepšit sobě i partnerovi náladu, vrátit se k původnímu fungování, nebo vyřešit situaci s dětmi (alespoň myšlenkově) jí bere mnoho sil.

Podobný pocit může mít někdy v sobě mnoho z nás. Když přijde do života nemoc, úraz, nehoda či jiná nečekaná událost, je mnohdy naší první snahou dát věci nebo své tělo do původního dobrého stavu.

Vrátit se zpět, nebo se rychle posunout dopředu. Překlenout těžké, nepříjemné období, nebo ho nejlépe přeskočit. Je možné, že i okolí nás popohání. V Lenčině případě kamarádka, která lépe než Lenka ví, co je pro ni dobré. V našich životech to mohou být rodiče, kolegové, vedoucí, kteří se nám (třeba i s dobrým záměrem) snaží umést cestu a navrhují kroky, které bychom měli udělat a být spokojení.

Jenže my mnohdy nevíme. Jsme ztracení, zmatení a někdy na pokraji sil. Nevíme, kudy máme jít. A moje otázka vlastně zní: Co by se stalo, kdybychom na chvíli nešli nikam? Kdybychom jen tak seděli, rozhlíželi se a zjišťovali, kde vlastně jsme?

Nechci tím říct, že v momentě, kdy způsobíme dopravní nehodu, se posadíme a budeme se jen rozhlížet a nic nedělat. Ale možná pár hodin poté, ještě než propadneme těm úporným náročným myšlenkám: Kde jen seženu peníze na opravu auta? Čím teď budu jezdit do práce? Jak budu vozit děti na kroužky? Jak asi dlouho bude trvat oprava? Teď budu muset zrušit dovolenou a peníze mi propadnou… V té chvíli bychom se mohli posadit v klidu na gauč nebo do kavárny. Mohli bychom se zamyslet, co se vlastně stalo. Co se děje s námi? Byla to jen obyčejná nepozornost, nebo varovný prst? Nespěchám v životě příliš? A co vlastně cítím? Jak mi je? Nebojím se teď? Nepotřebuji od někoho uklidnit, utišit? Nepomohlo by objetí?

Možná v tu chvíli, kdy se právě děje těžká situace, nepotřebujeme žádný posun, plán činností, aktivit a dalších kroků. Možná potřebujeme jen tak chvíli být. Nebo potřebujeme porozumění, objetí či uklidnění – vědět, že máme někoho blízkého po své boku. Že existuje někdo, kdo se nám snaží porozumět. A možná, že to jediné, co potřebujeme, je čas, abychom porozuměli tomu, co se vlastně děje s námi.

Jedna rána za druhou

Nedávno do redakce napsal i jeden odhodlaný čtenář, říkejme mu třeba Marek, který chtěl ze všech sil vyřešit obtíž, kterou právě zažíval. Bojuji se spánkem a úzkostí. Dostal jsem se k psychiatrovi, antidepresiva pomohla, ale stavy byly i přesto hrozné. Spánek potřebuji. Jsem sportovec, chci dělat vše, co mám rád. Stejně tak potřebuji fungovat v práci. Zkouším psychoterapii. Ta pomáhá, ale zatím ne dostatečně.

Teď sice usnu, ale potřebuji konopí nebo alkohol. Chtěl bych ale ještě více pracovat se svojí myslí. Nechci, aby můj spánek byl závislý na drogách, alkoholu nebo lécích. Co mám dělat, aby to šlo přirozeně?

Možná i vy cítíte onu úpornou snahu dobře spát. Vyřešit symptom jakoukoliv cestou. Co nejrychleji, ať už je to v pořádku. Ale co je vlastně obtíž? Co je stav, ve kterém se čtenář nachází? Jaký je jeho život? Co zažívá? Jaké jsou jeho vztahy, jak se cítí v životě? Co postrádá? Jak mu je zrovna teď?

V dopisu Marek uvedl, že před časem prošel léčbou vážného onemocnění. Už jen to mohlo jeho psychické zdraví velmi zasáhnout. Možná více, než si připouští. Možná bude teď ten největší a třeba i nejtěžší úkol porozumět tomu, co se děje uvnitř. Emoce, prožitky, myšlenky, které se odehrávají v mysli a těle a nedají mu spát.

On je to tak trochu nezvyklý postup. Obvykle jsme vedeni k tomu něco se svou situací okamžitě dělat. Činit nápravné kroky. Jenže já bych řekla, že některá správná řešení mohou přijít až časem. Ve chvíli, kdy zůstáváme v tom, co je těžké, naše pocity a prožitky uzrávají. Díky sebereflexi, díky tomu, co v různých situacích cítíme, se třeba i pomalu posuneme. A možná ne, možná ještě budeme chvíli chyceni v pavučině. Nicméně ona energie, kterou vynakládáme na to, abychom se z ní vyprostili, se lehce vyčerpá.

Možná časem zjistíme, že nás více než samotná situace srážela na koleno ona nekonečná snaha se vyprostit. Rychle se rozhodnout, posunout, změnit. Teď musím udělat ten správný krok. Teď se musím vyléčit. Teď musím fungovat stejně jako předtím. Ať se děje cokoliv. Musím najít způsob a cestu, kterou se uzdravím, kterou všechno vrátím tak, jak to dle mých představ mělo být.

Slova, která bychom v tu chvíli k sobě mohli pronést, by však mohla znít: „Zastav se, dýchej, rozhlédni se. Zkus zachytit, co cítíš. Není potřeba s tím nic dělat. Není potřeba spěchat. Můžeš tomu zkusit jen porozumět. Zkus v tom být. Zkus se rozhlédnout. I v tom, co je těžké, můžeš najít oporu.“

Tíha života

Lenka se o to pokouší. Pomalu zkouší rozklíčovat, co jí přináší největší strach a zátěž. Přichází s myšlenkou, že to nejhorší je pocit ztráty partnera a zároveň to, že jejich vztah se proměnil a o ona nemá v okolí nikoho, kdo by ji chápal. Lenka musí všechno vydržet a být statečná. Někdy se Ondrovy nemoci bojím víc než on sám. Ani se mi to nechce říct, ale často jsem na něj i naštvaná. Jsem frustrovaná, nevyslyšená a prostě se bojím, že s ním nebudu šťastná. Ale přece nemůžu být takový sobec, že tím Ondru teď zatížím.

Lenka se dlouhou dobu nechtěla zastavit, aby nemusela těmto myšlenkám čelit: Copak se snad můžu litovat? Můžu být já ten chudák? Vždyť Ondra trpí o moc víc… Jenže jak mnohý zkušený čtenář ví, žádné měřítko psychických obtíží není. Lenka se daleko více než potenciálním rozhodnutím užírá výčitkami z vlastních pocitů. Snaží se je zamést, uklidit do bezpečné krabice a nepřipouštět si je. Stejně tak myšlenky, které by někteří lidé mohli označit za sobecké: Víte, co by si rodina pomyslela, kdybych Ondru opustila? Kdybych od něj odešla, když je nemocný? Určitě by mě nenáviděli… a já bych se nenáviděla sama.

Lenčino zastavení se nebyla lehká věc. Mnoho věcí dolehlo, ale nebyla na to sama. Pomalu si začala uvědomovat strachy, které má a před kterými utíká. Jakmile jsme je přinesly na světlo, bylo najednou možné je pomalu začít rozpouštět. Mám strach, že strávím svůj život nešťastná. Ať už s Ondrou, nebo bez něj. Mám strach, že nikdy nebudu mít děti a Ondru za to budu nenávidět. Mám strach, že mě okolí odsoudí, když pro sebe něco udělám. To byla silná a těžká slova. S jejich vyslovením přišlo mnoho slz a velká úleva.

Lenka v této situaci potřebovala velmi málo – ale i to málo může být někdy vzácné. Potřebovala, aby ji někdo neodsuzoval a naslouchal jí. Potřebovala se ujistit, že o tom, co ji trápí, může dát vědět ostatním. Potřebovala jen kapku podpory. Po čase zkusila o tom všem mluvit s Ondrou. Žádná z jejích obav se nenaplnila. Zjistila, že Ondra se mnohdy cítí stejně. Často si vyčítá, že jí nemůže ve vztahu teď dát tolik, kolik by chtěl. Vadí mu, že je „nepoužitelný“. Byla to pro ně chvíle blízkosti a porozumění.

Někdy život naši mysl pěkně zaměstná. Nutí nás napínat síly, abychom udrželi tempo a plnili naplánovaná přání a aktivity. Abychom neopustili své sny a neustále za ně bojovali.

Někdy se k tomu nutíme my sami. Jako bychom každou těžkou chvíli chtěli mít rychle za sebou. Už se k ní nevracet a vůbec nejlepší by bylo, kdyby do našeho života ani nepřišla. Ale možná jste sami na vlastní kůži zažili, jak mohou být těžká období pro náš život přínosem, pokud si z nich chceme něco vzít. Pokud máme možnost a odvahu zastavit se a pohlédnout do sebe.

Nerada bych, aby tento článek sklouzl do klišé, že krize je šance. Nicméně osobně věřím, že i těžká situace nám může něco dát, když ji zkusíme poznat. Když přestaneme pospíchat, abychom byli rychle zpátky na původním herním políčku. Můžeme zkusit využít příležitost pohlédnout na to, co je těžké. Třeba i za pomoci blízkého člověka, terapeuta nebo sociální skupiny, která nám může dát náhled, porozumění a třeba i velmi cenné přijetí.

V závěru se mi jen chce říct: nespěchejte. Nespěchejte k řešení. Možná jediné, co je teď vlastně potřeba, je poznání toho, co se děje a co potřebujete. K tomu je mnohdy těžší cesta, ale možná ve výsledku přínosnější, než usilovné snažení se o řešení či nápravu.

Přeji všem čtenářům, ať je jejich tíha co nejlehčí!