Bezpodmínečné nepřijetí

A i když občas bloudíme, stále ještě kolem nás zůstává síť jiných lidí s jejich myšlenkami a názory. Někdy jsou to někteří z nich, kdo nám poradí s orientací ve spleti pravd. A kdyby ani to ne, někdy jednoduše jen zjištění, že si každý myslí něco jiného, pomůže udělat si odstup a třeba si chvíli na tu svou momentální pravdu, na svůj směr, kudy dál, ještě počkat. (I proto mám ráda tyto stránky. Prezentují tak pestrou směs názorů, že je jednostranná ideologizace čtenáře vyloučená, pokud by na ní sám mermomocí netrval. Někdy nejspíš za cenu nejistoty a chaosu v hlavě, ale i ty jsou nenahraditelnou životní zkušeností.)

Třeba takové pozitivní myšlení. Jednomu pomůže, jinému ne, jednomu zapadne do tetrisové konstelace mozku nebo životní situace, jiný ho tam ne a ne nacpat a třeba je to dokonce v pořádku, třeba by tam to pozitivní rámcování všeho dělalo ještě větší neplechu, než jaká se tam děla dosud. A u někoho, vlastně nejspíš u většiny z nás, se ono přerámcování věcí pozitivním směrem někdy hodí, a jindy ne.

Určitě ano v situacích, kdy se motáme v negativismu a vidíme celý svět černě. Určitě ano ve chvílích, kdy bychom na to, abychom se posunuli vpřed, potřebovali vymalovat protihlukové bariéry kolem naší životní jednosměrky když už ne na růžovo, tak alespoň na bílo. Určitě ne, když by nás ono „svět je nádherný“ dovedlo jen k potlačení nebo vytěsnění nespokojenosti s vlastním životem, a posunu brání naopak pastelové rámcování toho, co by zasloužilo nekompromisně jasné barvy včetně té černé.

Čili: Určitě nejsem zastáncem pozitivního myšlení za každou cenu. Ale uznávám, že když je něco s prominutím na houby, může to být jen můj hyperkritický, smutný nebo unavený pohled a jeho přepólování mi může odkrýt nové světy a nové cesty k nim a stojí za to se o ně pokusit, pokud je to jen trochu možné.

Zážitek nepřijetí

A zkušenost mi říká, že někdy takto jde přerámcovat záležitosti na první pohled zcela nepřerámcovatelné. Za takovou záležitost považuji kupříkladu fatální nepřijetí druhými. V nejhorším případě rodiči. Neuznání dětské a lidské hodnoty, onu neochvějnou sabotáž sebepřijetí. Protože když mě nevidí v dobrém světle, neuznávají, nemilují podstatní lidé, když mě bez podmínek, bez nároků nepřijímají ani vlastní rodiče (a v první řadě oni), když sklízím za cokoli jen odmítnutí, odsouzení a kritiku, když má sebevětší snaha přinese jen další pád do černé díry nesouhlasu – co si s tím mám počít? Jak si věřit? Jak si sám sebe vážit? Jak se mít rád? Jak kráčet životem bez trvalé obavy, že jsem nanic a všechno vždy jen zkazím?

A právě že to jde. Minimálně to poslední je možné. Žít bez obav, že nic neumím a nemám žádnou hodnotu. Žít, přestože mi bylo odepřeno povzbuzení a potvrzení. Protože když stejně vždycky všechno zkazím, když stejně nic nedělám dobře, tak aby se to líbilo těm mým podstatným lidem, rodičům, manželce, dětem, tak si to vlastně mohu dělat jakkoli, tak, jak budu chtít já, tak, jak to cítím, jak se to hodí mně. Cokoli jakkoli udělám, ONI stejně nebudou spokojeni. Mé obavy proto nemají vůbec žádný smysl a nijak mi nepomohou.

Takto jsem si to přerámcovala já. Říkám tomu BEZPODMÍNEČNÉ NEPŘIJETÍ a považuji je – s velkou nadsázkou samozřejmě – v nejkonečnějším důsledku za podobně účinné jako ono hojivé a růst podporující BEZPODMÍNEČNÉ PŘIJETÍ. Nebo minimálně za velmi osvobozující. I když by samozřejmě, kdybychom měli stavět výlučně na odmítnutí, v našich životech chyběla spousta potřebných pozitivních citů. Ale ty díky své vnitřní spokojenosti nebo vyrovnanosti se sebou, díky přijetí svých pohnutek a svých činů navzdory nebo vlastně následkem jejich nepřijetí druhými určitě najdeme jinde.

Řízková svoboda

Klientka. (Vymyšlená, poskládaná z desítek mužů a žen a z mé vlastní životní zkušenosti, podotýkám pro jistotu. Znova a zas se ukazuje, že mé „kazuistiky“ zní dost přesvědčivě na to, aby si půlka čtenářů myslela, že jde o popis příběhu konkrétní osoby.)

Tedy – paní Klientka. Vdaná. Doma má dvě malé děti a jednoho věčně naštvaného, negativistického manžela. Ten na ničem, co souvisí s rodinou, příliš neparticipuje, ale na všechno má názor. Kritický a odmítavý názor, předpokládatelně. Tedy jemu to tak zajisté nepřipadá, on jen objektivně komentuje a nabízí užitečné rady. Ale z pohledu naší paní K. její muž doma funguje jako zářič „negativní energie“, neúprosný kritik a sabotér jakéhokoli pocitu domácí pohody a radosti. Nejde o to, kdo z nich má pravdu. Jde o to, že když pan manžel občas není doma, dýchá se paní K. mnohem lépe a volněji.

„Dneska budou ty řízky, jak vždycky chvíli s dětmi váháme, jestli ses nespletla a nedala nám na stůl podrážky od starých bot?“ směje se pan K. další z variací na téma Má žena v kuchyni v neděli v jedenáct, když na chvíli zvedne zrak od novin. Nemyslí tím – vědomě – nic špatného. Jen baví společnost. Tedy svou manželku. Jiná společnost se mu spíše vyhýbá. A on jí, abychom nebyli nespravedliví.

(Všimněte si, jak často jsou ironie a sarkasmus nástrojem negativismu a pasivní agrese. Většinou se jim minimálně po určitém čase směje jen pobavený samožertér. I to by mělo na jeho straně vést k zamyšlení – ale vede k němu zcela zřídka. Jinak ale nic proti ironii a sarkasmu jako sofistikovaným způsobům zábavy. Je to jako se sexem – když se to líbí oběma, není co řešit. Vtipná ironizující debata může být přese všechnu bodavost a nekompromisnost jiskřivým a sbližujícím zážitkem intelektuálního souznění a může způsobovat radost na obou stranách. Jen právě musí být splněna podmínka oboustrannosti. Jednostranná ironie může jen stěží pobavit, natož způsobit radost na straně terče.)

Přednáška 19. září 2024